Multimilionář Fred Gratzon ve své knize Líná cesta k úspěchu napsal: „Nevěřím na práci, nikdy bych nemohl mít nějakou práci a popravdě, nikdy jsem o žádnou nestál. Prodat svou svobodu za něco tak triviálního, jako jsou peníze, pro mě znamenalo vždy absolutní agónii. Podle mě je tvrdá práce největší překážkou úspěchu.“

Gratzon je zakladatelem dvou úspěšných společností. Domnívám se, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dokáže vymyslet a prodávat tak úspěšné produkty, jako je i ona zmíněná knížka o lenosti, která vede k úspěchu, slávě a bohatství. Nicméně jeho kniha mi připomíná slova starého středoškolského učitele mechaniky: „Pamatujte si, vy hejhulové, že práce je síla na dráze a né, jak jste si až dosud mysleli, že je to poslední zoufalý pokus člověka zajistit si živobytí.“

Mluvit o práci jako o něčem, co omezuje lidskou svobodu a brání lidem v jejich rozvoji, je v euro-americkém kontextu poněkud šokující. Zvláště pohoršující je to v rámci náboženských společenství, která navazují na protestantskou tradici. Právě odtud totiž étos tvrdé práce vzešel. Stalo se tak na Dodrechtském synodu roku 1618. Tam se hlavním dogmatem kalvinistů stalo učení o predestinaci, kde si své vyvolené vybírá definitivně Bůh sám. Problémem ovšem bylo, jak toto Boží vyvolení poznat. Nakonec se ustálilo, že Boží milost se pozná podle úspěšné práce a skromnosti.

Vidět v tvrdé práci cosi záslužného je tedy dost nová myšlenka. Po několik tisíc let rozvoje lidstva a v mnoha civilizacích dosud není práce jako taková vnímána jako nějaká ctnost. Pracují prostě ti, kterým nic jiného nezbývá. Pro vyšší stavy, šlechtu, klérus, politiky či vojáky byla práce ponižující činností určenou pro neschopný plebs. Ale ani plebs se nevěnoval práci s nějakým láskyplným a odhodlaným nasazením.

Z drážďanských středověkých kronik se dovídáme o učních, kteří stávkovali, když jim cechovní mistři chtěli prodloužit pracovní dobu z šesti na osm hodin. Romány George Sandové z francouzského venkova ukazují, že francouzští venkované z přelomu osmnáctého a devatenáctého století žádnou posedlostí prací netrpěli. Hlavně se rádi veselili, pořádali zábavy a vůbec vedli rušný společenský život.

Problém s prací nastává, když přichází průmyslová revoluce. Kapitalisté, kteří se chtěli bohatstvím vyrovnat vlastníkům půdy, otevřeli Pandořinu skřínku přidané hodnoty ― rozdělování peněz od skutečných výrobců k těm, kteří vlastnili kapitál a výrobní prostředky. Tento problém samozřejmě existoval již dávno před tím v podobě pronájmu a byl vázán na vlastnictví půdy, která byla najímána či spravována těmi, kteří na ní skutečně pracovali, zatímco vlastníci žili z pronájmu ― renty.

Tradiční vlastníci půdy ― tedy šlechta — byli do jisté míry odpovědni i za péči o své poddané. Mnohdy ovšem nebylo o co stát. Proto se práce v průmyslu, v lákavých městech plných něčeho nového, stala symbolem pokroku a byla proklamována jako osvobození jednotlivce a oproštění se od zaostalých tradic. Průmyslová výroba jako přechod od řemeslnických dílen a manufaktur ovšem znamenala, že stále větší část zisku z produktu získával majitel, zatímco ti, kdo produkt skutečně vyráběli, měli stále méně. Inovace a racionalizace ― zavádění nových strojů ― tento proces zrychlovaly.

V devatenáctém století tento rozdíl ještě nebyl tak veliký. Dnes se dostáváme do situace, kdy rozdíly mezi majiteli nebo vrcholnými manažery a pracujícími dosahují starověkých rozdílů. V této situaci je samozřejmě tlak na étos práce pro vládnoucí ekonomicko-politický establishment klíčový. Je mnohem jednodušší mluvit o lenosti než o systémovém problému přerozdělení bohatství. Především toho obecného, které patří suverénovi (státu), a to znamená všemu lidu. Jedná se o občiny jako půda, voda, nerosty, tradiční postupy a tak dále.

Racionalizace dnes umožňuje enormní nezaměstnanost a ještě enormnější rozevírání nůžek mezi příjmy kapitálu a pracujícími. To vyhovuje samozřejmě držitelům kapitálu a také politickým stranám, jejichž sekretariáty jsou placeny z těchto peněz za udržování takových poměrů. Proto slyšíme v době krize z úst politiků hlavních stran ― zprava i zleva ― stále častěji výtky proti lenochům. Útok je nejlepší obrana.

Ukazuje se, že pro politiky je stále ještě mnohem snazší přesvědčit lidi, že málo pracují a jsou líní či neschopní, než se snažit přesvědčit své donátory, aby se se svými zaměstnanci spravedlivě dělili o zisk. O tom psal již ve třicátých letech filosof a matematik, nositel Nobelovy ceny za literaturu Bertrand Russell, ve svém eseji Chvála zahálky. Upozorňoval v něm na to, že pokrok skutečně umožňuje zahálku stále většímu množství lidí, bohužel naprostá většina je k tomuto „zahálení“ nucena. Jedná se o nezaměstnanost.

Russel uvádí hypotetický příklad firmy, vyrábějící špendlíky. Jejich cena je taková, že další zlevňování už nijak neovlivní jejich prodej. Co se stane, když přijde inovace, která za stejnou cenu zdvojnásobí produkci? Protože zlevňování nemá cenu, nabízí se prosté řešení, lidé budou pracovat za stejnou mzdu o polovinu méně... a zbytek času mohou věnovat tvořivé zahálce... Jenže to by se nestalo.

Devadesát let po Russellově článku je situace odlišná. Technologie je využita k tomu, aby byla propuštěna polovina lidí, a o zisk se rozdělí z větší části manažeři, z menší pak akcionáři. Proto jsme dnes svědky toho, jak raketově rostou rozdíly mezi platy běžných zaměstnanců a top manažerů (CEO).

↗

Podle studie USA Today postavené na analýze dat Governance Metrics International vzrostly příjmy CEO v USA mezi lety 1978—2011 o 725 %, zatímco příjmy zaměstnanců o pouhých 5,7 %. Zatímco průměrný plat zaměstnanců překračovali CEO v roce 1978 26,5krát, v roce 2011 to již bylo průměrně 206krát, ale v některých firmách dokonce více než tisíckrát... Příjmová nerovnost je tak dle USA Today v USA větší, než byla v antickém Římě, a vyšší, než v Pákistánu či na Pobřeží slonoviny.

Matematické řešení zkrácení pracovní doby a radikálního omezení chudoby je prosté. Stačí omezit příjmy na desetinásobek (E. F. Schumacher) či dvacetinásobek (F. Hollande) nejnižších platů, omezit daňové úniky a korupci a zajistit spravedlivou planetární distribuci bohatství. Pak bude dostatek prostředků na to, aby si každý mohl dělat, co chtěl.

Zajisté bychom měli dost na to, aby bylo možno dopřát každému člověku příjem, který bude dostatečný k zajištění důstojného života. Lidé by se tím osvobodili od nutnosti přijmout každou námezdní práci, ke které je nutí nikoli jejich láska k práci, pracovitost či oddanost zaměstnavateli, ale jen a pouze prostá nezbytnost zajistit obživu sobě a případně i své rodině.

Kdyby měli možnost vymanit se z podřízenosti těm, kteří si je najímají, a mohli se svobodně rozhodnout, jakým způsobem se svým životem naloží, je nepochybné, že by to bylo ku prospěchu celé společnosti. Lidé by mohli plně rozvinout svůj talent, mohli by se podílet na komunitních projektech při zvelebování obce, mohli by pečovat o bližní, mohli by se připravovat na vlastní podnikání, či si zvyšovat vzdělání. Nebo by prostě mohli jen využívat volného času k zábavě, jak to dělala šlechta po celá staletí, či jak to dělá velká část establishmentu dodnes.

Samozřejmě se objeví ze strany takzvaných elit zděšená výtka, že obyčejní lidé nebudou vědět, co se svým časem. Že se budou bezcílně poflakovat a následně páchat kriminální činnost. Zajisté, na zahálku mají právo jen bohatí, jak to platilo vždy. Stejné námitky zněly proti zrušení otroctví, proti zrušení nevolnictví, proti zkracování pracovní doby...

Není pochyb, že mnoho lidí by rádo dělalo to, co dělá, kdyby jim zaměstnavatel dopřál důstojné podmínky a zaslouženou odměnu. Ale najednou by se ukázalo, že není dost uklízeček, není dost pokladních ani zdravotních sester. Naproti tomu by neubylo advokátů, manažerů či vysokého zdravotního personálu. Ale kdo ví. Možná, že i tihle lidé by pochopili, že v životě jsou důležitější věci, než vymýšlet finty na své bližní a tahat z nich peníze.

Umožnit lidem tvořivou zahálku otevírá prostor radostnému rodinnému životu i občanské participaci na společenských záležitostech. Námezdní práce lidskou svobodu omezuje. Z kreativních lidských bytostí dělá poslušné poskoky těch, kteří pracovat nemusí a domnívají se ― zatím oprávněně ― že za peníze si mohou koupit všechno. Nejen kniha extravagantního amerického multimilionáře, ale i historie nás učí, že tvrdá práce rozhodně není nositelkou štěstí a spokojenosti.

Potřebujeme volno, abychom mohli přemýšlet. Potřebujeme jen tak odpočívat a trávit čas s rodinou a přáteli. Navštěvovat hospůdky a stýkat se na veřejných prostranstvích. Mít čas přemýšlet o Bohu, nebo o tom, jak někdo může na něco takového vůbec myslet. Prostě stát se autentickými lidmi, nikoli jen kolečky ve strojku, který natahuje někdo jiný.

Je jasné, že tohle se vládnoucímu establishmentu nelíbilo a nelíbí. Volný čas je výsadou bohatství. Proto i ty, které systém k zahálce donutí nezaměstnaností, je třeba dostatečně šikanovat, aby neměli pocit, že se vlastně svým flákáním podobají politikům či zbohatlíkům. A to i přesto, že si mnozí na svou dávku v nezaměstnanosti šetřili mnoho let v rámci sociálního pojištění.

Zatím je ovšem problém, že sami námezdní pracující, svobodní zaměstnanci i živnostníci věří v étos práce. Nikoli ovšem v étos plodné a tvořivé práce, která přináší užitek, umožňuje rozvoj obce a sdílení hodnot. Nic takového. Ceněná práce je ta, která přinese co nejvíce peněz, a to i na úkor druhých. Práce je spojena s konkurencí a konkurence s bojem. Práce ovšem nemá smysl, pokud není spoluprací. Pokud není spojena vzájemnou solidaritou a podporou.

Aby se takovou stala, je třeba proměnit pracovní étos na étos volného času, setkávání a sdílení. Pokud námezdní práci nahradíme stroji, nic se nestane, budou-li plody produkce spravedlivě sdíleny. Pokud však přenecháme strojům či institucím péči o své blízké, o veřejný prostor, a dokonce i o vzájemnou komunikaci a politiku, přestaneme být lidmi. Budeme jen otrockými nástroji udržovanými při životě v zájmu těch, kteří si mohou dovolit zahálet a přesouvat práci na jiné. Heslem současnosti proto nemá být plná zaměstnanost. Naším cílem musí být více volného času pro každého.