V poslední době se až příliš často setkávám s názorem, že pracovně úsporné technologie vytěsní člověka z práce a že tudíž míra nezaměstnanosti musí neustále růst, až nakonec snad budeme nezaměstnaní všichni. Domnívám se, že to vychází z nepochopení fungování ekonomiky a vysvětlím, proč s tímto nemohu souhlasit. Věřím, že nezaměstnanost je možné snižovat až na přirozenou míru obměny zaměstnání, stačí jen následovat historický vývoj a vyjít mu vstříc.

K tomu se objevuje také otázka, co to vlastně je práce a co už práce není. To s prvním tématem úzce souvisí, dokonce by to našemu rozvažování mělo předcházet. Protože se problematikou práce zabývám již dlouhá léta, cítím jistou povinnost k této otázce přednést svůj názor.

Krvavá píseň práce

Začněme od lesa! Můžeme prací rozumět činnost divoké zvěře, když si hledá a loví potravu? Shodněme se, že nikoli. Začněme tedy náš příběh třeba pod pohořím Zagros před mnoha tisíci let, kde jeden pračlověčí kmen provedl neuvěřitelnou věc — na rozdíl od všech ostatních kočovných kmenů lovců a sběračů — se usadil na jednom místě. Provedl ještě něco podivnějšího: část zásoby sebraných zrn divoké pšenice rozházel po rozorané zemi a čekal, až vyroste. Tímto okamžikem, dle mého názoru, vznikla lidská práce. V tento okamžik totiž člověk provedl něco, co neudělá žádné jiné zvíře: 1) pozměnil cíleně a cílevědomě své přírodní prostředí, 2) odložil svou spotřebu nikoli jen jako zásobu (i veverka si zahrabává oříšky na horší časy), ale jako investici - s cílem získání vyšší hodnotu, než jakou by získal přímo z divoké přírody. Ano, věřím, že přesně ve chvíli, kdy lidé začali pracovat na prvním políčku, nebo když nezabili chycené tele, ale zavřeli ho do ohrady a začali vykrmovat s myšlenou vyššího pozdějšího užitku, započal vývoj naší civilizace.

Co jiného nám ostatně mohou říkat nejstarší mýty? Co znamená biblický příběh o vyhnání z ráje? Člověk přestává být nahým zvířetem, vyděluje se z přírodního rámce, staví se proti přírodě jako její oponent a musí si pak „v potu tváře“ těžkou prací vydělávat svůj denní chléb. Přesto se primitivní zemědělství dočkalo naprostého úspěchu — náš kmen rostl, organizoval se a expandoval.

Hned druhý příběh Kaina a Ábela ale ukazuje odvrácenou tvář progresivního charakteru práce a inovace. Co podle mého názoru může příběh bratrovraždy znamenat? Silný a organizovaný kmen zemědělců se nechtěl dělit o výdobytky své práce — o těžce vydělaný majetek — s jinými, bratrskými kmeny lovců či pastevců, kteří takový pojem neznali, a vyvraždil je. Genocida méně rozvinutých se přece táhne celými lidskými dějinami. Každá inovace byla nejprve vykoupena krví. Ve starém Egyptě se již používalo kolo ve válečném voze, ale náklady se stále tahaly na saních. Chetité po objevu železa nejprve vykovali meč a až potom srp.

Genocida původních obyvatel doprovázela každé „objevení“ nového kontinentu ze strany evropských národů. Také jaderná energie byla předtím, než nám začala svítit v domácnostech a roztáčet stroje v továrnách, použita nejprve k vyvraždění lidských bytostí v Hirošimě a Nagasaki. Naše civilizace je dědictvím Kaina a jeho znamení si s sebou stále nese.

Čtyři ekonomické sektory

Pokračujme v našem příběhu. Kmen zemědělců již osídlil a zkultivoval k svému obrazu celé podhůří. Mezi řekami Eufrat a Tigris ležela velká země s úrodnou hlínou, kde ale panoval tragický nedostatek dešťů. K jejímu zúrodnění bylo potřeba vybudovat zavlažovací kanály. Taková činnost si již vyžádala podstatně vyšší stupeň organizace. Vznikla hierarchicky uspořádaná společnost se složitou dělbou práce a několikastupňovým řízením. Toto úsilí bylo bohatě odměněno, populace narůstala, její hustota se zvětšovala a docházelo ke kumulaci lidí do měst.

Vedle zemědělských dělníků vznikala nová zaměstnání a celá výrobní odvětví. Řemeslníci vyráběli nástroje a dopravní prostředky, čímž vznikly základy moderního průmyslu. Produkce zemědělců i řemeslníků se směňovala na stále větší vzdálenosti a dala vzniknout trhům a obchodu. Na organizaci společnosti a přerozdělování vytvořených hodnot dohlíželi úředníci, kteří vybírali daně, vedli účty a statistiky a pro tyto účely vymysleli písmo. To se následně začalo používat i pro mnohé další účely, např. pro ustavení zákonů, na jejichž dodržování — a na bezpečnost celé společnosti — dohlížel panovník a jeho vojsko.

Díky inovacím a lepší organizaci byla práce stále méně náročná na pracovní sílu a hodnota produkce stále větší, takže se našlo dost i pro specializovaná zaměstnání, vědu i kulturu. Astronomové zavedli kalendář, který byl potřebný pro plánování setí a sklizní, lékaři objevovali způsoby léčby nemocí a prosazovali hygienické návyky. Učitelé předávali získané vědomosti dalším generacím a po práci se panovník i jeho unavení poddaní mohli pobavit triky umělců a hudebníků.

Možná to bude pro někoho překvapivé, ale ekonomická struktura třeba babylonské říše byla v základních rysech velmi podobná té současné evropské. Existují stále čtyři sektory:

1. Zemědělství, které zajišťuje obživu, popř. suroviny (len, bavlna, dnes řepka, biomasa atd.);
2. Průmysl vyrábějící stroje, nástroje a zařízení, plus stavebnictví;
3. Doprava, obchod a pomocné činnosti na tržní bázi;
4. Veřejné služby, spočívající v investicích do dlouhodobého rozvoje společnosti jako takové, spadá sem zejména školství, zdravotnictví a hygiena (parky, lázně), bezpečnost a organizační správa, rozvoj vědy a techniky, sociální činnosti, umění a odpočinek. Tento sektor (převážně) neprodukuje tržní zisk jednotlivcům.

Přelévání pracovních sil a potřeba vyšší kvalifikace

To, co se v jednotlivých fázích civilizačního vývoje výrazně liší, je podíl pracovních sil v jednotlivých sektorech. V málo rozvinutých a neorganizovaných společnostech je drtivá většina obyvatel připoutána k půdě a naprosto nekvalifikované práci pro zemědělskou produkci (obživu). V každém dalším sektoru je potom menší podíl pracovních sil. S postupujícím rozvojem a inovacemi dochází ke dvěma spojitým jevům: potřeba pracovní síly v nižších sektorech se zmenšuje, protože je nahrazována stroji, lidé se přesouvají k méně těžké, ale kvalifikačně náročnější práci.

Ke stejnému vývoji ostatně docházelo i v Evropě dvacátého století. Konkrétně na území dnešní České republiky byla na počátku století nadpoloviční většina pracujících alokována v zemědělství a profesor Masaryk zkroušeně pozoroval jejich bídu a tvrdou práci; v polovině století tam již postačovala zhruba třetina pracovní síly, nejtěžší práci navíc začaly obstarávat kombajny a další stroje. Na konci století si již Češi vystačili s cca tříprocentním podílem zemědělství, nikdo nehladověl a životní podmínky se výrazně zlepšily.

Úbytek pracujících zejména v posledních desetiletích byl v tomto směru nesmírně velký a rychlý, přesto nezaměstnanost z tohoto důvodu nijak nevzrostla. Uvolněná pracovní síla byla vždy v klidu absorbována zbylými sektory. Nejprve se přelila do průmyslu, kde si musela osvojit potřebnou kvalifikaci — typickým požadavkem je tam vyučení v oboru. V sektoru obchodu a tržních služeb, kam směřovaly pracovní síly ze stále více automatizovaného průmyslu, je většinou potřeba ještě vyšší vzdělání, maturita. Zbývá ještě čtvrtý sektor.

Druhou dimenzí, na kterou bychom neměli zapomenout, je zkracování pracovní doby, zatímco pračlověk musel pracovat každý den (totéž často musí dodnes dělat soukromý zemědělec), moderní městský člověk si může užívat dvoudenní víkend a osmihodinovou pracovní dobu, nemluvě o několikatýdenní dovolené.

A zde se dostáváme k odpovědi na otázku, zda nahrazování lidské práce stroji musí přinést rozsáhlou nezaměstnanost. Na základě tohoto historického exkursu odpovídám, že nikoli, stačí jen následovat vývoj, který směřuje k přelévání z nižšího do vyššího ekonomického sektoru. Od těžké a nekvalifikované práce k činnostem složitějším, kde je však potřeba vyššího vzdělání včetně tzv. měkkých dovedností. A trend zkracování pracovní doby a zvětšování volného času.

Budoucnost naší civilizace potom nutně stojí na rozvoji čtvrtého hospodářského sektoru a zvyšování kvalifikace pracovní síly, tedy v řádném a celoživotním vzdělávání. Problémy, které nyní v České republice řešíme, nejsou způsobené nedostatkem práce, ale jen špatným rozdělováním hodnot mezi hospodářské sektory. Přebujelý třetí, tržní sektor, se odmítá vzdát své dominantní role ve prospěch sektoru veřejného, sloužícího společnosti jako celku, kde nelze tržně oceňovat a individuálně soutěžit. Dokonce jsou privatizovány veřejné služby, kde přechod na tržní charakter má pro společnost vysloveně škodlivé důsledky. Vzhledem ke globálnímu charakteru dnešní ekonomiky bude muset řešení přijít patrně ze sféry globální politiky.

Příčiny pádu civilizací

Zamysleme se teď nad příčinami, které historicky vedly k pádům velkých civilizací. Klasifikovat je můžeme do tří druhů, které však nejsou separátní, spíše vychází jedna z druhé:

1. Vnější náraz
2. Vyčerpání zdrojů
3. Zhoubný vliv parazitických elit

Násilný útok zpoza hranic či příchod kulturně odlišných lidí, neschopných asimilace, byl sice nejčastější přímou příčinou pádu starých říší, avšak při bližším pohledu to není skutečná příčina. Civilizace na vzestupu byla totiž vždy charakteristická tím, že byla v zdrcující expanzi. Inovační rozvoj byl dokonce zpravidla doprovázen i vražděním těch, kteří nebyli schopni držet krok (viz první kapitola). Až s vyčerpáním inovačního potenciálu se zastavuje populační růst, klesá schopnost obrany a uhájení území, a čeká se jen na příchod lidu s lepší morálkou a agresivnější vůlí. Je třeba dodat, že v naprosté většině nájezdníci převzali to dobré a užitečné z dobyté civilizace a odvrhli jen balast. V dnešní době je přesun civilizačního centra z Evropy i USA do Asie (nejen Číny) evidentní.

Vyčerpání jak lidských, tak přírodních zdrojů jde ruku v ruce právě s kulturní a morální degradací. Říše na vzestupu si nedostatek přírodních zdrojů dokázala vždy buďto kompenzovat jinou surovinou, dobitím sousedního území nebo je byla schopná získat obchodem. Jakkoli je nám zeměkoule dnes již notně omezená, z ekonomického hlediska je vesmír nevyčerpatelný a těžba např. asteroidů technologicky zvládnutelná. Především ale nelze zapomínat, že hlavní těžiště lidské práce dnes by mělo směřovat jednak do oblasti sociálních vztahů, kde není potřeba přírodních surovin, jen dobré vůle, jednak do údržby zdevastovaného prostředí a recyklace odpadů.

Dovolím si nakonec tvrdit, že právě zhoubný vliv parazitických elit byl hlavní, niternou příčinou postupného kulturního úpadku a vyčerpání zdrojů většiny antických i novějších civilizací. Ve starém Egyptě si faraoni nechali stavět obrovské pyramidy, v Mezopotámii i Římě rozlehlé paláce s okrasnými zahradami, utráceli své zlato za drahé voňavky a koření ze zámoří. Vyčerpali ekonomiku a její lidské zdroje na zbytečnosti. Také dnes jsme svědky neslýchaného plýtvání, kdy např. jeden hráč fotbalu či golfu vydělává za den více než učitel za celý život, kdy neproduktivní manažeři či popkulturní hvězdičky rozhazují za plytký luxus obrovské prostředky, který by — použity např. na vědecký výzkum - dokázali odstranit mnohé nemoci. Nebo zajistit slušný životní standard všem lidem bez domova. Faktická moc nadnárodních korporací pak zastiňuje demokratickou moc národních států, vliv majitelů dědičných ekonomických impérií lze srovnávat s mocí faraonů.

Správně OECD věnuje úsilí tzv. inkluzivnímu růstu, hospodářskému rozvoji, na kterém se podílejí všichni. Historie nám totiž ukazuje, kam vede opačný vývoj.

Metodická poznámka k statistickým ukazatelům práce

Mezinárodní organizace práce považuje za zaměstnaného (pracujícího) každého člověka, který pracoval alespoň jednu hodinu týdně za odměnu (finanční či naturální). V souladu s příběhem na počátku článku není za zaměstnání považováno, pokud si sbíráte v lese maliny, ani lov či zahrádkaření pro vlastní potřebu. Pokud však své výpěstky prodáváte na trhu, je to již za zaměstnání považováno, protože tak usilujete o odměnu.

Zaměstnaným je také každý, kdo má formální vztah k zaměstnavateli, třebaže aktuálně nepracoval např. z důvodu dovolené či nemoci. Hlavním ukazatelem je míra zaměstnanosti, která poměřuje počet zaměstnaných (pracujících) k počtu všech osob v práceschopném věku.

Nezaměstnanost je pojem vývojově mnohem mladší a souvisí až s počátkem průmyslového kapitalismu, kdy masy pracovních sil, uvolněné z nevolnictví, byly využity pro manufaktury. Cyklický charakter kapitalistického hospodářství vede k tomu, že se střídají období zvýšené poptávky po pracovní síle s obdobími, kdy je jí nadbytek. Za nezaměstnaného se považuje člověk, který nepracuje (ve smyslu výše uvedené definice) a zároveň si práci aktivně hledá a je schopen do ní neprodleně nastoupit. Míra nezaměstnanosti poměřuje počet nezaměstnaných k počtu všech ekonomicky aktivních, tj. součtu osob zaměstnaných a nezaměstnaných, ukazuje tak podíl volné pracovní síly.

V ČR se pro domácí účely nyní používá také podíl nezaměstnaných osob, který je zrcadlovým ukazatelem k míře zaměstnanosti, ukazuje tedy proporci osob hledajícího zaměstnání k počtu všech osob v práceschopném věku. Tyto dva ukazatele se tedy liší tím, zda zahrnují či nikoli osoby ekonomicky neaktivní (stojící mimo pracovní sílu) — to je velmi důležité rozlišovat, zejména při pohledu na mladou generaci, kde velká většina ještě studuje a je tudíž ekonomicky neaktivní.