Z nedávných svátků jsem si odnesl jedno cenné poučení. Došlo mi, že se z mého života poslední rok začalo vytrácet jedno vzácné umění lidského života — umění zahálet. Bolestně jsem si uvědomil, že bez tohoto umění chřadne můj umělecký i duchovní život, vysychá moje duše. Neoliberální bič nás natolik šlehá a svými šlehy spoutává, že nejsme schopni zahálet. Na vlastní kůži jsem poznal, že tento bič je sociálním darwinismem nejhrubšího zrna. Bojem o přežití. Zahálka, rozumíme-li správně tomuto archaickému slovu, je z podobného rodu jako meditace, erotika nebo smích. To vše jsou akty lidské suverenity, jimiž se člověk pozvedá nad úroveň pouhé účelnosti, otrockého přežívání, řečeno jazykem temného francouzského filosofa a mystika Georgese Bataille.

Když mě před mnoha lety svedla na scestí poezie, netušil jsem, jak obří snahu budu muset vynaložit, abych toto osudové postižení uhájil, abych se mohl této zahálčivé kratochvíli věnovat. Nerad si stěžuji a rozhodně si nemyslím, že by se můj úděl příliš odlišoval od jiných básníků počátku tohoto století. Zaznamenávám nicméně již několik let, že patologie výkonnosti pomalu, ale jistě prorůstá i do sfér, které zůstávaly tradičně oddělené od světa moci a peněz. Jak podivný a deformovaný jazyk tato hydra plodí.

Moji přátelé výtvarníci hovoří o projektech, aniž by si jen na okamžik uvědomili, že nejsou projektoví manažeři. Nezlobím se na ně, vím, že mají odlišný vztah k jazyku a že jsou v této jazykové hře pouhou hříčkou osudu. Co hůř, moji přátelé filosofové a teologové jsou nuceni akademickým provozem k takřka akrobatickým kouskům. Myšlenka, že by filosof nebo teolog své poslání realizoval při procházce krajinou, nepřichází úředníkům ducha na mysl. „Důvěřuji jen vychozeným myšlenkám,“ napsal Friedrich Nietzsche, jehož záliba v toulkách je pověstná.