Před rozhodováním neuškodí položit si pár základních otázek k dané záležitosti, shromáždit a setřídit dostupné související informace, posoudit jejich hodnověrnost a na základě odpovědí daných nejen doložitelnými fakty ale i osobními prioritami se teprve rozhodovat ( osobně se mi tento přístup osvědčil při rozhodování do jakých projektů investuji svůj čas a energii). Vezměme konkrétní příklad :
Jaké je to hlavní programové poslání Strany zelených, oslovuje mě toto poslání (nebo mám jiné priority ) ?
Reprezentují tuto stranu lidé, kteří jsou schopni její program realizovat ? Co konkrétního prosadili v uplynulém období a za jakých podmínek ? Nabízejí konkrétní řešení a vystupují většinou věcně, konstruktivně a racionálně, nebo spíše napadají ostatní a chovají se dogmaticky ? Dokázali někteří jejich předchůdci věcně prosadit více ?
Jaký má tato strana koaliční potenciál ? Jak velké je riziko, že podpoří nedemokratické, nebo populistické tendence, že bude tolerovat korupční chování při prosazování svých cílů ?
Jak bude vypadat parlamentní politická scéna, když se SZ nedostane do parlamentu ? Jaké koalice pak mohou vzniknout ? Bude reálně existovat někdo, kdo ji zastoupí v prosazování "zelené politiky" ?
Každý si může zhodnotit obdobným způsobem (a samozřejmě obsáhleji) všechny politické strany a vybrat pro sebe tu optimální volbu.
Můj osobní názor je ten, že bez ohledu na její vnitřní "pravo-levé" pnutí má SZ nezanedbatelný význam pro naši politickou scénu, minimálně protože přináší potřebná témata kvality života (nikoliv jednostranné orientace na zvyšování osobní spotřeby), zodpovědného chování vůči přírodě a koncepce trvale udržitelného života a doufám, že i po letošních volbách zůstane parlamentní stranou.

Vážení, dovolil bych do této dvoustranné diskuse přinést i poněkud jiný pohled. Z předcházejícího článku "Neuvěřitelné čtyři pětiny Čechů" vyznívá, že vpodstatě pouze křesťanský (obecně neateistický) pohled na svět je hrází pověrčivosti a zdrojem duchovních hodnot, které mohou kultivovat společnost. Podle mé osobní zkušenosti stále větší část lidí dospívá k tomu, že dává přednost Prométheovskému pojetí světa před Kristovým – pojetí, které představuje odvážný, aktivní a tvůrčí život, jež je zároveň spojený s ideály humanismu a s pohanskými hodnotami ušlechtilosti a dokonalosti. Takoví lidé nechodí do kostela, ale zajímají se o současnou vědu a kulturu, aktivně vystupují proti porušování lidských práv a svobod, přispívají na humanitární a charitativní projekty, podporují zodpovědný přístup k přírodě a myšlenku trvale udržitelného života, řídí se morálními principy, které vycházejí z principu prosté lidské slušnosti a při svém rozhodování se řídí kritickým rozumem. Nepotřebují k šťastnému harmonickému životu příslib "věčného života", ani "nejvyšší autoritu".
Nepochybně existuje hodně lidí, kterým jde především jen o vlastní prospěch, o maximální hédonismus bez ohledu na nějaké ideály, zodpovědnost a dobré mezilidské vztahy. Zároveň ale určitě existuje hodně lidí, kteří se v současném složitém světě pokoušejí zorientovat a najít ty správné hodnoty. Nabízejme jim cesty, které lemují ideály lidské slušnosti a solidarity ( bez ohledu na to, zda jsou světské nebo náboženské ) a nechme je, ať si sami vyberou.

Radost z hravosti, ze schopnosti vychutnávat zahálku i radost z poznávání, které není podřízeno povinnosti ani praktické využitelnosti, vyjádřil již v roce 1935 Bertrand Russell v knize “In Praise of Idleness” – vřele doporučuji k přečtení a autorovi děkuji za výborný článek.

Osobně jsem pochopil tento článek jako upozornění na to, že jestliže došlo k nespravedlnosti (činy nacistů za druhé světové války), nelze tím ospravedlnit následnou „odvetnou“ nespravedlnost (vyhnání sudetských Němců) – byť se jedná o nespravedlnost „v menším rozsahu“. Stále se totiž jedná o uplatnění principu kolektivní viny – připadá mi nevhodné poměřovat „vyrovnání“ počtem obětí – „vy jste zabili milióny, tak my alespoň tisíce a dorovnáme to tím, že další milióny vyženeme a že o našich činech se bude mlčet“ – tak přece nevypadá chování sebevědomého a kulturního národa ! Chápu to také tak, že někteří lidé, zejména ti, kteří pamatují tu dobu, mají potřebu uvést věci na pravou míru, sdělit ostatním, že je možné projevit dobrou vůli, velkomyslnost a ušlechtilost i tváří v tvář předchozím hrůzám a že takové chování není projevem slabosti, ale naopak vnitřní síly a sebevědomí. To, že mnoho lidí toto poselství nechápe, je vidět i na okolnostech, jak úspěšně bylo toto téma zneužito pro přijmutí výjimky při podpisu Lisabonské smlouvy.

Velkým spojencem strachu obvykle bývá neznalost dané problematiky nebo přímo chybná představa o realitě, způsobená dezinformační kampaní. Jestliže ve sdělovacích prostředcích vídáme vyznavače islámu pouze jako ozbrojence nesoucí samopaly, zfanatizované davy házející kamení po svých odpůrcích nebo ortodoxní duchovní, kteří hlásají násilné šíření a aplikaci práva „šaríja“, nelze se příliš divit tomu, že řada lidí podlehne představě, že islám je náboženství, jehož šíření je třeba zabránit všemi prostředky. Jak tedy zjednat nápravu ? Dle mého názoru by sdělovací prostředky měly informovat vyváženě – představit také hodnotový systém islámu, jeho běžné zvyky, ukázat jak žijí běžní mírumilovní lidé jednající v souladu s jeho hodnotami, pořádat diskusní pořady, kterých by se účastnily osobnosti různých myšlenkových proudů jak náboženských tak nenáboženských a kde by se věcně diskutovalo o tom, jak společně žít co nejlépe, s porozuměním a jak se můžeme vzájemně obohatit. Jestliže tuto roli neplní masové sdělovací prostředky, měly by ji převzít např. internetové noviny a časopisy, různá občanská sdružení a zájmové skupiny – věřím, že by určitou informativní a osvětovou roli mohl sehrát i Deník Referendum.