V Evropě se probouzí staronové strašidlo. Francouzský prezident se zastal návrhu na zákaz minaretů ve Švýcarsku. Je označení nepřátel a boj s nimi opravdu cesta hledání vlastní identity?

Jsem původem židovka, a tak každou zmínku o nerovnosti kultur prožívám se staronovým brněním v kostech. Výroky některých našich státníků mne bolely, ale po pravdě jsem nebyla schopna si představit, že by se v Evropě 21. století mohly ujmout.

Nechala jsem se ukonejšit přesvědčením, že na českém dvorečku jsme desetiletí, kdy se Evropa vypořádávala s kolektivní vinou za holocaust, polykali rozdělený svět a k postupné kultivaci občanů, která provází jednotlivé kroky ustavování a hledání svobod a umožňuje plné pochopení obsahu tohoto pojmu, prostě nedošlo. A že západní Evropa je na tom lépe.

Ale strach je strach, mocný pán, který hýbe dějinami a se svobodou se snáší vždy jen s pomocí vůle a idealistické touhy.

Alexandr Goldberg v The Guardian napsal: „11. září 2001 změnilo vše. Ať už byly motivy útočníků jakékoliv a diskuse o jejich religiozitě prokázala cokoliv, média obrátila pozornost na otázku náboženství. Komentátoři se přes noc změnili v teology, kteří zkoumali, jestli ‘opravdové‘ náboženství, ať už to znamená cokoliv, je příčinou, řešením či jen doprovodným fenoménem extremismu.“

Snaha o objektivní diskusi po čase utichla a veřejnosti zbyl jen „pocit“. A pocity a domněnky jsou živnou půdou obav a standardním prostorem pro manipulaci.

Jaké je reálné spojení mezi Al Káidou a minarety ve Švýcarsku či islámskými dívkami v burkách učícími se na zkoušky na francouzských univerzitách? Barva kůže, „špatný“ původ, jiná víra? Kolik let uplynulo od doby, kdy tyto otázky putovaly hlavou mé matky v „dětském transportu“ vypraveném Nikolasem Wintonem, který ji vezl pryč od rodičů, jež zanechávala ve smrtelném nebezpečí?

Kolik let je zapotřebí k tomu, abychom zapomněli a znovu oživili staré fráze, i když zdánlivě na jiném, „spravedlivějším“ tématu? Co je asimilace či přizpůsobení? Ochota žít v novém prostředí tak, abychom jej nerušili, či povinnost každým krokem dokazovat, že jsme svůj původ zapomněli, zrušili či „napravili“?

V Evropě se probouzí staronové strašidlo. Strach a pocit bezmoci, které poslední léta provázejí nastupující krizi ekonomickou i politickou, v mnohém připomínají byvší úzkost let třicátých.

A stejně jako tehdy jsme až příliš ochotni pod jejich diktátem hledat vnějšího nepřítele, nechat svou úzkost, která nabízí i konstruktivní řešení v podobě hledání nových způsobů existence v nově rozděleném světě, proměnit v agresi, která nakonec podrazí nohy i nám samotným.