Tak káže strach

Markéta Hrbková

Nedělní glosa Markéty Hrbkové se věnuje staronové módě některých evropských politiků vyvolávat strach z odlišného pod rouškou ochrany vlastní identity.

V Evropě se probouzí staronové strašidlo. Francouzský prezident se zastal návrhu na zákaz minaretů ve Švýcarsku. Je označení nepřátel a boj s nimi opravdu cesta hledání vlastní identity?

Jsem původem židovka, a tak každou zmínku o nerovnosti kultur prožívám se staronovým brněním v kostech. Výroky některých našich státníků mne bolely, ale po pravdě jsem nebyla schopna si představit, že by se v Evropě 21. století mohly ujmout.

Nechala jsem se ukonejšit přesvědčením, že na českém dvorečku jsme desetiletí, kdy se Evropa vypořádávala s kolektivní vinou za holocaust, polykali rozdělený svět a k postupné kultivaci občanů, která provází jednotlivé kroky ustavování a hledání svobod a umožňuje plné pochopení obsahu tohoto pojmu, prostě nedošlo. A že západní Evropa je na tom lépe.

Ale strach je strach, mocný pán, který hýbe dějinami a se svobodou se snáší vždy jen s pomocí vůle a idealistické touhy.

Alexandr Goldberg v The Guardian napsal: „11. září 2001 změnilo vše. Ať už byly motivy útočníků jakékoliv a diskuse o jejich religiozitě prokázala cokoliv, média obrátila pozornost na otázku náboženství. Komentátoři se přes noc změnili v teology, kteří zkoumali, jestli ‘opravdové‘ náboženství, ať už to znamená cokoliv, je příčinou, řešením či jen doprovodným fenoménem extremismu.“

Snaha o objektivní diskusi po čase utichla a veřejnosti zbyl jen „pocit“. A pocity a domněnky jsou živnou půdou obav a standardním prostorem pro manipulaci.

Jaké je reálné spojení mezi Al Káidou a minarety ve Švýcarsku či islámskými dívkami v burkách učícími se na zkoušky na francouzských univerzitách? Barva kůže, „špatný“ původ, jiná víra? Kolik let uplynulo od doby, kdy tyto otázky putovaly hlavou mé matky v „dětském transportu“ vypraveném Nikolasem Wintonem, který ji vezl pryč od rodičů, jež zanechávala ve smrtelném nebezpečí?

Kolik let je zapotřebí k tomu, abychom zapomněli a znovu oživili staré fráze, i když zdánlivě na jiném, „spravedlivějším“ tématu? Co je asimilace či přizpůsobení? Ochota žít v novém prostředí tak, abychom jej nerušili, či povinnost každým krokem dokazovat, že jsme svůj původ zapomněli, zrušili či „napravili“?

V Evropě se probouzí staronové strašidlo. Strach a pocit bezmoci, které poslední léta provázejí nastupující krizi ekonomickou i politickou, v mnohém připomínají byvší úzkost let třicátých.

A stejně jako tehdy jsme až příliš ochotni pod jejich diktátem hledat vnějšího nepřítele, nechat svou úzkost, která nabízí i konstruktivní řešení v podobě hledání nových způsobů existence v nově rozděleném světě, proměnit v agresi, která nakonec podrazí nohy i nám samotným.

    Diskuse
    MR
    January 3, 2010 v 20.55
    Velkým spojencem strachu obvykle bývá neznalost dané problematiky nebo přímo chybná představa o realitě, způsobená dezinformační kampaní. Jestliže ve sdělovacích prostředcích vídáme vyznavače islámu pouze jako ozbrojence nesoucí samopaly, zfanatizované davy házející kamení po svých odpůrcích nebo ortodoxní duchovní, kteří hlásají násilné šíření a aplikaci práva „šaríja“, nelze se příliš divit tomu, že řada lidí podlehne představě, že islám je náboženství, jehož šíření je třeba zabránit všemi prostředky. Jak tedy zjednat nápravu ? Dle mého názoru by sdělovací prostředky měly informovat vyváženě – představit také hodnotový systém islámu, jeho běžné zvyky, ukázat jak žijí běžní mírumilovní lidé jednající v souladu s jeho hodnotami, pořádat diskusní pořady, kterých by se účastnily osobnosti různých myšlenkových proudů jak náboženských tak nenáboženských a kde by se věcně diskutovalo o tom, jak společně žít co nejlépe, s porozuměním a jak se můžeme vzájemně obohatit. Jestliže tuto roli neplní masové sdělovací prostředky, měly by ji převzít např. internetové noviny a časopisy, různá občanská sdružení a zájmové skupiny – věřím, že by určitou informativní a osvětovou roli mohl sehrát i Deník Referendum.