Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč měl Ivan Odilo Štampach potřebu v diskuzi pod mým posledním sloupkem  zareagovat právě tak, jak to udělal. Napsal jsem přeci pouze, že mnohá duchovní i politická pokleslost naší české přítomnosti je dána absencí a neznalostí všeho toho pozitivního v naší civilizaci, co přineslo křesťanství, nic víc a nic míň.

Snad se u něho jen projevila typicky intelektuálská nemoc, při které se cokoliv stává vhodnou příležitostí, jak si na tom dokazovat vlastní převahu a brousit si vlastní vtip. Vinou této nemoci se v naší kotlině těžko můžeme na něčem pozitivním smysluplně dohodnout.

Ale možná chtěl Štampach jen vyvolat diskuzi nad tímto tématem, což je vlastně jen dobře. Nicméně — Štampach, hluboce vzdělaný filozof, pedagog, teolog, religionista, si přečte ani ne tak můj text jako spíše co jsem zač, zařadí si mne do svého šuplete soptících flanďáků, kteří by rádi mentorovali českého člověka a vztekají se, že nejsou společností akceptováni. A nejde ani tak o to, že mi podsouvá, co jsem nenapsal, a s tím pak polemizuje a kantorsky mne napomíná. To nechť posoudí ten, koho by oba texty zajímaly.

Jde spíše o to, že si — vzhledem ke své erudici poněkud pokleslým stylem — vyřizuje své vlastní zklamání nad institucionalizovanou církví paušalizující kritikou křesťanství jako takového a zejména citacemi kontroverzních pasáží Bible. Církev je kritizována jako instituce od samotného svého počátku a jako instituce nás všechny zklamává ve všech svých denominacích dennodenně — to není nic objevně nového. Platí onen bonmot, že Ježíš chtěl přinést království Boží a místo toho přišla církev.

Církvi ovšem vždy byla tato kritika jen ku prospěchu a zejména po Ediktu milánském, po kterém se stalo křesťanství státní ideologií, žil skutečný křesťanský étos téměř napořád mimo mocenské struktury státu i církve a jim navzdory. Ale na to přišel u nás před Štampachem už Petr Chelčický ve své Síti víry, jak se učí každý český školák.

Co vytýkám textu Ivana Štampacha, je matoucí směšování nesourodých pojmů, jako jsou církev, křesťanství, náboženské války, inkvizice, „zásadní přehodnocení křesťanství“, a to tak, že u ne zcela informovaného čtenáře nutně vzniká dojem, jako by vše, co vzešlo z naší žido-křesťanské kulturní tradice, počínaje již Starým zákonem, bylo od zlého a teprve osvícenství přineslo pravé hodnoty.

Štampach moc dobře ví, že to tak není, proto také používá ono mazané slovní spojení: „zásadní přehodnocení křesťanství“. Je mi líto, že se tímto matením pojmů dopouští nespravedlnosti vůči těm církvím, křesťanským společenstvím i jednotlivcům, kteří vnášejí velmi prakticky a osvíceně ony pravé hodnoty do světa, ve kterém žijí, a nemají nic společného ani s klerikalismem, ani s fundamentalismem či jinými zvěrstvy, které na křesťanské víře parazitují.

Štampach na svých webových stránkách má tuto větu: „Moudrý a laskavý Mistr z Nazaretu je pro mne středem. Jím pro mne promlouvá a jedná nejhlubší skutečnost. On je pro mne Cestou. Ale jsem si jist, že to, co se jeho jménem prezentuje, je jednou z nejhorších hrozeb civilizaci a že se civilizace musí bránit.“

Jakkoli té větě rozumím, považuji ji přeci jen za zevšeobecňující pohrdání všemi těmi, kteří se stejně jako Štampach snaží jít Kristovou cestou a rozhodně nejsou ve své víře i skutcích hrozbou civilizace. A mám na mysli všechny ty, kteří třeba pracují v sociální sféře, usilují o mezináboženský dialog, spravedlnost či prostě jen dokáží žít ve svém všedním životě tím, co apoštol Pavel nazval „agapé energein“ — činorodá láska. Včetně těch, samozřejmě, kteří k tomu institucionalizovanou církev nepotřebují.

Jistě že křesťanství jako ideologizované náboženství bylo a je hrozbou — ale Štampach dobře zná dávný diskurz, který se dá s jistou licencí shrnout do teze o neslučitelnosti pojmů náboženství a víra. A dobře také ví o široce diskutovaném názoru, který mně osobně je vlastní, totiž že současná evropská sekularizace je vlastně legitimním plodem víry.

Té víry, která již od počátků judaismu zejména v jeho prorocké linii zápasila s takovým náboženstvím, které je výrazem šovinistické xenofobie a neživotného legalismu. Té víry, které je například taková píseň Imagine Johna Lennona bližší než Štampachem zmiňované biblické texty.

Bible je přeci jen záznamem argumentů obou stran tohoto sporu, a proto najdeme i texty, které ve své reakci zmiňuje a které je třeba „přehodnotit“. Jeden vtipný soubor otázek nad Biblí koluje na internetu už léta, hodně se citoval při schvalování zákona o registrovaném partnerství u nás.

Na svých stránkách Štampach například cituje právě jednu z těch nejkrásnějších ukázek pojetí pozitivního se vztahování k oné nejhlubší skutečnosti: „(Hospodin) …utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé.  Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení.“ (Žalm 146, 7-10)

To je onen cantus firmus Bible, který hojí náš bolavý svět a který najdeme u proroků, u Ježíše, celý Nový zákon je jím prodchnut — viz třeba slavné Magnificat: „Svaté jest jeho (Boží) jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení… rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lukáš, 1:46-55). To je ona vlídná tvář evangelia.

Že ji v naší zemi neumějí ti, kteří ji sdílejí, vždy předávat tak, aby zaujala jejich spoluobčany a aby přinášela takové ovoce, o kterém píše třeba Jan Černý ve svém článku Hamburský Bůh po Osvětimi, je ovšem závažný problém. Ale to je již na další diskuzi.