Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč měl Ivan Odilo Štampach potřebu v diskuzi pod mým posledním sloupkem  zareagovat právě tak, jak to udělal. Napsal jsem přeci pouze, že mnohá duchovní i politická pokleslost naší české přítomnosti je dána absencí a neznalostí všeho toho pozitivního v naší civilizaci, co přineslo křesťanství, nic víc a nic míň.

Snad se u něho jen projevila typicky intelektuálská nemoc, při které se cokoliv stává vhodnou příležitostí, jak si na tom dokazovat vlastní převahu a brousit si vlastní vtip. Vinou této nemoci se v naší kotlině těžko můžeme na něčem pozitivním smysluplně dohodnout.

Ale možná chtěl Štampach jen vyvolat diskuzi nad tímto tématem, což je vlastně jen dobře. Nicméně — Štampach, hluboce vzdělaný filozof, pedagog, teolog, religionista, si přečte ani ne tak můj text jako spíše co jsem zač, zařadí si mne do svého šuplete soptících flanďáků, kteří by rádi mentorovali českého člověka a vztekají se, že nejsou společností akceptováni. A nejde ani tak o to, že mi podsouvá, co jsem nenapsal, a s tím pak polemizuje a kantorsky mne napomíná. To nechť posoudí ten, koho by oba texty zajímaly.

Jde spíše o to, že si — vzhledem ke své erudici poněkud pokleslým stylem — vyřizuje své vlastní zklamání nad institucionalizovanou církví paušalizující kritikou křesťanství jako takového a zejména citacemi kontroverzních pasáží Bible. Církev je kritizována jako instituce od samotného svého počátku a jako instituce nás všechny zklamává ve všech svých denominacích dennodenně — to není nic objevně nového. Platí onen bonmot, že Ježíš chtěl přinést království Boží a místo toho přišla církev.