Postupem času se sžívám s problematikou nepodmíněného základního příjmu. Dlouho jsem si myslela, že se situace s nezaměstnaností a neustálým vymýšlením služeb, na něž většina lidí nemá, z nichž mnohé jsou naprosto zbytečné a k ničemu dobrému nevedoucí, dá změnit zavedením smysluplné produkce tam, kde je o práci nouze.

Jenže ono to nejde, bylo by to jakési sociální inženýrství, které, jak víme z doby reálného socialismu, prostě nefunguje, protože znásilňuje lidskou přirozenost, k níž patří zjevně i řada ne snad zrovna špatných, ale jaksi vratkých lidských vlastností, jistá dávka manipulovatelnosti.

Abych doložila příkladem, co tím myslím, tedy: mám ověřeno, že chudá žena ze sociálně problematického regionu si nechá nalepit všelijak dekorované nehty, ale máslo si koupí to nejméně kvalitní v nepitomějším diskontu a ještě kvůli tomu pojede dvacet kilometrů autem.

Z mužské strany —po nepříjemné a nepohodlné cestě veřejnou dopravou onehdy jeden muž v debatě bojoval za lepší parkování a průjezdnost pražských ulic, místo aby se zasazoval o zlepšení veřejné dopravy. Ale zpět k tématu: menší místní průmysl i zemědělství, zdá se, neobstojí. A když už ten svět funguje tak, musí se na nezaměstnanost a negativní důsledky s ní spojené jinak.

Kdybych měla říct, co mi dělá potíže v uvažování o základním příjmu, je to asi rétorika, kterou používá i třeba Saša Uhlová, kdy se říká, že člověk raději nepracuje. Chci tomu rozumět tak, že člověk nerad „chodí do práce“ (můj případ to není), ale nejsem si jistá, jestli je to tak míněno.

Já si myslím, že práce je pro člověka něco, bez čeho život pozbývá smyslu, a celá ta otázka nad problematikou práce je pro mě spíš otázkou hodnot. Že tedy práce není „výkon na dráze“, jak zní fyzikální definice ze sedmé třídy, že to prostě není kategorie fyzikální, ale společenská, dokonce možná i duchovní.

A o to asi jde — aby se v době technologicky tak vyspělé, že k výrobě věcí nepotřebujeme téměř žádné živé pracovní síly, začalo za práci považovat a společensky oceňovat i to, co člověk dělá, protože mu to jeho podstata a povaha velí, ale v debatě o společenském prospěchu a hodnotách se s tím nepočítá.

Například když si činnost, pro kterou existuje institucionalizovaná služba, vykoná sám. Což může být stejně péče o starého nebo nemocného bližního jako třeba oprava na domě či pěstování zahrady nebo koneckonců i trávení volného času s dětmi či v umělecké aktivitě.

Tím se ovšem kruhem blížíme zpátky k někdejším (řekněme) socialistickým poměrům a mám na to opět příklad. Náš dům na Chebsku dlouho držel silou vůle a našich existencí v něm, nebyli jsme schopni žádných oprav, neměli jsme čas, kvalifikaci ani peníze. Pak přišla doba úvěrů ze stavebního spoření a možnost najmout firmu a práci zadat — poskytnutí prostředků z úvěru je podmíněno fakturou.

Mezitím dospěl syn, který má jakousi kvalifikaci i čas, a také něco jako základní příjem, protože kvůli neurologické chorobě pobírá částečný invalidní důchod. Já jsem původně trvala na tom, že si vezmeme úvěr, najdeme firmu, zaplatíme jí a syn že peníze na splátky vydělá ve své profesi na částečný úvazek.

Syn mě neposlechl a udělal to tak, že na úvěr (mnohem nižší) nakoupil pouze materiál, práce vykonal sám, (práci bez faktury stavební spořitelna neproplácí) a tam, kde se neobešel bez odborné pomoci, vyřešil to tak, že majiteli pokrývačské firmy na oplátku účinně pomohl na naší a pak ještě na několika dalších střechách. Mohl si to dovolit, má invalidní důchod, vlastně základní příjem, nemusel do zaměstnání.

Kdyby si tenhle můj odstavec přečetl berní inspektor, jistě by z hlediska daní našel závadu. Já si však myslím, že společnosti žádná škoda nevznikla a efekt je prospěšný koneckonců nejen nám jako rodině, ale i celé obci, protože po letech na návsi přestal strašit příšerně zanedbaný barák a hned je to tam hezčí.

Na tomto příkladu vidím, že společnost jištěná základním příjmem by mohla fungovat v podobně sousedské podobě. Nevím, jak by to bylo ve velkých městech, ale tam je zase velká potřeba vzdělávání a aktivit pro volný čas a také sociální práce, na kterou nejsem odborník, tak nevím.

Sama u sebe ovšem nejvíc ze všeho řeším otázku společenského statusu a závidím Saše Uhlové, že to pro ni není problém. Pro mě, přiznám se, ano. Pro mě bylo jednou z nejodpudivějších stránek normalizace to, že režim bránil lidem ve studiu a ty, které považoval za své odpůrce, trestal vnucenou manuální prací a překážkami ve výkonu práce duševní.

Sama jsem tím byla postižená snad až příliš, při svém venkovském životě jsem neměla kolem sebe spřízněné osoby, neměla jsem jak navštěvovat bytové semináře a kulturní akce, snad nejvíc jsem se cítila opuštěná a ponížená, když jsem byla uklízečkou v plzeňském divadle, kam moji vrstevníci přicházeli do šaten jako herci.

Vím, že všichni to takhle nepociťovali, pro mnohé mladé ženy v podobné situaci tehdy znamenalo časově nenáročné zaměstnání uklízečky spoustu volného času, ale já jsem nechtěla volný čas místo pracovní doby, nýbrž důstojné zaměstnání, odpovídající mým schopnostem a nadání. Musím přiznat, že můj pocit ponížení měl ten následek, že snad nebylo horší uklízečky než já. Dostat se z té situace se mi podařilo až na konci 80. let a možná mám z toho předchozího období duševní úraz, jehož následky si nesu dodnes.

Od sebe tedy odvozuji, že společnost, která společenský status poměřuje profesí a úspěchem v ní, musí velmi proměnit své uvažování o hodnotách. Bojím se, že to jen tak neučiní a jestli, pak to bude trvat dlouho.

Na druhé straně ale cítím, že se to stát musí, že takhle, jak je to teď, to už dál nejde, že dnešní nezaměstnanost bere lidem důstojnost podobně, jako mně ji brala nucená manuální práce za trest, že není možné, aby několik jedinců spotřebovávalo veškeré zisky, zatímco všude kolem bude společnost upadat do totální podřízenosti a v některých případech téměř do otroctví. (Tak, jako tenkrát jen několik jedinců mělo své prominentní svobodné šance dělat kariéru a cestovat a studovat v zahraničí a mít všechny knížky a vstupenky, zatímco jejich odstranění konkurenti uklízeli a myli okna, zavření za ostnatým drátem hranic).

Myslím, že ve společnosti, v níž základním slovem je konkurence, se lidé nemůžou plně věnovat rozumným činnostem, protože ty nejsou k uživení, a bude-li společnost méně soutěživá, nepokvetou třeba tolik činnosti nesmyslné, placené naopak velice dobře (například reklama). Proces promýšlení toho, jak by společnost po obecném selhání globálního kapitalismus mohla fungovat lépe, je teprve na začátku.

Vidíme, že globální kapitál se brání zuby nehty (i když nevím, proč, vždyť je to zajímavý úkol zejména pro toho, kdo disponuje velkými prostředky — opravdu se velké příjmy musí vylučovat se schopností vidět problémy celé společnosti a podílet se na obecném blahu?). Je to výzva pro Evropu s její komplikovanou historickou zkušeností. Je nejvyšší čas, cítíme přece, že se cosi láme a že jsou i někteří, kterým zase tolik nevadí vidět řešení sociální problematiky v nové nesmiřitelnosti, ba i ve válce.