Ještě k té práci

Alena Zemančíková

Ve společnosti, v níž základním slovem je konkurence, se lidé nemůžou plně věnovat rozumným činnostem, protože ty nejsou k uživení, a bude-li společnost méně soutěživá, nepokvetou třeba tolik činnosti nesmyslné, placené naopak velice dobře.

Postupem času se sžívám s problematikou nepodmíněného základního příjmu. Dlouho jsem si myslela, že se situace s nezaměstnaností a neustálým vymýšlením služeb, na něž většina lidí nemá, z nichž mnohé jsou naprosto zbytečné a k ničemu dobrému nevedoucí, dá změnit zavedením smysluplné produkce tam, kde je o práci nouze.

Jenže ono to nejde, bylo by to jakési sociální inženýrství, které, jak víme z doby reálného socialismu, prostě nefunguje, protože znásilňuje lidskou přirozenost, k níž patří zjevně i řada ne snad zrovna špatných, ale jaksi vratkých lidských vlastností, jistá dávka manipulovatelnosti.

Abych doložila příkladem, co tím myslím, tedy: mám ověřeno, že chudá žena ze sociálně problematického regionu si nechá nalepit všelijak dekorované nehty, ale máslo si koupí to nejméně kvalitní v nepitomějším diskontu a ještě kvůli tomu pojede dvacet kilometrů autem.

Z mužské strany —po nepříjemné a nepohodlné cestě veřejnou dopravou onehdy jeden muž v debatě bojoval za lepší parkování a průjezdnost pražských ulic, místo aby se zasazoval o zlepšení veřejné dopravy. Ale zpět k tématu: menší místní průmysl i zemědělství, zdá se, neobstojí. A když už ten svět funguje tak, musí se na nezaměstnanost a negativní důsledky s ní spojené jinak.

Dnešní nezaměstnanost bere lidem důstojnost. Foto Jan Bendl, Mediafax
×