Ještě k té práci
Alena ZemančíkováVe společnosti, v níž základním slovem je konkurence, se lidé nemůžou plně věnovat rozumným činnostem, protože ty nejsou k uživení, a bude-li společnost méně soutěživá, nepokvetou třeba tolik činnosti nesmyslné, placené naopak velice dobře.
Postupem času se sžívám s problematikou nepodmíněného základního příjmu. Dlouho jsem si myslela, že se situace s nezaměstnaností a neustálým vymýšlením služeb, na něž většina lidí nemá, z nichž mnohé jsou naprosto zbytečné a k ničemu dobrému nevedoucí, dá změnit zavedením smysluplné produkce tam, kde je o práci nouze.
Jenže ono to nejde, bylo by to jakési sociální inženýrství, které, jak víme z doby reálného socialismu, prostě nefunguje, protože znásilňuje lidskou přirozenost, k níž patří zjevně i řada ne snad zrovna špatných, ale jaksi vratkých lidských vlastností, jistá dávka manipulovatelnosti.
Abych doložila příkladem, co tím myslím, tedy: mám ověřeno, že chudá žena ze sociálně problematického regionu si nechá nalepit všelijak dekorované nehty, ale máslo si koupí to nejméně kvalitní v nepitomějším diskontu a ještě kvůli tomu pojede dvacet kilometrů autem.
Z mužské strany —po nepříjemné a nepohodlné cestě veřejnou dopravou onehdy jeden muž v debatě bojoval za lepší parkování a průjezdnost pražských ulic, místo aby se zasazoval o zlepšení veřejné dopravy. Ale zpět k tématu: menší místní průmysl i zemědělství, zdá se, neobstojí. A když už ten svět funguje tak, musí se na nezaměstnanost a negativní důsledky s ní spojené jinak.
Kdybych měla říct, co mi dělá potíže v uvažování o základním příjmu, je to asi rétorika, kterou používá i třeba Saša Uhlová, kdy se říká, že člověk raději nepracuje. Chci tomu rozumět tak, že člověk nerad „chodí do práce“ (můj případ to není), ale nejsem si jistá, jestli je to tak míněno.