O lásce, vášni a manželství

Eva Hájková

Člověk, který hledá opravdovou lásku, nemá být ani idealistou, ani pragmatikem. Společný život by se měl správně chápat jako tvůrčí proces, jímž vzniká něco kvalitativně nového, a zároveň v něm partneři nově přetvářejí sami sebe.

Lásku je možno vykládat různým způsobem, ale v podstatě se jedná o silnou emoci či vztah vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost.

Manželstvím pojmenovávám v tomto textu trvalé soužití dvou osob, založené na hlubokém vzájemném vztahu, bez ohledu na to, zda jejich svazek je nebo není právně zakotven. Slovo vášeň je trochu složitější, k jeho výkladu se teprve dostanu.

Začnu slovem „láska“. Podstatné jméno láska a sloveso milovat vyjadřují v podstatě totéž. Na jedné straně jsou tu slova jako láska - laskat - laskavý - laskavost, na druhé straně slova jako milý - milovat - milost - milostný. Podstatná jména „láska“ a „milost“ mají dnes úplně jiný význam, ačkoliv původně to byla patrně synonyma. Milost prostě znamenala lásku.

Dnes se pojem milost užívá jenom v právní terminologii a v terminologii křesťanské. V obojí milost znamená něco, čeho se člověku dostane bez zásluhy. Aspoň tak jsem tomu porozuměla, když nás o tom ve svém nedávném článku Milost a spravedlnost zajímavě a s přehledem informoval Adam Borzič.

Chápu pojem milost jako něco, co je člověku dáno nejen bez zásluhy, ale navíc jaksi směrem „shora dolů“ - ať už je to míněno ve smyslu „Boží milosti“ nebo milosti v právnické terminologii. S pojmem milost možná souvisí milosrdenství, o němž však soudím, že není zaměřeno jednoznačně „shora dolů“. Je to prostě soucit.

Nechci teď psát o soucitu, nýbrž o lásce, jejíž podstatou je vášeň neboli touha, přitom však nemám na mysli právě touhu sexuální. Vášeň je totiž mnohem širší pojem. Vášeň nepociťují lidé jen k sobě navzájem. Existuje též lidská vášeň k předmětům, činnostem, hodnotám či myšlenkám. Je to něco, co velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince.

Známe například vášnivé hráče, vášnivé vlastence, vášnivé houbaře, vášnivé sběratele čehokoliv a podobně. V antické filosofii se vášeň chápala buď jako něco, čeho je třeba se zbavit (například ve stoicismu), nebo se naopak pojímala jako důležitá síla, která člověka pohání k činnosti. Platón přirovnal duši k vozataji, jehož vůz táhnou dva koně: černý kůň vášně a bílý kůň rozumu. Úlohou vozataje je řídit toto spřežení.

×