O lásce, vášni a manželství

Člověk, který hledá opravdovou lásku, nemá být ani idealistou, ani pragmatikem. Společný život by se měl správně chápat jako tvůrčí proces, jímž vzniká něco kvalitativně nového, a zároveň v něm partneři nově přetvářejí sami sebe.

Lásku je možno vykládat různým způsobem, ale v podstatě se jedná o silnou emoci či vztah vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost.

Manželstvím pojmenovávám v tomto textu trvalé soužití dvou osob, založené na hlubokém vzájemném vztahu, bez ohledu na to, zda jejich svazek je nebo není právně zakotven. Slovo vášeň je trochu složitější, k jeho výkladu se teprve dostanu.

Začnu slovem „láska“. Podstatné jméno láska a sloveso milovat vyjadřují v podstatě totéž. Na jedné straně jsou tu slova jako láska - laskat - laskavý - laskavost, na druhé straně slova jako milý - milovat - milost - milostný. Podstatná jména „láska“ a „milost“ mají dnes úplně jiný význam, ačkoliv původně to byla patrně synonyma. Milost prostě znamenala lásku.

Dnes se pojem milost užívá jenom v právní terminologii a v terminologii křesťanské. V obojí milost znamená něco, čeho se člověku dostane bez zásluhy. Aspoň tak jsem tomu porozuměla, když nás o tom ve svém nedávném článku Milost a spravedlnost zajímavě a s přehledem informoval Adam Borzič.

Chápu pojem milost jako něco, co je člověku dáno nejen bez zásluhy, ale navíc jaksi směrem „shora dolů“ - ať už je to míněno ve smyslu „Boží milosti“ nebo milosti v právnické terminologii. S pojmem milost možná souvisí milosrdenství, o němž však soudím, že není zaměřeno jednoznačně „shora dolů“. Je to prostě soucit.

Nechci teď psát o soucitu, nýbrž o lásce, jejíž podstatou je vášeň neboli touha, přitom však nemám na mysli právě touhu sexuální. Vášeň je totiž mnohem širší pojem. Vášeň nepociťují lidé jen k sobě navzájem. Existuje též lidská vášeň k předmětům, činnostem, hodnotám či myšlenkám. Je to něco, co velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince.

Známe například vášnivé hráče, vášnivé vlastence, vášnivé houbaře, vášnivé sběratele čehokoliv a podobně. V antické filosofii se vášeň chápala buď jako něco, čeho je třeba se zbavit (například ve stoicismu), nebo se naopak pojímala jako důležitá síla, která člověka pohání k činnosti. Platón přirovnal duši k vozataji, jehož vůz táhnou dva koně: černý kůň vášně a bílý kůň rozumu. Úlohou vozataje je řídit toto spřežení.

Marx si to možná představoval podobně (jen poněkud prozaičtěji), když tvrdil, že vývoj společnosti pohánějí lidské potřeby - tedy fakt, že člověku neustále něco chybí, že neustále po něčem touží či přímo strádá nedostatkem, že je zkrátka stále s něčím nespokojen. Vášeň je tedy vlastně chtění, touha po něčem.

Je to zdroj naší energie, vytrvalosti a vůle. Ve španělštině existuje dokonce společný výraz (querer) pro slova „milovat“ a „chtít“. Něco chceme, protože po tom silně toužíme, a jdeme za tím. Někdy i bezohledně. Platón by asi řekl, že tenkrát, když necháme rychleji běžet černého koně, zatímco ten bílý mu nestačí.

Vášeň je materiální síla, která může být tvořivá i ničivá. Má tendenci realizovat se prostřednictvím svých nositelů. Vášeň je tím, co hýbe člověkem a světem, zatímco rozum funguje spíš jako volant a v některých případech i brzda. Na vášni není nic z principu špatného nebo primitivního, protože se s ní dá aktivně pracovat. Když se člověk naučí se svými vášněmi pracovat sám, nebudou jím manipulovat jiní lidé. Účelem není zbavit se vášní, ale uvádět je do souladu.

Ale zpět k lásce jako vztahu. Nejčastěji se hovoří o lásce mezi mužem a ženou (dnes už nejen to). Láska se v tomto nejběžněji používaném smyslu liší od přátelství hlavně přítomností prvku sexuality. Rozhodně bychom ji však neměli na sexualitu redukovat, což se někdy mylně děje. Dalším omylem je ztotožňování lásky se zamilovaností. Láska není totéž, co zamilovanost.

Napadá mě, že existuje jeden bonmot na téma „co je vzdělání?“. Vzdělání je prý to jediné, co nám zbude, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole naučili. Něco podobného by se dalo říct i o lásce: Láska je to jediné, co nám zbude, když definitivně odezní akutní zamilovanost, v níž člověk zcela nekriticky přehlíží chyby a nedostatky druhého. A pokud nám nezbude nic, pak to prostě nebylo ono. Někdy toho ovšem zbude dost na založení trvalého a hlubokého vztahu, ať už ho nazveme či nenazveme manželstvím.

Občas mám možnost mluvit s mladými lidmi, kteří se dnes bojí navazovat vážné a dlouhodobé vztahy, nebo se jim to nedaří. Někteří z nich k lásce přistupují příliš idealisticky nebo příliš pragmaticky. Idealisté vyhledávají hlavně krásné zážitky, zatímco pragmatici očekávají především výhody.

Idealisté si lásku představují jako věčnou romantickou zamilovanost, během níž musí mít člověk pořád hlavu v oblacích. Když zamilovanost opadne a zmizí kouzelné brýle, přes které dřív neviděli chyby toho druhého, myslí si, že se zmýlili, a začnou hledat novou lásku.

U sebe hledají chyby málokdy. Odpovědnosti a všednosti se vyhýbají. Po čase možná zjistí, že nový vztah skončí úplně stejně, protože permanentní zamilovanost s toutéž osobou není zkrátka možná. A tak se z nich snadno mohou stát přelétavci – „fluktuanti lásky“, kteří nikdy žádný dlouhodobý vztah nevybudují.

Pragmatici naopak na zamilovanost nesázejí vůbec a partnera si vybírají z rozumu, přičemž vždy čekají od vztahu nějaký užitek pro sebe. Užitečnost vztahu pak po dobu jeho trvání úzkostlivě sledují, což narušuje jejich vnitřní rovnováhu. Neustále zvažují, zda jim vztah dává víc, než kdyby zůstali sami.

Stále se sami sebe ptají: Vyplatí se mi to? Pokud ne, tak jdou od toho. Přece nejsou dobrodruzi, aby snad dokonce uzavřeli manželství! Takový rizikový podnik! Rizika se totiž dnes bojí téměř každý, včetně podnikatelů. Všichni žádají jistoty, ale kdo je má poskytovat? Nakonec to vede k tomu, že čím více se lidé chtějí pojistit proti nepříjemné skutečnosti, tím více nejistoty vytvářejí pro jiné.

Strach z rizika není vždy odpovědností. Odpovědnost ke komu? Paradoxně asi nejvíc ke svému já, přesněji řečeno k tomu hlasu v nich, který je nabádá: „Nepouštěj se do ničeho, co by mohlo ohrozit tvé pohodlí, kariéru, volnost....“.

Člověk, který hledá opravdovou lásku, nemá být ani idealistou, ani pragmatikem. Společný život by se měl správně chápat jako tvůrčí proces, jímž vzniká něco kvalitativně nového, a zároveň v něm partneři nově přetvářejí sami sebe, čímž zvyšují své lidské kvality. Nedávno jsem četla, že podle posledních výzkumů prý není pro trvalost vztahu důležité, kolik času spolu partneři tráví ani zda si po všech stránkách dokonale rozumějí.

Úplná harmonie stejně není možná. Nejdůležitější je údajně to, zda jsou schopni společnému vztahu podřídit své individuální potřeby, zda dovedou fungovat jako tým a společně překonávat překážky. K tomu aby to uměli, potřebují především pevné odhodlání zůstat spolu i v těžkých chvílích. Tam, kde je oboustranná vůle, bývá vztah velmi pevný.

Já si ostatně myslím, že právě toto pevné odhodlání je opravdovou láskou. Ona je to svým způsobem také vášeň - vášeň ke společnému životu. Vztah by se nikdy neměl chápat jako morální povinnost (musíme být spolu, protože to někdo nebo něco přikazuje). Takové pojetí lásku spíš zabíjí, protože ve fungujícím vztahu se člověk musí cítit svobodně.

Neměl by v něm však hledat spravedlnost. Všechno, co do něj vkládá, musí dávat úplně dobrovolně a bez nároku na okamžitou protislužbu. I sama láska je něco, na co člověk nemá žádný nárok. Život je skutečně takový - i když člověk dá do vztahu vše, nemusí to být jeho protějškem opětováno. A obráceně.

V některých případech opravdu nic jiného než rozchod není možné. Komu se podaří uzavřít manželství, které je dlouhodobým a oboustranně láskyplným svazkem, může mluvit o velikém štěstí, které není dopřáno všem. Občas mě napadá, jestli to trošku nesouvisí i s tou milostí, o které jsem se zmínila výše - některým lidem se to zkrátka povede a některým ne. Bez zásluhy.

Obhajoba manželství (vlastně trvalého vztahu) není z mé strany myšlena jako výzva k plození potomků a udržování rodinných tradic (rodina je ostatně ve vztahu k manželství až druhotnou záležitostí a někdy stojí spíš proti němu). Nikoho k uzavírání manželství nechci pobízet.

Má to být spíš podnět k zamyšlení nad tím, jak souvisí dobrovolný mezilidský vztah dvou osob s jinými sociálními vztahy; zamyšlení nad tím, zda se v mikrospolečnosti (jíž manželství beze sporu je) a v makrospolečnosti nevyskytují podobné jevy a podobné přístupy.

Nepodobá se třeba pragmatismus a idealismus v přístupu k manželství tak trochu pragmatismu a idealismu v přístupu k politice? Není společnost něco, co se musí aktivně spoluvytvářet, jako se musí aktivně spoluvytvářet manželství? Nemusí se tam i tam neustále společně překonávat překážky? Není nám naléhavě třeba „hlubokého osobního zaujetí“? A nespasí nás nakonec kromě vášně pro společnou věc jenom to pevné odhodlání a vůle vytrvat?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.