Chci přispět X

Zdání slasti a slast z druhého

Člověk nemůže být šťastný sám, izolovaně. Proti sobectví je možné bojovat a proti darwinovskému boji všech se všemi by bylo dobré postavit solidaritu všech forem života. Zní to naivně, ale právě tato naivita je dnes potřeba.

Michael Hauser minulý týden ve svém brilantním textu reagoval na můj sloupek o tekutosti. Byť chápu, že pro některé čtenáře DR může být naše diskuse, do níž se velmi plodně zapojila i Markéta Hrbková „žena si vzala slovo“, poněkud neuchopitelná a abstraktní, jsem moc rád, že probíhá. Michael ve svém textu položil několik podstatných otázek a nastolil téma vztahu subverze a slasti. Těm, kterým můj „tekutý“ způsob myšlení a psaní leze na nervy, se omlouvám a doporučuji číst v DR texty jiné.

Ano, od šedesátých let 20. století jsme se posunuli. Perverze dnes není subverze, protože přestala existovat norma souhlasím. Souhlasím, že jsme prakticky na každém kroku voláni, abychom si užívali, něco pro sebe udělali, dnešní kolektivní Nadjá žádá: užívej, užívej, užívej si… Vzpomínám si, jak útrpné pro mne bylo, když jsem na terapeutickém výcviku slyšel ze všech stran, že si mám udělat pohodlí, že jsme každý zodpovědný za své štěstí, že jak si to zařídíme, tak to máme… I psychoterapie (mnohdy nechtěně) přispěla k utváření a šíření dnešního imperativu „Sám za sebe!“, ale o tom snad někdy jindy. A přece musím odmítnout představu, že jsme kultura slasti.

Dnešní imperativ „Užívej si!“ plodí slast vynucenou a zdánlivou. V kapitalismu si nemůžeme jen tak zbůhdarma užívat, nikoli, slast je plodem našich zásluh, odměnou za náš výkon, je časově ohraničená. Odměňujeme jí sebe za to, že podstupujeme každodenní zápas darwinovského střihu. Imperativ dnešní slasti míří ke slasti rychlé a osamělé – k masturbaci. I proto jsem psal o pornografii coby projevu doby. Cosi podstatného v dnešní kultuře chybí – dialogická tělesnost, ten druhý a ta druhá, živý svět. Ve skutečnosti celá sféra slasti vykazuje sado-masochistické rysy. Prostor slasti byl kolonizován a virtualizován. Každý den se setkávám s uštvanými, úzkostnými a osamělými lidmi, kteří si své drobné slasti ordinují coby náplasti na tržné rány způsobené tržním světem.

Podíváme-li se pozorně na své životy, pak objevíme, že skutečná slast z nich mizí. Každodenní zápas o holé přežití se nepodobá nespoutaným radovánkám. Navíc se slast stala obchodní komoditou, tak jako celý svět. Pokud je slast zapředena do přediva tržních vztahů a stává se součástí represivního tlaku, pak mizí nebo lépe řečeno, a v tom je ten zvláštní současný fígl, mění se v zdání. Tento systém stojí na principu zdání. Vládnou nám virtuální peníze, nereálné peníze, peníze nekryté zlatem a prací, falešné peníze Lichvy. Lichva nemá tělo a nemá mladé, nenamaluje obraz, nenapíše báseň, řekl by básník Ezra Pound možná paradoxně v souzvuku s Karlem Marxem. Lichva tvoří zdánlivé bohatství, bohatství menšiny. Kladu proto důraz na „mateřskou matérii“ – na tělesnost.

Za subverzivní postoj dnes pokládám v prvé řadě soucit. Soucit není lítost, není to charita (tučná ruka vyhazující do vzduchu hrst zlaťáků, aby se o ně lůza mohla servat) – soucit je schopnost si představit sebe na místě druhého, zakusit sebe sama na místě druhého a podle této zkušenosti jednat. Soucit si bez tělesnosti, prostupnosti a představivosti představit neumím. Soucítit znamená dát všanc sám sebe, riskovat ve prospěch druhého, soucítit znamená ztrácet to vlastní, umírat sobě a být vzkříšen v druhém. Soucítit znamená přestoupit hranici svého já v tušení skryté jednoty světa. V teologii dvacátého století se také diskutovalo o vztahu Erótu (tedy principu slasti) a Agapé (soucitné lásky). Podle některých teologů není křesťanská láska – Agapé slučitelná s pohanským Erótem. To však je nedůsledné a manichejské čtení Bible.

Písmu není nic lidského cizí – naopak láska a soucit jsou v něm spjaty s tělesností a vášnivostí, Erós se proplétá s Agapé. Je symptomatické, že většina Ježíšových zázraků se týká uzdravení těla a médiem tohoto uzdravení je ve většině případů víra ve spojení s dotykem. Jakkoli křesťanství v dějinách tělesnost potlačovalo, je tělesnost jeho ústředním motivem. Bůh se stal tělem, jeho tělo bylo ukřižováno a jeho tělo bylo vzkříšeno. I jeho církev je nazývána tělem, a nakonec celý kosmos se má stát jeho tělem. Tělo, tělo, tělo. Michel Foucault trefně poznamenal, že křesťanský asketismus vyrostl ze skryté a podvědomé obavy, že křesťanství k bujení Erótu tíhne ze své podstaty. Psychoanalytik Rank spatřoval paradoxně v jádru křesťanství feministický rozměr, dle mého soudu právem.

Milovat křesťansky znamená milovat činně tělesně. Jeden středověký mystik řekl, že pokud má člověk na výběr mezi vizí Krista a nakrmením nemocného, má vizi nechat vizí a běžet za nemocným. Tato činorodá láska však byla nezřídka pojímána a praktikována coby hořký duševně-duchovní sado/masochismus, nezřídka se projevující běsněním proti tělu vlastnímu i tělu těch druhých. Požehnání tělesnosti a života vezdejšího, úzké propojení lásky erotické a mystické, které je vlastní tradici semitské, nebylo nikdy plně uskutečněno. Každé milování, každý akt lásky zahrnuje dávání a přijímání. Tato ekonomie nepočítá. Nekalkuluje. Odevzdává se a přelévá. Tato slast je slastí z druhého, ze sebe v druhém, z druhého v sobě. Skutečná slast není osamělou extází, protože pravá extáze není nikdy osamělá. Ta je vystoupením ze sebe. I Bůh je veliká Vášeň, řečeno s teologem osvobození Boffem.

Na dnešním kapitalismu mě nejvíce děsí jeho mrazivý kult já, jeho luciferské sobectví. Konzumace a její mediální šat zdání zakrývají skrytou nenávist k tělesnosti světa – proto je dnešní krize i krizí environmentální. Součástí slasti je vždy míra. Dnešní společenský systém se postupně mění v démonickou modloslužbu. A s tou je nutné zápasit. Sociální a občanská angažovanost, politické působení – to je jeden aspekt takovéhoto zápasu. Tvoření kulturního a duchovního podhoubí alternativy vůči tomuto systému je aspektem druhým. Nevěřím, že této kultury dosáhneme pouze prostřednictvím jakéhosi nového bojovného asketismu (představ, idejí, smyslů). Mnichů revoluce jsem se vždycky trochu obával.

Často se mi vybavuje provokativní věta jednoho moudrého katolického kněze z Indie: když se lidé pokoušejí být dobří, nebývají šťastní, když jsou lidé šťastní, bývají i dobří. Nelze být šťastný sám. Izolovaně a pro sebe. To jen hydra kapitálu vytváří svět atomizovaných součástek, které si užívají samy za sebe pro sebe se sebou. Je třeba bojovat proti sobectví osobnímu, rodinnému, genderovému, třídnímu, národnímu a rasovému. Proti mono-polům a mono-ideám musíme postavit polyfonii a dialogičnost skutečného světa. Proti darwinovskému boji všech se všemi – solidaritu všech forem života. Zní to naivně, ale my dnes zoufale potřebujeme naivitu – onu druhou.

Nejsem a nikdy nemohu být od ničeho na tomto světě zcela odpojen. Ve skutečnosti jsem se vším na nějaký způsob propojen. Můžu takovou zkušenost ignorovat, nebo se jí oddat. V dnešní době zápasíme o kulturu života, o tělo světa, o svět, jehož smyslem je ten Druhý.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Krásný text. Úterý, 30.Listopadu 2010, 18:41:8

ukázalo se mi, že musím vyplnit text,a přitom nechci nic dodávat.snad jen to, že samota není vždy sobecká.ale tak jsi to, Adame,určitě nemyslel..

Adam Borzič - brno

Středa, 1.Prosince 2010, 08:51:4

Milá Agatko, děkuji. Ano, samota může být někdy i velmi plodná a krásná a smyslupná. A někdy může být tragická, zoufalá a nezaviněná. Ani v jednom z těchto případů není sobecká.

Edy9

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

Hlas tolik potřebný Sobota, 25.Prosince 2010, 02:37:3

Toto je vskutku nejen skvělý text, ale opravdu skvělá diagnóza:
"Na dnešním kapitalismu mě nejvíce děsí jeho mrazivý kult já, jeho luciferské sobectví. Konzumace a její mediální šat zdání zakrývají skrytou nenávist k tělesnosti světa – proto je dnešní krize i krizí environmentální. Součástí slasti je vždy míra. Dnešní společenský systém se postupně mění v démonickou modloslužbu. A s tou je nutné zápasit. Sociální a občanská angažovanost, politické působení – to je jeden aspekt takovéhoto zápasu. Tvoření kulturního a duchovního podhoubí alternativy vůči tomuto systému je aspektem druhým. Nevěřím, že této kultury dosáhneme pouze prostřednictvím jakéhosi nového bojovného asketismu (představ, idejí, smyslů). "
"Nelze být šťastný sám. Izolovaně a pro sebe. To jen hydra kapitálu vytváří svět atomizovaných součástek, které si užívají samy za sebe – pro sebe – se sebou. Je třeba bojovat proti sobectví osobnímu, rodinnému, genderovému, třídnímu, národnímu a rasovému. Proti mono-polům a mono-ideám musíme postavit polyfonii a dialogičnost skutečného světa. Proti darwinovskému boji všech se všemi – solidaritu všech forem života. Zní to naivně, ale my dnes zoufale potřebujeme naivitu – onu druhou.
Nejsem a nikdy nemohu být od ničeho na tomto světě zcela odpojen. Ve skutečnosti jsem se vším na nějaký způsob propojen. Můžu takovou zkušenost ignorovat, nebo se jí oddat. V dnešní době zápasíme o kulturu života, o tělo světa, o svět, jehož smyslem je ten Druhý."

Naprosto přesné.
Ve rospěch takového vidění součaného světa se chci angažovat :-)

Jiří Šíma - Brno

Podle některých teologů není křesťanská láska – Agapé slučitelná s pohanským Erótem. Neděle, 26.Prosince 2010, 01:36:1

Já bych to nepřičítal nedůslednému čtením Bible, ale tomu, že křesťanství prosazovali muži – mačové, jak se nakonec ukazuje i na hierarchické struktuře největší nositelky křesťanství - katolické církve. V boji o moc není místo pro lásku.
Mrazivý kult já kapitalismu je v souladu s mým současným názorem, že ke vzniku světa v dnešní podobě jsou nutné dva základní příkaz pro jeho každou entitu. Přičemž jeden z nich je obstarat SI energii pro život. Není žádný boj všech proti všem, ale potřeba všech energie pro život. A to i přesto, že "jsem se vším nějakým způsobem propojen".
Moc pěkný text.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.