Alena Zemančíková ve svém sloupku minulý týden napsala, že při uvažování o základním příjmu ji dělá potíže rétorika (používá ji prý třeba i Saša Uhlová), jež tvrdí, že člověk raději nepracuje. Podle Aleny Zemančíkové je práce pro člověka něco, bez čeho život pozbývá smyslu. Vidím to stejně a troufám si říct, že Saša Uhlová rovněž.

Otázka je, co míníme prací, která dává životu smysl. Aleně Zemančíkové se pod ní vejde i klasické zaměstnání, kdy ráno přijde na pracoviště a odpoledne odejde. Vychází to zřejmě z toho, že má práci, do které chodí ráda, kde dělá věci, které považuje za důležité a které ji asi i baví, navíc jí zaměstnání dává pocit jistoty a společenský status, který je pro ni podstatný. Saša Uhlová má naopak z chození do zaměstnání kopřivku, považuje to za nutný opruz a strašlivou nepříjemnost.

Sama píše, že by chtěla být bohatá, aby nemusela pracovat a celý život mohla blaženě lenošit. Přemýšlím, jak by takové slastné lenošení Saši Uhlové vypadalo. Přestala by fotit? Už by nikdy nenapsala žádný sloupek? Nejezdila by do různých lokalit bavit se tam s lidmi a nedělala pak o tom reportáže? Opravdu by se už neúčastnila společenské debaty o porodech, Romech a různých utlačovaných menšinách? A svým dětem by už nečetla žádné knížky, nehrála si s nimi a starost o ně přenechala placeným pečovatelkám? To sotva.

Saša Uhlová píše o lenošení, ale zřejmě má na mysli, že by její dny byly naplněné právě těmito činnostmi. A co jiného to je než práce? Ta ale nezapadá do současné definice, kdy prací je činnost, která je platově ohodnocená. Dnes vám bohužel nikdo nenabídne zaměstnání, kde byste napřed fotili, chvíli si hráli se svými dětmi, pak s někým diskutovali o protiromských pochodech a nakonec si něco četli a psali. A v mezičase si povídali s manželem. Saša Uhlová ve skutečnosti touží blaženě pracovat. Až na to, že trochu jinak, než je dnes zvykem.

Práce je podle mne každá soustředěná, systematická činnost, které se člověk dlouhodobě věnuje. Ať už je to starost o své blízké a přátele, psaní, kreslení, focení nebo veškeré činnosti, které mají veřejný charakter a které se týkají veřejného prostoru - aktivity v různých spolcích, neziskovkách, oddílech či komunitě sousedů nebo jakákoli jiná snaha zapojovat se do veřejného dění na místní, regionální či celostátní úrovni, podílení se na různých iniciativách, veřejných debatách a diskusích, ale také péče a starost o prostředí, ve kterém žiji, nebo o lidi, kteří mne obklopují či to jednoduše potřebují. A určitě jsem ještě na mnoho dalších věcí zapomněl.

To vše je práce, která podle mne dává životu smysl. Vyhnout se jí, ani dnes v časech boomu různých pasivních zábav, jež mnoho soustředěnosti a úsilí nevyžadují, není tak snadné. Proto i najít člověka, který nechce pracovat, nebude tak snadné. A lidé, kteří opravdu nepracují, nevykonávají žádnou soustředěnou činnost, nakonec škodí nejvíce sobě, protože často propadají ztrátě životního smyslu a neví, co si sami se sebou počít.

Než se snažit vytvářet nová pracovní místa, kdy lidé většinou tráví osm hodin někde v kanceláři, by podle mne bylo lepší hledat cestu, jak ohodnotit alespoň část práce, kterou lidé už dnes zadarmo vykonávají.