Jde o život!
Jaroslav BicanStabilní dobře placená práce, vlastní bydlení a klidné stáří s pěknou penzí - to je stále více se vzdalující sen mnoha lidí. Přesto mu leccos obětují, stojí to ale za to? Možná by bylo lepší zaměřit svoji pozornost jinam.
Před pár dny jsem hovořil s jedním starcem. Nejsem si jistý, odkdy je dnes vhodné staré muže takto titulovat. Snad se někdo i urazí, když o něm na prahu osmdesáti pěti let věku budeme mluvit jako o starci, ale muž, o kterém je řeč, toto označení sám používá a nevadí mu, takže mu ho nebudu upírat ani já.
Rozmlouvali jsme spolu o životě. Stařec v dobře vytopeném vlastním bytě, pobírající pěknou penzi říkal, že jeho život stál za h… Prý by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil. Když jsem se ptal na podrobnosti, dodal, že té radosti bylo nějak málo. Pořád jsem nechápal. Doplnil, že jeho život mohl být bohatší.
Bylo mi ho líto. Opravdu svůj život hodnotí takto a nebo z něj jen mluví vědomí toho, že mu postupně ubývají síly, a čím je jeho krok nejistější a chůze vrávoravější, tím více upadá do chmurných nálad? Představa, že člověk prožije podle dnešních měřítek veskrze pěkný a úspěšný život a přesto se za ním ohlíží tak, že by byl raději, kdyby vůbec nepřišel na svět, mi připadá strašlivá.
Jaký byl život onoho starce? Leckdo by mu záviděl. Klidná, jistá ne špatně placená práce, žádný stres, nikdy se nemusel rekvalifikovat, měnit místo nebo dokonce celé zaměření či obor. A doma? Manželství trvající více než padesát let, děti, vnoučata, v šedesáti penze, pohodlné stáří a nemoci úměrné věku.
Nebude asi málo těch, kteří si dnes říkají: tohle mít a budeme šťastní. Život starce se ale pro většinu z nich, pro příslušníky dalších a dalších generací stává jen vzdáleným snem, ideálem, který se nikdy nenaplní.
Zaměstnání, na které se mohou spolehnout zítra, za měsíc i za třicet let? Pořídit si vlastní bydlení? Mít děti a být schopný se o ně postarat? V šedesáti jít do penze? Mít důchod, který vás bez problémů uživí? Něco z toho ještě není tolik vzdálené, na mnohé dosáhnou dnešní šedesátníci, na něco i padesátníci, možná i čtyřicátníci. Ale co zbude na generaci dvacátníků? Život starce jako něco, o čem budou marně snít?
A stařec? Bez mrknutí oka řekne: Takový život? To raději žádný. Pokud se spousta lidí upíná k něčemu, čemu ti, kterým se to povedlo, nepřikládají žádnou cenu, něco bude asi špatně. Možná stojí za to upřít svoji pozornost jinam, aby v životě bylo více radosti a byl bohatší. Těžko říct, jak toho dosáhnout. Každý si na to musí odpovědět sám.
Obecně se dá říct asi jen to: Pokud při veškeré snaze získat zaměstnání, které člověka zajistí, pořídit si pěkné bydlení, naspořit si na pohodlné stáří hrozí, že člověk stejně nakonec dopadne jako stařec, který by svůj život nejraději škrtnul, pak stojí za to zvýšit sázky. Dobré zaměstnání? Krásné bydlení? Úspory na stáří? Na nic z toho nebrat zřetel, nerozhodovat se s ohledem na to, nepřizpůsobovat svůj životní běh tomu, co k těmto cílům možná vede (a možná taky ne).
Proč se pachtit za něčím, čeho, i kdybychom dosáhli (což pro narůstající počet lidí bude stále těžší a těžší), stejně to nemusí přinést pocit radosti, uspokojení z toho, že náš život měl smysl, že stálo za to ho žít, že by rozhodně byla chyba tu nebýt? Nejenom pro nás samotné, protože žít je zkrátka jedinečný požitek, něco neopakovatelného, nenahraditelného, neskutečně velikého, ale i pro druhé. Jsou lidé, kteří kdyby nežili, na světě by nebylo o jeden život méně, ale trocha života by se vytratila z tisíců, milionů, v některých případech možná i miliard jiných lidských bytostí.
Život vytváří život, přelévá se, oživuje. Těžko vysledovat kudy proudí, jak to nejživotnější z jednoho člověka, se prostřednictvím něčeho, co vytvořil, spojuje s životní energií druhého, jak ho podněcuje k nějaké vlastní tvůrčí činnosti a jak dál působí na jiné a podílí se na dalším a dalším vznikání a tvoření.
Stařec to formuloval jasně, bez nějakých zbytečných úvah: v jeho životě bylo málo radosti, mohl být bohatší. Největší radost lze zažít, když si je člověk plně vědom toho, že žije. To se zpravidla stává v nějakém tvůrčím procesu, když je sám schopný život předat.
Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky.
Kolik toho ale mohou vytvořit lidé, kteří veškerou svoji energii upínají k tomu, aby si našli dobré místo? Kolik životního pocitu mohou zakusit? A nakolik vlastně žijí? Budou časem říkat něco jiného než zmíněný stařec? Možná je opravdu načase zvýšit sázky.
Co dodat k onomu starci? Má smysl ho konejšit, že kdyby nežil, tak by na tomto světě ubylo mnohem více života, než si jen dovede představit? Ale přesvědčujme o něčem starce. To on musí vědět, zda mu to za to stálo nebo ne.
Co jste chtěl sdělit? Že naštěstí časy se mění a čím dál větší počet lidí má tu skvělou šanci nenechat se znudit zbytečným pohodlím a jistotami?
Ačkoli Ludwiga Wittgensteina znali jeho přátelé spíše jako člověka věčně se sebou nespokojeného, před smrtí překvapivě prohlásil svůj život za krásný a šťastný.
S paní Hubíkovou se shoduji, že poselstvím Vašeho článku nejspíše je, zda není pro člověka lepší žít bez jistot - volný jako pták - ukaž co sám umíš. Nejsou ty jistoty a pohodlí sociálního státu nakonec zbytečné?
Někdy se tak sama ptám, když mne drtí beznaděj z jeho demontáže a z vědomí kolik úsilí mnoha lidí je třeba k jeho udržení a zvelebení.
Ale pak se obrátím ke svému Sókratovi a jeho následovníkům a vím, že šťastný může být jedině život strávený ve filosofii, život, ve kterém má člověk dostatek volného času na vlastní myšlenky a nestane se otrokem ani jiných ani sama sebe. V tomto smyslu je nejlepší ten život, ve kterém má člověk zajištěnou přiměřenou materiální existenci. A špatné je, když musí bojovat o holé přežití, a je mu odepřen dostatek času a přiměřeného pohodlí.
Nemyslím tedy, že nešťastný pocit onoho starce způsobil jeho dřívější pohodlný život, ale spíše nedostatek životní moudrosti. Anebo Vám, pane Bicane, možná řekl jen to, co jste zrovna chtěl slyšet.
Nebo je to ještě složitější. Člověk může mít svobodu, může si dělat, co se mu zlíbí, ale pořád to zkrátka není ono. Buď vůbec nepřijde na to, co by bylo "ono" nebo to přání taky může být nad jeho síly.
Jak zvláštní území je duše člověka.
Zažil několik manželství, vždy začínal od nuly a vždy dokázal vybudovat pro novou rodinu potřebné zázemí
Vyměnil několik zaměstnání a podnikal. Skoro vždy dělal práci, která ho bavila, pořád se ale musel učit
Díky svému podnikání poznal cizí země i lidi v nich
Miloval se s ženami různých etnik i temperamentů, měl a má kamarády, kteří ho obohacovali a když bylo třeba, tak pomáhali (na oplátku)
Zažil vzestupy i pády, několikrát se dostal ke dnu, vždy se od něj odrazil
Poznal nejrůznější varianty štěstí – milostné, z poznání, z překonání překážek, z pomoci druhým, ze štěstí svých dětí i vnoučat …
Postavil dům, napsal knihu, zplodil a vychoval syny i dcery, zasadil stromy
Nic lidského mu nebylo cizí
V porovnání s tím byl život našeho starce nuda a šeď
Stál zkrátka za h …
Kdo by mu ho záviděl?
Nicméně, smysl autorovy úvahy se ubíral poněkud jiným směrem (a zdá se, že nemalá část diskutujících jeho intence ne zcela pochopila). Jde o to, že pocit životního štěstí, pocit naplněnosti vlastního života nemůžeme odtrhnout, oddělit od toho, v jakém světě člověk žije.
Jistě, naše pocity štěstí a smysluplného života jsou vždy individuální a niterné; ale na straně druhé, my žijeme vždycky v nějakém světě, který má sám zcela určitý charakter, my s tímto světem neustále komunikujeme a musíme se s ním nějak vyrovnávat, a charakter tohoto světa je nedílnou součástí i našeho vlastního já.
Mimochodem, zrovna v těchto dnech prošla tiskem zpráva o tom, jak míra sebevražd souvisí s ekonomickou, ale i politickou situací. Že počet sebevražd dramaticky narostl v období hospodářské krize ve třicátých letech, je sotva překvapující. Ale - počet sebevražd v České republice narůstá signifikantně i v posledních letech, a podle psychologů je to nejen čirou materiální bídou, ale především tím, že lidé už prostě přestali doufat. Přitom, nástup kapitalismu po listopadovém převratu byl pro mnohé ještě mnohem dramatičtější nežli současná chudoba, ale tehdy se ještě tak nějak věřilo, že to všechno je jenom přechodný stav, že časem nastane změna k lepšímu. Ale dnes, jak sděluje psycholog ze své vlastní praxe, mnozí už nedoufají v naprosto nic.
A stejně tak, mimochodem, narostl počet sebevražd i na počátku sedmdesátých let - tedy s nástupem oné pověstné husákovské "normalizace", kdy byly udušeny všechny naděje, všechny sny z období reformního "Pražského jara".
J. Bican píše, že pocit štěstí úzce souvisí s možností vlastní kreativity. Jinak formulováno, s možností vlastního tvůrčího sebevyjádření se.
Na tom bezpochyby mnoho je; ale snad by bylo lépe formulovat poněkud obecněji, že pocit osobního štěstí velice úzce souvisí s pocitem vlastní naplněnosti. To nemusí být nezbytně zrovna nějaký velký kreativní čin, v klasickém slova smyslu; ale jde o to, že když člověk kráčí svým životem, měl by mít pocit souznění - souznění se sebou samým, a souznění se svým světem.
Kdo má nějakou bolest na duši, ten sotva může být šťastný. Ale, když má nějakou "bolest na duši" ten svět ve kterém my žijeme - s největší pravděpodobností se to dříve či později nějak odrazí i na naší duši vlastní.
A to je právě to, na co chce poukázat autor textu: dokud zde máme takový svět, který nám do našeho žití neustále zasahuje negativním způsobem (například neustálou obavou o materiální zabezpečení nás, případně naší rodiny), pak asi sotva je možno očekávat pocit trvalého vnitřního štěstí.
Jenom bych na rozdíl od autora textu onu záležitost ještě rozšířil: ono asi nestačí jenom odstranit ta zjevná negativa z našeho okolního světa. Pro trvalý zážitek naší smysluplné existence bude asi zapotřebí, aby i tento svět sám (a jeho "duše") měl nějakou opravdu smysluplnou náplň. Aby měl nějaký cíl. Aby tímto cílem bylo něco více, nežli jenom neustálé plahočení se za hmotnými statky, neřkuli za ziskem a hromaděním bohatství.
Otázka je, kde takovouto "dobrou duši" pro náš svět najít, jak ji vytvořit.
Ztrátou smyslu může být stižen člověk víceméně nezávisle na své životní úrovni a ekonomických jistotách - z Vašeho textu tak nějak zaznívá, že ten pán to měl moc jednoduché, nemusel bojovat ...jenže z druhé strany emancipace od bezprostředních existenčních tlaků může být vnímána také jako první předpoklad k rozvoji vlastního lidského potenciálu a té kreativity, o které mluvíte . To, co píšete, může snad platit pro svobodného jednotlivce, ale pokud někdo nerozvážně založí rodinu a zplodí potomky, pak je jeho reálná možnost experimentovat se svým životem a odvázat se značně okleštěna.
Co je však pravým důvodem mého rozčílení je, že jste, možná nereflektovaně, hrál oblíbenou individualistickou písničku tzv. neoliberálů na téma "každý svého štěstí strůjcem".
Tento odstavec :
"Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky. " je podle mne jen variací na oblíbené téma, kdo chce, ten může. Aneb americký sen v jiném hávu.
Když odmyslím, že mnoho lidí se dožije kmetského věku s tímtéž partnerem, považuje to za štěstí a nenudí se, tak taky můžeme diskutovat o tom, jak by asi vypadala společnost skládající se převážně z lovců štěstí, jejichž hlavní náplní života je být pohlcen ženitbami, rozvody, exotickým sexem a odrazy ode dna.
„...Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? ….. Podívejte se na ptáky na obloze....“ /Mt 6, 25/
- Ono to (v určitých momentech) docela funguje. Přesně takhle se chovají děti. Ale ty k tomu nutně potřebují někoho, kdo je miluje. A ten někdo (většinou rodiče) kvůli tomu musí něco obětovat. Zda by to fungovalo, kdyby se tak chovali všichni a trvale, tím si nejsem jistá. Vyžaduje to zázemí.
Tak snad jen, že porozumět postoji starce k prožitému lze jen s vědomím, že on ho srovnává s životy vrstevníků, podmínkami a možnostmi své generace
Ne s životy předchůdců či následovníků …
Když ale hledím z obecnější perspektivy a chápu to obecné nastavení zákonů atd. jako ovlivnitelné i zdola, pak nestačí jen nepodílet se na konkurenčním boji a měnit jen hodnoty, týkající se mne. Je třeba měnit i hodnoty týkající se nastavené toho systému (zákonů atd.).
Souhlasila bych s Vámi úplně, kdybyste tím "zda do určité míry nezměnit své hodnoty a nesoustředit se na něco jiného (co nakonec může vést i k většímu pocitu životního naplnění)" rozuměl něco jako soustředit se na takovou změnu svých hodnot, která by se dožadovala i změny těch zákonů atd., jimiž jsou určeny vnější podmínky, ve kterých se pak život odehrává.
Jenže. Těžko se člověk může vyhnout konkurenčnímu boji, k němuž nutí současné nastavení systému. To se taky dnes člověk může stát bezdomovec ani neví jak.
Správný občan musí být tak trochu rozdvojený. Na jedné straně musí respektovat stávající zákony, ale na druhé straně se musí starat o jejich budoucí podobu. Na jedné straně se tedy těžko může vyvázat z podmínek, tak jak jsou momentálně nastaveny, aniž by se dostal "mimo zákon". Často se nám nedaří vidět tu souvislost mezi nastavenými zákony a svobodou, kterou nám v běžném životě umožňují. Proto je tak těžké hledat novou podobu zákonů. Je to něco navíc, na co v "běžném provozu" nezbývá dost času. Ale když si na to čas neuděláme, pak následky poneseme v běžném provozu.
Tady není na místě čistý liberalismus: sám jsi svého štěstí strůjcem. Úskalí toho dogmatu je právě v tom, že sice v běžném provozu je dobré se jím řídit, ale při hledání budoucí podoby zákonů s ním nevystačíme, potřebujeme své spoluobčany. Strůjcem štěstí v demokracii je demos-lid.