Jde o život!

Jaroslav Bican

Stabilní dobře placená práce, vlastní bydlení a klidné stáří s pěknou penzí - to je stále více se vzdalující sen mnoha lidí. Přesto mu leccos obětují, stojí to ale za to? Možná by bylo lepší zaměřit svoji pozornost jinam.

Před pár dny jsem hovořil s jedním starcem. Nejsem si jistý, odkdy je dnes vhodné staré muže takto titulovat. Snad se někdo i urazí, když o něm na prahu osmdesáti pěti let věku budeme mluvit jako o starci, ale muž, o kterém je řeč, toto označení sám používá a nevadí mu, takže mu ho nebudu upírat ani já.

Rozmlouvali jsme spolu o životě. Stařec v dobře vytopeném vlastním bytě, pobírající pěknou penzi říkal, že jeho život stál za h… Prý by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil. Když jsem se ptal na podrobnosti, dodal, že té radosti bylo nějak málo. Pořád jsem nechápal. Doplnil, že jeho život mohl být bohatší.

Bylo mi ho líto. Opravdu svůj život hodnotí takto a nebo z něj jen mluví vědomí toho, že mu postupně ubývají síly, a čím je jeho krok nejistější a chůze vrávoravější, tím více upadá do chmurných nálad? Představa, že člověk prožije podle dnešních měřítek veskrze pěkný a úspěšný život a přesto se za ním ohlíží tak, že by byl raději, kdyby vůbec nepřišel na svět, mi připadá strašlivá.

Foto Berge Gazen, flickr.com

Jaký byl život onoho starce? Leckdo by mu záviděl. Klidná, jistá ne špatně placená práce, žádný stres, nikdy se nemusel rekvalifikovat, měnit místo nebo dokonce celé zaměření či obor. A doma? Manželství trvající více než padesát let, děti, vnoučata, v šedesáti penze, pohodlné stáří a nemoci úměrné věku.

Nebude asi málo těch, kteří si dnes říkají: tohle mít a budeme šťastní. Život starce se ale pro většinu z nich, pro příslušníky dalších a dalších generací stává jen vzdáleným snem, ideálem, který se nikdy nenaplní.

Zaměstnání, na které se mohou spolehnout zítra, za měsíc i za třicet let? Pořídit si vlastní bydlení? Mít děti a být schopný se o ně postarat? V šedesáti jít do penze? Mít důchod, který vás bez problémů uživí? Něco z toho ještě není tolik vzdálené, na mnohé dosáhnou dnešní šedesátníci, na něco i padesátníci, možná i čtyřicátníci. Ale co zbude na generaci dvacátníků? Život starce jako něco, o čem budou marně snít?

A stařec? Bez mrknutí oka řekne: Takový život? To raději žádný. Pokud se spousta lidí upíná k něčemu, čemu ti, kterým se to povedlo, nepřikládají žádnou cenu, něco bude asi špatně. Možná stojí za to upřít svoji pozornost jinam, aby v životě bylo více radosti a byl bohatší. Těžko říct, jak toho dosáhnout. Každý si na to musí odpovědět sám.

Obecně se dá říct asi jen to: Pokud při veškeré snaze získat zaměstnání, které člověka zajistí, pořídit si pěkné bydlení, naspořit si na pohodlné stáří hrozí, že člověk stejně nakonec dopadne jako stařec, který by svůj život nejraději škrtnul, pak stojí za to zvýšit sázky. Dobré zaměstnání? Krásné bydlení? Úspory na stáří? Na nic z toho nebrat zřetel, nerozhodovat se s ohledem na to, nepřizpůsobovat svůj životní běh tomu, co k těmto cílům možná vede (a možná taky ne).

Proč se pachtit za něčím, čeho, i kdybychom dosáhli (což pro narůstající počet lidí bude stále těžší a těžší), stejně to nemusí přinést pocit radosti, uspokojení z toho, že náš život měl smysl, že stálo za to ho žít, že by rozhodně byla chyba tu nebýt? Nejenom pro nás samotné, protože žít je zkrátka jedinečný požitek, něco neopakovatelného, nenahraditelného, neskutečně velikého, ale i pro druhé. Jsou lidé, kteří kdyby nežili, na světě by nebylo o jeden život méně, ale trocha života by se vytratila z tisíců, milionů, v některých případech možná i miliard jiných lidských bytostí.

Život vytváří život, přelévá se, oživuje. Těžko vysledovat kudy proudí, jak to nejživotnější z jednoho člověka, se prostřednictvím něčeho, co vytvořil, spojuje s životní energií druhého, jak ho podněcuje k nějaké vlastní tvůrčí činnosti a jak dál působí na jiné a podílí se na dalším a dalším vznikání a tvoření.

Stařec to formuloval jasně, bez nějakých zbytečných úvah: v jeho životě bylo málo radosti, mohl být bohatší. Největší radost lze zažít, když si je člověk plně vědom toho, že žije. To se zpravidla stává v nějakém tvůrčím procesu, když je sám schopný život předat.

Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky.

Kolik toho ale mohou vytvořit lidé, kteří veškerou svoji energii upínají k tomu, aby si našli dobré místo? Kolik životního pocitu mohou zakusit? A nakolik vlastně žijí? Budou časem říkat něco jiného než zmíněný stařec? Možná je opravdu načase zvýšit sázky.

Co dodat k onomu starci? Má smysl ho konejšit, že kdyby nežil, tak by na tomto světě ubylo mnohem více života, než si jen dovede představit? Ale přesvědčujme o něčem starce. To on musí vědět, zda mu to za to stálo nebo ne.

    Diskuse (22 příspěvků)
    OH
    Olga Hubíková
    February 7, 2014 v 10.42
    To je ale blábol
    taky se mohl uštvat do šedesáti, aby se jeho rodina nějak protloukla, radosti by třeba taky moc neprožil, ale neměl by čas o tom přemýšlet.

    Co jste chtěl sdělit? Že naštěstí časy se mění a čím dál větší počet lidí má tu skvělou šanci nenechat se znudit zbytečným pohodlím a jistotami?
    Jiří Kubička, psycholog
    February 7, 2014 v 12.0
    Klidný život v neklidné době
    Ten starý muž se narodil na vrcholu hospodářské krize, jako dítě zažil Mnichov a okupaci, pak Vítězný únor, měnovou reformu, studenou válku s jaderným ohrožením, vpád vojsk Varšavské smlouvy, normalizační čistky, další převratné změny v šedesáti. Možná ho to vše minulo, ale dělo se to kolem něj. Ve srovnání s tím je posledních dvacet let klid.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    February 7, 2014 v 12.27
    Šťastný je život prožitý ve filosofii
    Z textu není patrné, nakolik jste toho starce, pane Bicane, opravdu znal. Komu svěřujeme své pocity na konci životní cesty? Svému vnukovi? Ale Váš dědeček by Vám jistě nepředával takové chmurné poselství. Spíš se obávám, že to byl výlev momentální frustrace ze současných poměrů - copak tu dnes někdo naslouchá "moudrému stáří"?
    Ačkoli Ludwiga Wittgensteina znali jeho přátelé spíše jako člověka věčně se sebou nespokojeného, před smrtí překvapivě prohlásil svůj život za krásný a šťastný.

    S paní Hubíkovou se shoduji, že poselstvím Vašeho článku nejspíše je, zda není pro člověka lepší žít bez jistot - volný jako pták - ukaž co sám umíš. Nejsou ty jistoty a pohodlí sociálního státu nakonec zbytečné?
    Někdy se tak sama ptám, když mne drtí beznaděj z jeho demontáže a z vědomí kolik úsilí mnoha lidí je třeba k jeho udržení a zvelebení.

    Ale pak se obrátím ke svému Sókratovi a jeho následovníkům a vím, že šťastný může být jedině život strávený ve filosofii, život, ve kterém má člověk dostatek volného času na vlastní myšlenky a nestane se otrokem ani jiných ani sama sebe. V tomto smyslu je nejlepší ten život, ve kterém má člověk zajištěnou přiměřenou materiální existenci. A špatné je, když musí bojovat o holé přežití, a je mu odepřen dostatek času a přiměřeného pohodlí.

    Nemyslím tedy, že nešťastný pocit onoho starce způsobil jeho dřívější pohodlný život, ale spíše nedostatek životní moudrosti. Anebo Vám, pane Bicane, možná řekl jen to, co jste zrovna chtěl slyšet.
    Jaroslav Bican, Redaktor rubriky Domov DR
    February 7, 2014 v 13.7
    Olze Hubíkové
    V tom textu neříkám nic o tom, že je současná doba skvělá, protože většímu počtu lidí neposkytuje pohodlí a jistoty. Jen upozorňuji na to, že ačkoli se spousta lidí žene za určitými materiálními jistotami (a tento hon nemá tu podobu, že by tito lidé bojovali za sociální stát a vyvíjeli nějakou formu politické aktivity, ale zkrátka se ve stále horších podmínkách snaží uspět na trhu práce a ve světě stále více postaveném na konkurenčních principech) vůbec není jisté, že to povede k tomu, že budou se svým životem spokojeni, a to i pokud by se jim náhodou v tom konkurenčním boji podařilo uspět. Takže je možná nakonec lepší více riskovat a v některých ohledech na ten konkurenční boj zkrátka nepřistoupit a jít svojí cestou. Nejde to vždy a člověk zkrátka z něčeho živ být musí, ale mnoho lidí na to přistupuje mnohem více, než je nutné a ve výsledku jim to stejně k ničemu nebude.
    Petr Šťastný
    February 7, 2014 v 13.14
    Vnímání štěstí
    Vnímání štěstí a spokojenosti je velmi individuální. Závisí na povaze určené geneticky i sociálně. Někdo může být podle okolí úspěšný a bez problémů a přesto může vnímat svůj život jako nedobrý a někdo to může zase mít opačně. V článku pana Bicana mě zaujal odkaz na tvořivost (svobodnou) jako zdroj štěstí: To si myslím, že je důležité. Bez prožívaného pocitu svobody nelze být šťastný a spokojený.
    Jaroslav Bican, Redaktor rubriky Domov DR
    February 7, 2014 v 13.40
    Blaženě Švandové
    Opěvování volnosti ani života bez jistot v tom textu není. Stejně tak se v něm nepíše, že pohodlný život vede k neštěstí. Pouze, že sám o sobě ke štěstí nestačí. Důležité je, že většina lidí, která dnes usiluje o jistý materiální standard, tak nečiní bojem za sociální stát, za zmenšování sociálních rozdílů atd., ale činí tak s vidinou, že se stanou vítězi, že uspějí v konkurenčním boji a budou se mít lépe než ostatní (snaží se tak mnozí, otázka je, kdo z nich nakonec uspěje). A není nakonec tohle to, co sociální stát rozkládá a co brání jakékoli změně? Poselstvím toho textu je, že je možná na čase, aby každý zvážil, do jaké míry se na tom konkurenčním boji podílet, jak moc mu svůj život přizpůsobovat, zda do určité míry nezměnit své hodnoty a nesoustředit se na něco jiného (co nakonec může vést i k většímu pocitu životního naplnění). Samozřejmě, jde o míru a ten manévrovací prostor je u různých lidí odlišný (každý musí být z něčeno živ), ale spousta lidí toho prostoru má ještě mnohem více, než jsou ochotni si připustit.
    Eva Hájková, penzistka
    February 7, 2014 v 16.26
    Starý muž mohl mít jenom špatnou náladu. Někteří lidé prožívají takové stavy (že by raději nežili) poměrně často. A druhý den ráno už jsou zase OK.
    Nebo je to ještě složitější. Člověk může mít svobodu, může si dělat, co se mu zlíbí, ale pořád to zkrátka není ono. Buď vůbec nepřijde na to, co by bylo "ono" nebo to přání taky může být nad jeho síly.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    February 7, 2014 v 19.0
    Ani aktivita a život pro druhé nemusí člověka naplňovat. Přes to, že jsem tak žil, každé ráno jsem se probouzel s myšlenkou, že můj život je prázdný. Pak jsem poznal, co pro mne udělal Ježíš, a že mne Bůh miluje. Od té doby mne stále uvnitř něco hřeje. Navenek se nic moc nezměnilo. Stále jenom dělám, co dokáži, ale uvnitř si zpívám. Někdy i navenek. Nedovedu na to dát recept. Vím jenom, že člověk potřebuje být milován. I svými blízkými.
    MK
    Michael Kolařík, Student
    February 7, 2014 v 21.29
    Pane Pospíšile
    chápu vás, zažil jsem něco podobného, když jsem se stal (vnitřně) komunistou.

    Jak zvláštní území je duše člověka.
    Bohumír Molnár, podnikatel
    February 8, 2014 v 2.15
    Toho starce znám
    Jenže on zná i životní příběh svého kamaráda z dětství

    Zažil několik manželství, vždy začínal od nuly a vždy dokázal vybudovat pro novou rodinu potřebné zázemí

    Vyměnil několik zaměstnání a podnikal. Skoro vždy dělal práci, která ho bavila, pořád se ale musel učit

    Díky svému podnikání poznal cizí země i lidi v nich

    Miloval se s ženami různých etnik i temperamentů, měl a má kamarády, kteří ho obohacovali a když bylo třeba, tak pomáhali (na oplátku)

    Zažil vzestupy i pády, několikrát se dostal ke dnu, vždy se od něj odrazil

    Poznal nejrůznější varianty štěstí – milostné, z poznání, z překonání překážek, z pomoci druhým, ze štěstí svých dětí i vnoučat …

    Postavil dům, napsal knihu, zplodil a vychoval syny i dcery, zasadil stromy

    Nic lidského mu nebylo cizí

    V porovnání s tím byl život našeho starce nuda a šeď

    Stál zkrátka za h …

    Kdo by mu ho záviděl?

    + Další komentáře