Článek Davida Antoše „Hodnotový manifest Generace Y“ si přímo říká o polemiku. Generace Y je v jeho pojetí moderní, progresivní a oproštěná od nedostatků generace minulé. Autor stručně vyjmenoval vlastnosti českého mládí a otevřel tak citlivou otázku po identitě první polistopadové generace. Podle mého názoru ji ale nevěnoval takt a pozornost, kterou si zaslouží. Naopak, zachoval se k ní až hrubě. Ve svém manifestu se občas plete a jindy zase problém příliš zjednodušuje. Domnívám se, že je na místě odpověď. Nebudu konec konců sám a nebudu ani první. Jaroslav Bican i Markéta Hrbková toto téma už otevřeli. Něco si od nich vypůjčím, ale myslím, si že ani jejich kritika ještě není zcela vyčerpávající.

David Antoš se podle mě dopustil několika zásadních chyb. Kromě naivní generalizace toho, kdo patří do této Generace Y, také, opět chybně, zcela důsledně oddělil její realitu od reality generace předchozí. V neposlední řadě také hodnoty, které generaci Y přičítá, jsou v jeho podání kýčem. Ve skutečnosti je potřeba nabídnout skutečnější, byť třeba ne tak pozitivní, obraz první české polistopadové generace.

Jedna Generace Y

Přijde mi vhodné začít od nejbanálnější kritiky. První problém je samotné vymezení Generace Y. Pro Davida Antoše je Generace Y definována jen jako skupina lidí narozených (více méně) po listopadu 89. Dokonce, je jasně řečeno, že sociodemografické rozdíly v jeho textu nebudou hrát roli. Tato skupina lidí pak podle Davida Antoše sdílí určité hodnoty, které z ní teprve specifickou Generaci Y tvoří.

Autor se však mýlí. Obě tyto definice (mládí a specifické hodnoty) rozhodně nesplňuje, celá mladá generace. Pokud bychom chtěli najít mladé lidi, kteří skutečně sdílí Antošovi hodnoty, pak mluvíme o relativně úzké skupině většinou o 1. vzdělaných, 2. rodinou finančně zajištěných, 3. v drtivé většině městských mladých lidí. A to ještě jen o některých „identitních skupinách“.

Tvrdit, že si celá česká mládež bez ohledu na socioekonomickou a kulturní pozici ve společnosti myslí, že „Čech nemá barvu ani vůni“, že důsledně „odmítá diskriminaci“ a že „Pravda, láska a krása“ mají hodnotu (zejména ve srovnání s ekonomickým úspěchem a hierarchickou pozicí), je bohužel naivní. Tyto a další hodnoty, o kterých Antoš hovoří, nejsou zakořeněny ve starší ani v mladší populaci kromě relativně úzké skupiny kde se (ve vší úctě) patrně pohybuje autor sám. Že městský liberál tyto důležité hodnoty může mít, neznamená, že je lze připsat i jiným sociálním skupinám.

Navíc i v městské vzdělané populaci je možné narazit na velkou skupinu lidí orientovaných extrémně materialisticky a meritokraticky upozaďujících ostatní části Antošova manifestu. Pro nedostatek pojmů tito „protopodnikatelé“ opět nesdílejí ony zmiňované hodnoty a to ani zdaleka.

Avšak netřeba snášet další argumenty k tomuto tématu. Je až znepokojivé, že se autor takto zřejmé generalizace dopouští. Toto je však kritika, která na první pohled napadne většinu z nás. Zkusme něco sofistikovanějšího.

Chybějící kritika a vyprázdněnost

Markéta Hrbková ve svém textu Generace Y pojmy bez obsahu naznačuje, že situace může být ještě komplikovanější. I ti, kteří do Generace Y patří, mají totiž problém s autentickou vírou v hodnoty, které jim Antoš připisuje. I když verbálně a racionálně se k nim hlásí, nejsou tyto hodnoty skutečně jen jakýmsi manifestem, zvoláním bez obsahu? Je skutečně pravda nejvyšší hodnotou? Nebo je snazší upnout se na silný symbol?

Profesor Keller rád v souvislosti s autentičností české mládeže cituje výzkum Pardubické univerzity o politických preferencích českých studentů. Závěry ke kterým dochází, jen podporují, co Markéta Hrbková tvrdí. V otázkách týkajících se solidarity obecně studenti gymnázií, většinou nesouhlasili s daným výrokem, ovšem v částech, které se přímo týkaly jich samotných, solidaritu vyžadovali. Je to podobné jako tvrdit „Sociální stát je přepych.“ ale „Dávky (které zrovna pobírám já) by zůstat měly.“ Co se tedy týká skutečného sounáležití s hodnotami, je na tom Generace Y dost různě.

Je spíše otázkou, zda tyto hodnoty nejsou často jen dané okamžitým zájmem. Nerozumějte mi však špatně, nehovořím jen o zájmu materiálním, může jít i o tlak společenský. Toto jsou hodnoty, které se ode mě očekávají. Ve skutečnosti například můžu mít rasistické či homofobní názory, ale sebevyloučení, kterému bych se tím vystavil, mě nutí chovat se konformně a hlásit se k hodnotám Generace Y.