Po letošních prezidentských volbách někteří komentátoři psali o tom, že česká politika se mění, protože do veřejného prostoru postupně přicházejí příslušníci mladé generace. V následujících letech se to prý bude projevovat čím dál více. Na toto téma reaguje i blog Davida Antoše s názvem „Hodnotový manifest generace Y“, který se před pár dny objevil na zpravodajskému serveru Hospodářských novin IHNED.cz.

Mnohem zajímavější než hodnoty mladých, o kterých píše, mně připadá rámec, do kterého ho vkládá. David Antoš upozorňuje na to, že letošní prezidentské volby odhalily hlubokou propast mezi různými částmi české společnosti. Podle něho se jedná o zlom generační a jeho razantní charakter je determinován razantní historickou změnou - sametovou revolucí. Podle Davida Antoše sledujeme-li narůstající hluboké neporozumění uvnitř společnosti ohledně základních společenských hodnot, jeho skutečnou hnací silou musí být generační změna.

David Antoš vychází z toho, že zkušenosti, možnosti a starosti jeho i mé porevoluční „generace Y”, jak ji označuje, jsou naprosto odlišné od těch, které měly generace předcházející, což podle něho musí přirozeně vést k životním a společenským postojům nevycházejícím evolučně z předchozího vývoje. David Antoš k tomu dodává, že „ostatně 40 let nesvobody toho k navázání mnoho nenabízí.“

Co mladým chybí?

Mezi mladou generací a minulým režimem je tak v pojetí Davida Antoše neprostupná bariéra. Mladí lidé jsou nezasaženi tím, co se tu před rokem 1989 dělo, což je ostatně dobře, když tato doba toho k navázání příliš nenabízí. Mladí jsou tak zřetelným nositelem pozitivních hodnot, kdežto doba nesvobody je něco, od čeho je třeba se co nejvíce odstřihnout a vzdálit.

Pes je zakopán v oněch zkušenostech, možnostech a starostech, díky kterým je prý dnešní mladá generace jiná než ta předchozí. Co přesně jimi David Antoš myslí? Zjevně život ve svobodné společnosti, kdy lidé mohou cestovat, vyjadřovat své názory a občansky se angažovat. Ano, životní podmínky různých generací se v tomto ohledu liší, byť bychom mohli polemizovat o tom, že svoboda může být omezovaná různými cestami a to nejenom pomocí represe a explicitních zákazů. I tak se ale jedná pouze o jednu rovinu, jak se na celou věc dívat. Mnohé zkušenosti a možnosti podle mne ale naopak mladé generaci chybí.

Mladá generace se nachází ve vzduchoprázdnu, v němž je oddělená od toho, co se u nás před listopadem 1989 dělo. Myšlenkové tradice, význam některých okamžiků a mnohé osobnosti s nimi související jsou mimo její zorné pole. U Davida Antoše je tato bariéra dobře pozorovatelná, a to o to více, že ji vnímá jako něco pozitivního, co mladé nejenom odlišuje od starších, ale co je činí i nositeli jistých hodnot. Tato generace se tak sama ocitá odtržená, osamocená a v mnohém bezradná. Pokud se ale doba před rokem 1989 pojímá jako něco po všem stránkách zavrženíhodné — a v tom ostatně mladá generace vyrostla — tak se tomu nelze divit.

V minulosti ponechaná zkušenost

Pozoruhodných osobnosti ať už z té nejstarší či o něco mladší generace, které by mladým mohly pomoci nalézt takovou kontinuitu s minulostí, jež by si zároveň byla vědomá důležitých rozdílů minulé a dnešní doby, je čím dál méně a většina mladých lidí o nich buď nikdy neslyšela, nebo neví, proč by se o ně měla zajímat. Sleduji to sám na sobě, když se přede mnou zničehonic objeví nějaká mimořádná osobnost, o které jsem do té doby neměl skoro potuchy. Před pár dny jsem měl příležitost se zúčastnit výborné besedy se spisovatelem Alexandrem Klimentem. Jaroslav Šabata mne bohužel minul, ale přesto je cenné na sebe nechat působit vzpomínky těch, kteří měli možnost ho poznat více. Z lidí o něco mladších bych rád zmínil Václava Žáka, se kterým jsem měl možnost se vídat více a který mne oslovil jako málokdo, byť mám na mnoho věcí jiný názor než on.

Asi ne každý z mladé generace se může s někým takovým potkávat. Děje se to ale v mnohem menší míře, než by mohlo. Generace Y nemá potřebu se setkávat a naslouchat někomu jinému než svým vrstevníkům. Z velké části je opravdu uzavřená mezi svými a svět předchozích generací k sobě nechává pronikat jen nevědomě. Přitom zde stále zůstává řada lidí, díky kterým je možné dobu před rokem 1989 vnímat o něco komplikovaněji, než jako něco odporného, od čeho je třeba se co nejvíce distancovat. Mladá generace si však tak trochu spolu s tím, jak se oddělila od doby minulé, uzavřela přístup i k těmto osobnostem. Ty se totiž — zvlášť v případě těch, které prošly komunistickou stranou — ocitly v pozici někoho, kdo zůstal v minulosti a od koho se přece není možné cokoli učit.

Svět mladých sám pro sebe

Kdo ale v takové situaci mladé generaci zbyl? V první řadě se naučila zajímat se především sama o sebe. Žádné navazování na starší generace nepotřebovala. Ostatně byla vychována k tomu, že je třeba být úspěšný a být strůjcem svého vlastního štěstí. To ale ještě neznamená, že mladí lidé jsou opravdu svými vlastními pány — přestože si to nechtějí připustit, žádná ostrá hranice oddělující minulý a současný režim neexistuje. Proto ani oni nemohou být odolní proti některým vlivům a návykům z minulosti. Heslo, co je doma, to se počítá, stále platí, pouze se adaptovalo na nové poměry. Navíc lidé, kteří současné prostředí po listopadu formovali, nepřišli z jiné planety, ale byli vychováni ve stejném režimu, se kterým současná mladá generace nechce mít nic společného.

Co mladá generace do veřejného prostoru vnese, se časem ukáže. Čím více se ale bude tvářit, že je jiná a lepší než ty předchozí, tím více se jim podle mne bude podobat.