Kam se vytratila úcta ke stáří? Kam spějeme?

Vladimíra Lesenská

Politika posledních dvou pravicových vlád znamená pro společnost hluboký regres a odklon od listopadových ideálů. Namísto demokratické rovnosti zažíváme nástup zákonů džungle, zákonů silnějších.

V jaké době vlastně žijeme? Je to demokracie, která zaručuje rovné příležitosti opravdu nám všem? Je to demokracie, která opravdu nám všem zajišťuje stejná práva, ale i ochranu? Na papíře a v různých vyjádřeních našich pravicových politiků tomu tak je. Ale jaká je pro většinu společnosti realita? Dnešek, dobu demokracie, hodnotíme velice rozporně a ti starší z nás se ohlížejí a porovnávají současné svoje možnosti s obdobím minulého režimu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

A o čem jsou přesvědčeni, že vidí? Majetky, vybudované předešlými generacemi, jsou v  těchto dvou desetiletích rozkradeny, privatizovány, konec hospodářské krize v nedohlednu. Společnost tíží zatím největší nezaměstnanost (585 809 jen evidovaných lidí na úřadu práce — únor 2013), zdravotní i  sociální péče je  v rozkladu, neustálé zdražování, zvyšující se přímé i nepřímé daně a rostoucí kriminalita. Tak vidíme obraz naší současné doby.

Povídaly jsme si nedávno s paní, kterou znám dlouhá léta. Celý život pracovala, vychovala dvě děti. Nedávno jí zemřel manžel. Ptala se mě na radu. Jak mám vyjít z jednoho osmitisícového důchodu, řekla mi, kdy jenom za nájem majiteli domu platím přes šest tisíc. Jsem nemocná. Musím si hradit většinu léků, nějak se stravovat a čekat pomoc od dětí? To je těžké, oba synové, vysokoškoláci s  rodinami, jsou bez místa a na krku mají hypotéky. Co mám dělat? S  obdobnými otázkami se na mě obrací řada lidí.

Kam jsme se to až dostali? Četla jsem studii, že v Praze přibývají každý den zhruba tři bezdomovci, především z řad seniorů, lidí se zdravotním postižením, kvůli zdravotní a sociální reformě, zvýšeným nájmům a půjčkám, které už nebyli schopni splácet… Přitom se vše zdražuje. Vedle cen plynu, elektřiny a zvyšování nájemného jdou nahoru životně důležité potřeby — potraviny. Mouka je dražší o 17 procent, vajíčka o 29, maso o 7, stejně jako ovoce, zelenina o  21, brambory o 45 procent. Nejde však o žádný výkyv, přesně o tuto částku bylo loni jídlo levnější.

I když tato zdražení řeší skupiny s vyššími příjmy poměrně snadno, v existenčním ohroženi se začínají ocitat lidé, o kterých se v současné době ve sdělovacích prostředcích příliš nebo už vůbec nemluví. Je to skupina občanů mezi padesátkou a důchodem, dnes přes půl druhého milionu lidí — a samozřejmě senioři důchodci.

Důvody jsou nasnadě. Školy chrlí mladé vzdělané a velmi ambiciózní lidi, které systém přesvědčuje, že to jsou právě oni, kteří mají veškerá práva a nároky, že ti staří a nezaměstnaní jsou jen pouhé pijavice, které se snaží společnost jen zneužívat, vysávat. Vytvořili jsme kult mládí, jehož cílem je uvolnit místo mladým perspektivním občanům. A když práce není — vybijme si zlobu na těch starších, kteří o ni přišli a marně shánějí novou.

Existuje facebooková skupina, která na  svých stránkách veřejně hlásala myšlenku, že by lidé nad 50 let měli zemřít a uvolnit místo těm mladším, perspektivním. K takovým věcem bychom neměli mlčet. Vzdává se společnost vedená pravicovými vládami nabytých lidských práv a svobod a vyměňuje je za zákony přírody? V těch vládne síla, primitivní pudy, lovecké i sexuální, boj o přírodní zdroje, o vodu a místo na slunci.

Kam jsme dospěli? V devadesátých letech minulého století jsme byli přední zemí s vyspělou vědou, technikou, školstvím, průmyslem, vyspělým zemědělstvím, kvalitou potravin, relativně slušnou životní úrovní, s vysokým standardem zdravotní a sociální péče. To vše odvál čas. Obrovsky jsme klesli za těch dvacet let. Míním tím společnost normálních pracujících, ne zbohatlíky, kteří ke svým penězům přišli ze dne na den, podvodníky a některé další skupiny i  jednotlivce, kterým se v tomto pokřiveném prostředí daří.

V době, kdy Václav Klaus vykonával funkci ministra financí, nechal do státního rozpočtu rozpustit přes 330 miliard korun, které byly určeny na výplatu důchodů. Dnes je na důchodovém účtu manko přes 50 miliard a otevřeně se hovoří o tom, že na důchody není a budou se prudce snižovat. Pan Kalousek a další pravicoví politici nám s úsměvem na tváři říkají do očí nebo do kamery, že pokud se nepřičiníme, tím myslí aktivní účast na důchodové reformě v podobě „druhého pilíře“, ve stáří zřejmě nic nedostaneme, nebo jen tak málo, že se neuživíme. Všem lidem, kteří nejsou milionáři, tak jako by říkali, více méně, že jsou vlastně nepotřební. Vymlouvají se přitom na diktát ekonomické nutnosti. Lež. Nebýt těch milionových, miliardových podvodů pod patronací pravicových vlád, rozhodně by tato situace nebyla taková, jak je nyní — i přestože máme ekonomickou krizi v Evropě i ve světě.

Bez ohledu na názory společnosti koná pravice dle vzoru „vítěz bere vše“. Tedy drancuje bohatství země a co  horšího  —  dopouští se bezpráví na lidech, především seniorech, kteří se už nemohou bránit. Kdo odpoví na otázku, kolik občanů umírá, zemřelo v důsledku odnětí veškerých finančních prostředků nutných pro život, kolik občanů má poškozené zdraví z nedostatku hygieny a špatné stravy a umírá bez lékařské pomoci? Nikdo neví, kolik je u nás opravdu bezdomovců, jak umírají. Nikdo neví, kolik lidí žije v domácím vězení, z důvodu své chudoby, aniž by cokoliv provedli. Těžko se někdo dovídá, kolik lidí spáchá sebevraždu v beznaději z budoucnosti, už i proto, že takové případy jsou leckdy statisticky schované pod dopravními nehodami, nemocemi apod.

Nikdo neříká, kolik prostředků bude muset stát v budoucnu vynaložit na sanaci neblahé sociální situace, která vzniká v důsledku rezignace pravicové vlády na sociální politiku. Naopak pod heslem „musí se šetřit“ jsou podtrhávány příjmy rozpočtu a pak výdaje právě v oblastech, které jsou schopné těmto jevům předcházet.

Odpovědnost za tento stav nesou poslední pravicové vlády Miroslava Topolánka a Petra Nečase. Jejich politika znamená pro společnost hluboký regres. Máš jiný názor? Dovoluješ si dokonce ten názor říci nahlas? Jsi podezřelé individuum, které je nutno odsoudit. Jsi společenský nepřítel! Kde jsou ideály, kvůli kterým jsme v roce 1989 cinkali klíči na náměstích a kvůli kterým se upálili Palach a Zajíc? Důsledky nejen současného „hospodaření“, ale hlavně duševního a morálního úpadku budou příští, doufám, že levicové vlády, řešit dlouhá léta.

    Diskuse
    MN
    March 1, 2013 v 22.3
    Trochu se divím,
    že z těch 2,5 milionu důchodců, 600 000 nezaměstnaných, 40 000 bezdomovců, 300 000 lidí v exekuci, desetitisíců svobodných matek na hranici přežití atd (ta čísla berte pro ilustraci), se jich alespoň pár nenajde, kteří by přišli před úřad vlády nebo parlament dát najevo svou nespokojenost. Jediný organizovaný odpor jsem zaregistroval ze strany tělesně postižených, bezpochyby díky panu Krásovi. To jihočeští studenti, ačkoli jsou jinak v pohodě, dokonce drží řetězovou hladovku. Tady je prostě něco špatně.
    March 2, 2013 v 11.33
    Pane Nováku,
    taky nevím, co je špatně, ale některé zajímavé postřehy má v článku "Mladí konzervativci a staří chaoti" ve čtvrtečním salonu Práva Jan Keller.
    Píše, že dnešní důchodci v době svého "revolučního" mladí v 60. a 70. letech holdovali nebrzděnému individualismu, který osvobodí všechny z područí institucí, jako jsou rodina, církve, či politické strany. Namísto přízemních materiálních a sociálních zájmů, které ovládaly jejich rodiče, vyzdvihovali ideu seberealizace. Chtěli rozvinout svou individualitu a osvobodit touhu. ... Dnes jsou to příslušníci starší generace, která v prezidentské volbě potvrdila, že se skládá z dokonalých chaotů. Nebyla schopna dohodnout se na společném kandidátovi, rozhádala se mezi sebou a v den volby se jen modlila, aby ... říkají si: my staří snad ještě stihneme umřít před krachem průběžného penzijního systému ...
    Jo Jan Keller stojí vždycky za přečtení.
    March 2, 2013 v 20.18
    Ono je to totiž tak, že všechny ty organizace či instituce se staly bezduchými, a proto jim lidé přestali věřit a opustili je.
    A zároveň platí, že se instituce a organizace staly bezduchými proto, že je lidé opustili a přestali jim věřit.
    March 2, 2013 v 21.21
    A řešením není čekat, že ve volbách konečně vyhrají ti "správní". Řešením je hledat nějaký smysl života.
    JH
    March 3, 2013 v 8.46
    Úcta ke stáří
    se IMHO vytrácí jako důsledek individualistické společnosti rovných práv a povinností. V tradičních společnostech měli senioři své místo a společenskou roli - podíleli se významně na péči o děti, na rozhodování, byli zásadním zdrojem know-how.
    V dnešní době, kdy na rozhodování máme úřady a soudy, zdrojem know-how je literatura a internet, a dětem vštěpujeme, že všichni dospělí lidé, ať už jakkoli staří, jsou si rovni v právech a povinnostech, tak v této dobe pozbývá úcta ke stáří na svém někdejším smyslu zkrátka proto, že na věku přece nezáleží.
    Ideálem dnešního seniora je finančně zajištěný penzista, který si za života odkládal peníze stranou a nyní má co utrácet. Takový důchodce má úctu společnosti jistou.
    March 3, 2013 v 9.35
    Hlavně si dnes nikdo neváží skutečné práce, ať už té přítomné nebo té minulé. Ta i ta je totiž potřebná a proto má být vážená.
    Senioři mohli být dříve zdrojem poučení zejména proto, že svět se příliš neměnil; že svět se měnil jen velmi pomalu. A tak stálo za to využívat lidských zkušeností. Dnes se zkušenosti moc neuznávají, protože jsou v rychle se měnícím světě prostě nepoužitelné. Zkušenosti by možná mohly být použitelné v případě, že by byly zobecněny. Avšak na obecné současný svět kašle. Současný svět vyznává konkrétní. Carpe diem.
    Kromě toho ještě za to, že senioři dnes nejsou ctění, může pravděpodobně i přebujelý vliv tržních principů na společnost. Zažírají se do ní jako rakovina. Dnes je starých lidí, díky zvýšení průměrného věku, mnohem více, než jich bylo v minulosti. A čeho je příliš, toho hodnota klesá.
    March 3, 2013 v 10.28
    Aby to nevypadalo, že jsem úplně proti trhu, tak dodávám: Nejsem. Jenom je třeba stavět mu do cesty hráze, dát mu najevo: až sem a dál ani krok. Jinak nás pohltí.
    Možná, že tradice jsou základem takových hrází, ovšem jejich životaschopnost nemůže nebýt prověřována společenskou praxí.
    JH
    March 3, 2013 v 11.5
    Já si vážím skutečné práce
    a předpokládám, že ty taky. Takže koho znáš, kdo si jí neváží? Jedna věc je něčeho si vážit, a druhá někomu něco za to dávat.
    Nízká hodnota osobních, ne odborných, zkušeností je jednoduše důsledkem toho, že o světě okolo nás zaznamenáváme stále více. A, jak říkáš, je jich taky stále více, protože je nás mnoho a žijeme déle.
    March 3, 2013 v 11.14
    Myslím to tak, že v současné době existuje tendence, aby každá práce byla "protlačována" trhem, což není dobré, protože trh často neohodnotí práci, která je pro společnost skutečně cenná, zatímco třeba vysoce hodnotí "práci", která je společensky bezcenná.
    March 3, 2013 v 11.25
    Myslím si, že tak jako třeba rodina je jednotkou, kam trh obvykle neproniká (jako že rodiče nevyžadují po svých nedospělých dětech, aby jim platili za jídlo a oblečení, případně jiní členové rodiny si také neúčtují vzájemné služby), stejně tak by měly existovat společenské jednotky větší, než je rodina, kde by se taky nevyžadovala úplná tržní reciprocita. Takové jednotky by však neměly být založeny na rodinných vztazích. Pokud už není schopen být takovou jednotkou stát, musí se uvažovat o něčem jiném.
    + Další komentáře