že z těch 2,5 milionu důchodců, 600 000 nezaměstnaných, 40 000 bezdomovců, 300 000 lidí v exekuci, desetitisíců svobodných matek na hranici přežití atd (ta čísla berte pro ilustraci), se jich alespoň pár nenajde, kteří by přišli před úřad vlády nebo parlament dát najevo svou nespokojenost. Jediný organizovaný odpor jsem zaregistroval ze strany tělesně postižených, bezpochyby díky panu Krásovi. To jihočeští studenti, ačkoli jsou jinak v pohodě, dokonce drží řetězovou hladovku. Tady je prostě něco špatně.

taky nevím, co je špatně, ale některé zajímavé postřehy má v článku "Mladí konzervativci a staří chaoti" ve čtvrtečním salonu Práva Jan Keller.
Píše, že dnešní důchodci v době svého "revolučního" mladí v 60. a 70. letech holdovali nebrzděnému individualismu, který osvobodí všechny z područí institucí, jako jsou rodina, církve, či politické strany. Namísto přízemních materiálních a sociálních zájmů, které ovládaly jejich rodiče, vyzdvihovali ideu seberealizace. Chtěli rozvinout svou individualitu a osvobodit touhu. ... Dnes jsou to příslušníci starší generace, která v prezidentské volbě potvrdila, že se skládá z dokonalých chaotů. Nebyla schopna dohodnout se na společném kandidátovi, rozhádala se mezi sebou a v den volby se jen modlila, aby ... říkají si: my staří snad ještě stihneme umřít před krachem průběžného penzijního systému ...
Jo Jan Keller stojí vždycky za přečtení.

Ono je to totiž tak, že všechny ty organizace či instituce se staly bezduchými, a proto jim lidé přestali věřit a opustili je.
A zároveň platí, že se instituce a organizace staly bezduchými proto, že je lidé opustili a přestali jim věřit.

A řešením není čekat, že ve volbách konečně vyhrají ti "správní". Řešením je hledat nějaký smysl života.

se IMHO vytrácí jako důsledek individualistické společnosti rovných práv a povinností. V tradičních společnostech měli senioři své místo a společenskou roli - podíleli se významně na péči o děti, na rozhodování, byli zásadním zdrojem know-how.
V dnešní době, kdy na rozhodování máme úřady a soudy, zdrojem know-how je literatura a internet, a dětem vštěpujeme, že všichni dospělí lidé, ať už jakkoli staří, jsou si rovni v právech a povinnostech, tak v této dobe pozbývá úcta ke stáří na svém někdejším smyslu zkrátka proto, že na věku přece nezáleží.
Ideálem dnešního seniora je finančně zajištěný penzista, který si za života odkládal peníze stranou a nyní má co utrácet. Takový důchodce má úctu společnosti jistou.

Hlavně si dnes nikdo neváží skutečné práce, ať už té přítomné nebo té minulé. Ta i ta je totiž potřebná a proto má být vážená.
Senioři mohli být dříve zdrojem poučení zejména proto, že svět se příliš neměnil; že svět se měnil jen velmi pomalu. A tak stálo za to využívat lidských zkušeností. Dnes se zkušenosti moc neuznávají, protože jsou v rychle se měnícím světě prostě nepoužitelné. Zkušenosti by možná mohly být použitelné v případě, že by byly zobecněny. Avšak na obecné současný svět kašle. Současný svět vyznává konkrétní. Carpe diem.
Kromě toho ještě za to, že senioři dnes nejsou ctění, může pravděpodobně i přebujelý vliv tržních principů na společnost. Zažírají se do ní jako rakovina. Dnes je starých lidí, díky zvýšení průměrného věku, mnohem více, než jich bylo v minulosti. A čeho je příliš, toho hodnota klesá.

Aby to nevypadalo, že jsem úplně proti trhu, tak dodávám: Nejsem. Jenom je třeba stavět mu do cesty hráze, dát mu najevo: až sem a dál ani krok. Jinak nás pohltí.
Možná, že tradice jsou základem takových hrází, ovšem jejich životaschopnost nemůže nebýt prověřována společenskou praxí.

a předpokládám, že ty taky. Takže koho znáš, kdo si jí neváží? Jedna věc je něčeho si vážit, a druhá někomu něco za to dávat.
Nízká hodnota osobních, ne odborných, zkušeností je jednoduše důsledkem toho, že o světě okolo nás zaznamenáváme stále více. A, jak říkáš, je jich taky stále více, protože je nás mnoho a žijeme déle.

Myslím to tak, že v současné době existuje tendence, aby každá práce byla "protlačována" trhem, což není dobré, protože trh často neohodnotí práci, která je pro společnost skutečně cenná, zatímco třeba vysoce hodnotí "práci", která je společensky bezcenná.

Myslím si, že tak jako třeba rodina je jednotkou, kam trh obvykle neproniká (jako že rodiče nevyžadují po svých nedospělých dětech, aby jim platili za jídlo a oblečení, případně jiní členové rodiny si také neúčtují vzájemné služby), stejně tak by měly existovat společenské jednotky větší, než je rodina, kde by se taky nevyžadovala úplná tržní reciprocita. Takové jednotky by však neměly být založeny na rodinných vztazích. Pokud už není schopen být takovou jednotkou stát, musí se uvažovat o něčem jiném.

to jsou zkrátka jenom lidé, a lidé jsou parchanti nevděční, sobečtí a zabednění. Kolikrát nevědí, co je pro ně dobré, takže není divu, že skutečně cennou práci patřičně neohodnotí. Přitom by se stačilo zeptat!

Nejdříve zcela praktická otázka: Požádala si paní o vdovský důchod? Pokud ona pobírá starobní důchod a pokud její zesnulý manžel pobíral starobní důchod nebo na něj splnil podmínky - povinnou dobu pojištění - tak vdova má nárok na vdovský důchod. Chvíli to trvá, než jí ho přiznají a začnou vyplácet, ale vyplatí jí ho zpětně. Není to závratná suma, ale přece jen pár tisíc k dobru.

Jinak s vaším článkem nesouhlasím. V některých dílčích věcech máte pravdu, ale přesně ten způsob, jakým polarizujete - staří, nemocní, utlačení a mladí, ambiciozní atd. je postojem, který jen mezigenerační konflikt prohlubuje - rozhodně není pravda, že by mladým, vzdělaným, ambiciozním v ČR patřil svět - jejich uplatnění na trhu práce je čím dál obtížnější - konec konců, sama píšete, že oba vysokoškoškolsky vzdělaní synové té paní jsou t.č. bez zaměstnání - vzdělání, ambice, mládí ani zdraví vám úspěch rozhodně negarantuje.

naprostý souhlas. Článek paní Lesenské tak nějak divně podbízivě straní ČSSD, řekla jsem si, než jsem se podívala, kdo je paní Lesenská, a ejhle, ona je to poslankyně za ČSSD.

zas mi to nedá, abych nepřipojila repliku. S tím střádáním na stáří to není tak jednoduché, jak by se zdálo. V roce 1974 jsme se s mými rodiči složili horko těžko na koupi dvoubytového rodinného domku, abychom mohli bydlet spolu. Tehdy to stálo neuvěřitelných a těžko našetřitelných 155 000.- Kč. Dnes ten domek po rekonstrukci jednoho z bytů bytu bychom prodaly nevím přesnou cenu, ale podle ceny okolních nemovitostí by to bylo dost milionů. Čili inflace neustále znehodnocuje našetřené peníze, takže spořit formou nákupu nemovitosti. Jenže ve stáří taky potřebujete někde bydlet. Další způsob jak spořit na stáří, a který nemusí počítat s inflací je třeba kupování obrazů, nebo obchodování na burze, ale to už jsou obvykle investice rizikové vyžadující spoustu dalších znalostí, které většina lidí nemá. Ale je ještě jeden způsob spoření, do kterého se inflace nepromítá: šetřit peníze na stáří odváděním sociálního pojištění na PRůBĚŽNÝ důchodový účet. Tam hodnota „vynaložené práce“ zůstává bez ohledu na inflaci. Protože v průběžném fondu šetříte dohodnuté procento z platu vzhledem k průměrnému platu v té sobě, a penzi zas dostáváte nějaké přiměřené procento dřívějších výdělkům vzhledem k průměrnému platu současnému. Takže v průběžném důchodovém pilíři se úspěšně vyhýbáte inflačnímu znehodnocení svých naspořených peněz.
Ale možná že nemáte proti šetření do průběžného fondu žádné námitky a odkládáním peněz stranou myslíte právě odkládání do průběžného důchodového pilíře. V tom případě se omlouvám.
Taky se omlouvám, že jsem pod jiným článkem nedávno neodpověděla na Vaši repliku. Padla totiž na mne taková beznaděj, že Vám v krátkosti nedokážu vysvětlit svoje stanovisko, že mne to úplně ochromilo a řekla jsem si, že se pokusím napsat celý článek. Mezitím vyšel na Britských listech výborný článek Věry Říhové, pod který bych se klidně podepsala, i když Věra Říhová mluví spíše za skupinu lidí o generaci mladší, která se teď nachází před důchodem. Uvědomila jsem si, že nás dnes sice často nedostatečně, ale přece jen pravidelným důchodem zajištěné důchodce budou za chvilku nenávidět nejen mladí, kterým se oficiálně tvrdí, že důchod z průběžného pilíře mít nebudou a já skutečně nevím, proč by troše snahy nemohli, ale i generace Věry Říhové, čili generace dnes nezaměstnaných či na částečné úvazky zaměstnaných občanů, kteří mají v předdůchodovém věku tak malý plat (či žádný), že si nemohou šetřit do průběžného pilíře velmi málo a budou mít tedy velmi malý důchod, protože výše platu těsně před důchodem se započítává nejvíc.
Z obecnějšího hlediska je zřejmé, že průběžný pilíř je ideální v případě, že dostane práci každý, kdo chce pracovat. Přemýšlím, jestli je opravdu tak vysoká nezaměstnanost nutná součást kapitalismu? Jak vidíte, taky mám svoje pochyby, mám zato, že nám chybí nějaká jasná vize, kam tato společnost směřuje. Musí být opravdu tak velká nezaměstnanost, aby se pak lidé nemohli na průběžný penzijní systém spoléhat? - Ale právo na práci je myslím součástí Listiny práv a svobod, takže?

Připojuji ještě linka na ten článek Věry Říhové "Autogenocida"
http://www.blisty.cz/art/67671.html

děkuji za reakci. Předesílám, že onen "ideál důchodce" byl míněn nějak na způsob "ideálu krásy", čili jako jakási masová společenská projekce - neznamená to, že by o to měl každý usilovat, a už vůbec ne, že je to snadné.
Pokud jsem vás správně pochopil, vy onen kapitalistický ideál téměř naplňujete, protože jste si během života prací naspořili (z vašeho textu není jasné, koho to zahrnuje) na domek za dost milionů. Máte jistě pravdu, že ve stáří potřebujete také někde bydlet, a naneštěstí nejen ve stáří, ale nemusíte nutně bydlet v domku za několik milionů. My tak třeba taky nebydlíme, a to je "nás" možná víc než "vás" (to samozřejmě střílím od boku).
Domek je váš kapitál (jasně, pro vás má jistě i citovou hodnotu, ale pro jiné ne), a vy to vidíte tak, že stát by vám měl umožnit si domek, tedy kapitál, ponechat, *a ještě k tomu* vám zajistit důstojné stáří, ať si pod tím představujete cokoliv. Domek po vás ale někdo zdědí (asi vaše děti, každopádně nejspíš ho neodkážete státu), a ten už k tomuto kapitálu přijde podstatně snáz než vy.
Nuže, ne že by to nebylo možné, ale co se někde přidá, musí se někde ubrat, čili toto schéma je potřeba něčím doplnit. Například zásadní dědickou daní, takže po vašem poklidném dožití by se dejme tomu půlka ceny vašeho domku vrátila do státní kasy coby splátka. Což o to, já bych byl i pro, akorát že taková věc se dost špatně hlídá, dědictví je totiž možné různě obejít darováním či převodem ještě za života. V konečném důsledku se obávám, že by stát musel silně zasahovat do rodinných vztahů, aby si přišel na potřebné peníze.
Já nemám proti šetření do průběžného fondu teoreticky nic, ale musel by to být fond, kterému důvěřuji, což například ten český není. Švýcarský (AHV), který je oddělený od federální pokladny, má víceméně nezávislé vedení které je zřejmě za hospodaření s majetkem fondu odpovědné (i trestně), a na rozdíl od českého je 28 miliard franků v plusu, ten mi připadá podstatně důvěryhodnější. A to z něj švýcaři vyplácejí v přepočtu na průměrný plat menší důchody, než češi.

Právo na práci je sice ve Všeobecné deklaraci lidských práv uvedené, paní Švandová, ale jako jeho alternativa je tam peněžitá podpora v nezaměstnanosti. Takže právo na práci vlastně neexistuje.

díky za velice rozumnou odpověď. Jestli Vás dobře chápu, jste si vědom neobyčejné výhody spoření do průběžného pilíře, totiž, že se člověk nemusí starat o inflaci. Ale máte výhrady proti současnému NASTAVENÍ pilíře u nás, který je v deficitu. Nepřitéká do něj tolik, kolik se vydává. Jenže já jsem přesvědčena, že se parametry průběžného pilíře dají nastavit tak, aby to v rovnováze bylo, a že je věcí politiky (respektování mezigenerační solidarity, politiky zaměstnanosti, vždyť rozvrat působí tato vláda nejen na důchodovém účtu, ale i ve financování školství, zdravotnictví, kultury, vědy a vlastně demontáží sociálního státu vůbec, dále politika daní a jejich vybírání, a samozřejmě omezení korupce...).

Tohle všechno by chtělo ovšem mnohem podrobněji zdůvodnit a to v této chvíli neumím. Moje přesvědčení, že průběžný pilíř je velmi přizpůsobivý a vyladitelný se opírá o informace těch, kdo pracovali ve Správě sociálního zabezpečení, dělali příslušné výpočty a sem tam o tom něco napsali, už je to pár let, co se tyto informace objevily, snad by se mi podařilo je ještě dohledat.

Ale v podstatě nejde o nic jiného než si uvědomit, že pokud se v této zemi vyprodukuje dost pro uspokojení běžných potřeb všech občanů, o čemž nemám pochyb, tak při zachování SOUMĚŘITELNÉHO poměru mezi tím, co si ze společného koláče berou bohatí a chudí, je tu dost prostředků pro důstojný život všech.

děkuji za upřesnění. Záleží pak, co rozumíte termínem nezaměstnaný. Obecně vzato je nezaměstnaný ten, kdo může a chce pracovat, ale nemá práci. A takovému by tedy měla příslušet podpora ať už předtím pracoval nebo nepracoval. A ona existuje skutečně i podpora pro lidi, kteří nepracovali, jen se jí neříká podpora v nezaměstnanosti, ale příspěvek v hmotné nouzi nebo tak nějak. Nebo se snad mýlím? Prostě Listina práv a svobod vychází z principu, že žádnému občanu by nemělo být upřeno právo na důstojný život. A z toho mi plyne, že vládní politika zaměstnanosti by měla být taková, aby bylo co nejvíc lidí zaměstnaných a muselo se vyplácet co nejméně podpor nezaměstnaným, aby státní rozpočet nebyl v deficitu.

Já se tu v žádném případě nezastávám lidí, kteří nechtějí pracovat, ale takových je skutečně velmi málo, jak víme z předlistopadové doby, kdy se dokázalo vyhýbat práci zanedbatelné procento práceschopné populace. A to často proto, že jim nebyl dán prostor pro vlastní iniciativu, kdežto dnes mohou lidé sami podnikat. Základem je ovšem dobrá výchova, dobré školství a kultura.

chápete to v podstatě správně, já nepochybuji o tom, že průběžný systém je i dnes funkční, a jeho základní parametry se dají vyladit tak, aby přestál demografické změny, nebudou-li příliš drastické. Ovšem tento systém vyžaduje důvěryhodnost, kterou ten český v mých očích ztratil, protože prakticky zkrachoval. Aby ji zas získal, musel by se oddělit od státního rozpočtu, dát pod "nezávislou" správu, zrušit zastropování, a kombinací ladění parametrů se dostat na kladnou bilanci. A pak do něj budu radostně platit.

ano, taky si myslím, že tak nějak by bylo třeba dál pokračovat. Má ale tohle v plánu udělat ČSSD? K tomu by nám měla něco poslankyně za ČSSD, paní Vladimíra Lesenská povědět.

Dne 19. 2. 2013 vyšel v MFDnes článek Tomáše Munziho, který přednáší na VŠE, --- Boj za sociální jistoty jako zbraň nové "šlechty" ---.
V tom článku tvrdí, že zavedení průběžného důchodového systému (Bismarckem) bylo přímým a jedním z hlavních důvodů světových válek v minulém století. Dalšími přímými důsledky jsou, cituji, "větší chudoba, hlad a zmar ve třetím světě, devastující nezaměstnanost mezi mladou generací, ekonomická stagnace, sociální a nacionalistické pnutí."

A podle pana Munziho by důchodci měli sami odmítnout toto strašlivé ponížení, které jim závislost na státní penzi přináší.

Jó, hraje se o obrovské prachy...

P.S. Ekonomové vzešlí z VŠE budou pro státní správu zcela nepoužitelní, bych řekl.