Minulý čtvrtek během Festivalu Finále Plzeň pokřtili manželé Lukešovi sborník Ecce Pavel Kohout věnovaný známému spisovateli. Ceremoniál byl součástí pocty, kterou přehlídka českých filmů připravila k jeho blížícím se 85.narozeninám, jichž se partyzán i lev salónů, kultury a politiky dožije letos v červenci. Jelikož zmíněný svazek je mimořádný tisk, jak je v takových případech běžné, dovoluji si svůj příspěvek publikovat také zde.

Existuje televizní záznam z revoluční zimy roku '89 na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání. Na tribuně Budaj řeční a Hoffman zpívá Sľúbili sme si lásku a pod ní poskytuje rozhovor pracovníkovi Československé televize navrátivší se spisovatel. Pavel Kohout varuje před vším, co nakonec přijde. O pár let později během autovýletu do Znojma „bonmotuje“ tehdejšího předsedu Sněmovny, že kdyby si ve svých mladých letech myslel o Stalinovi to, co on dnes o Klausovi, nedělal by mu stafáž. Už v novém tisíciletí podporuje spisovatel s pravidelnou rubrikou v nejčtenějších českých novinách na prezidentský stolec Miloše Zemana, ačkoliv všichni jeho přátelé házejí do uren knížete.

Jak to tedy je s tím spisovatelským svědomím národa? Je lakmusovým papírkem a korouhvičkou politického klimatu současně? Ne a ne svojí vinou, svědomí se od literatury odpáralo a čtenáři se uvelebili před televizními obrazovkami, kde hledají oporu pro své skvělé zítřky. Ale jako vysvětlení role Pavla Kohouta, fenoménu politického života naší země, tato smutná rezignace nepostačí.

O politickém filozofu Jaroslavu Šabatovi táhla Brnem anekdota. Zeptáte-li se ho, kolik je hodin, nezjistíte, je-li ráno nebo večer, ale dostane se vám studie onoho (pro Šabatu) magického Vysočanského sjezdu. S Kohoutem je to podobné. Jak chodí, tak mluví o svých padesátých letech, vrávorání s diktaturou, která má na svědomí lidské životy. Společně jsme o době nejdivočejšího východu mluvili mnohokrát, skoro vždycky začínal on. Vysvětloval a komentoval. Jistě, taky se svým způsobem rděl a proti naturelu vlastní povahy i omlouval, ale trošku jinak, řekli bychom nealibisticky k obdobným postojům kolektivů i jedinců současnosti.

Kohoutova role v dějinách Československa je aktivní, hraje a chce být jejich hybatelem, platilo to pro minulost nedávnou, stejně jako pravěkou i pro současnost. Nerozhodl se pro tlustou čáru za minulostí, ale pro hledání vlastních chyb, které neomlouvá, nýbrž vsazuje do dobového kontextu, a především nestojí na místě. Proti svým padesátým letům vytvořil opět svá léta od osmašedesátého dál. A zejména a hlavně vybudoval kohoutovsko-havlovskou éru po roce dvou sedmiček, které přinesly štěstí až za dlouhých dvanáct let a i to bylo možná ještě nad očekávání brzy.

Vloni v červenci natáčel dokumentarista Filip Remunda v produkci Větrných mlýnů o Pavlu Kohoutovi film, letos jej snad postříhá. Spisovatel a jeho Jelena nám byli pět dní k dispozici, ale úplně jsme je neměli ani vteřinu. Chtěl přesně rozkrájet čas natáčení a čas zábavy, omluvně komentoval svou milou tvrdost: Pane Remundo, se mnou ten dokument nemá smysl, vy chcete záběry, kdy se nebudu hlídat, a to zase nechci já. Úporná kohoutovská přesnost, která leckoho odradí a která znamená dvě možnosti — už se nikdy nepotkáte, anebo si vás oblíbí a vždycky počká, nikdy se to ale neodehraje jen tak.

Na mnoho lidí Kohout může působit jako robot vyříznutý z jeho oblíbeného Karla Čapka. Je přesný a důsledný. Důsledný v prohrách i vítězstvích. Když v osmdesátých letech, usídlen v nuceném rakouském exilu, přistál na ruzyňském letišti, aby si vynutil setkání s dcerou Terezou, přinesly o tom světové noviny jednoznačný titulek: Husák ve Vídni, Kohout v Praze! Pro někoho grandiózní teatrální kus, pro domácí odboj, nestyďme se za ten termín a nenahrazujme ho slovem opozice, jež patří do demokratických časů, jednoznačná vzpruha a triumf. Kohout dělal, co mohl, vždycky dělal, co mohl.

Již tradiční otázka spojená s Kohoutovým společensko-politickým angažmá zní přibližně takto: Jak mohl táhnout s bolševiky za jeden provaz? Není jednoduchých odpovědí, ty Kohoutovy sahají mimo jiné k selháním první republiky, osvobození republiky Rudou armádou, mnichovskou kapitulací, zkrátka k dílkům, z nichž jsou složeny minimálně dvě poválečné generace. Otázka, která skoro nepadá, ovšem je mnohem podstatnější pro osobnost Pavla Kohouta, zní docela jinak. Jak člověk se zkušeností z vlastního selhání, ale rovněž svědek procesů, následných rehabilitací a příchodu neosvobozující Rudé armády měl tu drzost a sílu postavit se bolševikům na odpor? Copak sám dobře nevěděl, s kým má tu čest? Kohout jednoduše nikdy nebyl v koutě. Se svým přesvědčením, jež se ukázalo mylné nebo přesné, přijímal angažmá či si ho sám tvořil, avšak nesetrvával v pasivní pozici spisovatele, kterému pod okny pracovny mašírují dějiny, jedno jaké provenience mají vojenské boty.

Svědomí spisovatele není v neomylnosti; svědomí je v pohybu a tvůrčí. A hlavně se nechá sbalit, někdy holkou poctivou, jindy musí s kurvou, aby poznal, že jí je. Bez zkušeností, byť dobrácký a empatický panic, nemůže psát, nikdo by to totiž nečetl.

Na Pavlu Kohoutovi nás mrzí celá řada věcí, počínaje jeho přísností v docházce přes nehoráznou energii ignorující dosažený věk až po alarmující paměť, která znemožňuje vyhrát každou sázku v oblasti: jak to tedy tenkrát bylo. Naštěstí vše vyvažuje Jelenka. Doopravdy mu však závidíme jinou věc. Časy, v nichž o něco šlo a bylo možné svádět zápasy, kdy se život neodehrával na úsečce spokojenost nebo smíření, inu byly to bohatýrské časy, které se nevrátí, budiž nám útěchou, že nám o nich za dlouhých zimních večerů, kdy sedíme v naší redakci při svíčkách, strýček Pavel vypravuje, a my se tváříme, že to slyšíme prvně, protože příběhy mu prostě jdou od ruky.