Před sedmi lety tohoto hrubého času smluvilo se asi sto padesát lidí, kteří podepsali Chartu 77, že půjdou na železničářský ples. Většinou se do kulturního domu na Vinohradech ani nedostali, a kteří ano, byli ztama brzo vyprovozeni či vyhozeni. Několik lidí bylo zadrženo, například herec Pavel Landovský, a několik zraněno, například dramatik Pavel Kohout, a všichni byli zuráženi. Já jsem tam nešel, ačkoliv se mi chtělo jít. Odradilo mě neopatrně bujaré chystání se na ten ples, které si říkalo o pendrek, jenž v té plesové sezóně už dávno visel ve vzduchu níž než lustr.

Tehdy myslím došlo k jakési změně v chování policie k nám. Postoj a způsob, který si k té příležitosti dala aprobovat, je od té doby stále připraven k užití. Domnívám se tak, protože až do té doby policie s lidmi, jaké měla před sebou toho večera, tak surově nejednala. A už jí to zůstalo. Myslím, že se na ten ples chystala daleko víc než ti přesleplí a přihluchlí železničáři.

Asi jako jsem se na svůj první ples hotovil před osmatřiceti lety já. Bylo to roku 1946, myslím, že v červnu, a byl to ples maškarní. Pořádali ho zlínští sokolové v sokolovně a já, povzbuzen literaturou, která maškarních plesů ráda užívá k zapředení příběhů, jsem navrhl kamarádům, abychom naň šli. Můj nápad se jim v slovní formě líbil, ale čím konkrétněji, tím víc ho považovali za zbytečný, až jsem v tom úmyslu zbyl sám. Bylo to opravdu cosi bláznovsky odvážného pro nás, vyrostlé za protektorátu, v němž se nesmělo tancovat.

Chtěl jsem jít v nějaké přiléhavé masce, moje představy však zkrotila slabá nabídka té soukromé půjčovny kostýmů, kde jediné, co jsem si mohl obléct a co mě trochu zajímalo, byla uniforma rakouského důstojník, vyrudle modrá. Na obličej mi půjčili černou škrabošku. K uniformě patřila šavle. Spádem mého podniku bylo, jen si to tu přiznejme, abych konečně prožil nějaké galantní dobrodružství. Při svých pomalu dvaceti letech nechtěl jsem dál čeka, co se uráčí té a té dívce, která se mi líbila, s níž já si však netroufal promluvit o věcech zajímajících obě strany, proto jsem k ní jako k další promluvit notoricky jen o tom, co je zajímalo pouze jednou a zdánlivě, jak vysvitlo z jejich pozdějších sňatků. Krom toho, byl jsem vždy léta věrný té, na niž jsem myslil, ale ne z morální zásady, nýbrž z duševně tělesného sestavení, jež mi nedovolovalo skoro nic. Když například Franta Zelenka nám jednou namluvil dvě cerky, jež skutečně šly s námi pak do lesa (i pokrývku si vzaly a houpací síť), a on začal tu svou už líbat, já jsem tu druhou pořád houpal v síti a blbost toho počínání ochromovala mi ruku, takže ona (hubenější a inteligentnější) mě s ironicky přimlouhřenýma očima pobízela: „Přidejte trochu!" Tento zážitek mě nadlouho odradil od každé nevěrné myšlenky, já přeci věděl, koho chci houpat! - Tím maškarním bálem mínil jsem vzít svůj mládenecký osud konečně do vlastních rukou.

Úspěch byl znamenitý, ale jiný. Jak jsem vkročil do sálu, u jehož vchodu mi s radostným úžasem zasalutovali dva starší šedaví sokolíci, hned jsem pocítil svou nápadnost a zároveň opuštěnost. Rejdily tam skoro samé maškary jako čert, liška, siamská dvojčata a jistě i nějaká piková dáma. Byl jsem mezi těmi pitvorami jediná opravdická postava, ovšem z jiné doby. Z doby, k jejíž příznačné postavě zralejší část sálu musela mít významný vztah; vztah k princeznám je nevýznamný. Ze soudů o té době však už vyvanula ostrost. Přijít v masce, jejíž originalitu bych dnes velice uznal, v uniformě oficíra německého, nepadalo v úvahu! Jak je vše, pravda, zvláštní. - Dále tam byli muži v mysliveckém nebo battledresu a sokolové, což se, vidíte, nebralo jako maska. Ženy byly většinou stejné v šatech jen odlišně pruhovaných, jináč střižených či prostřižených, s banálními sametově černými či flitrovaně lesklými štítky na očích. Některé si mě hned všimly: „Kde máš koníčka, vojáčku?" Kašpaři, myslivci a odbojáři chtěli mi brát tu šavli.

Zatímco masky se točily uprostřed, dovídám se, že umřel Andropov, podél stěn postávali nemaskovaní starší muži, kteří se sklenicemi v rukou se přišli jen dívat. Dělali přede mnou hapták, zajímalo je číslo mého regimentu a nabízeli mi své sklenky. Jistě jsem zkusil i tančit, vzpomínám, že mě vyzvala nějaká maskovaná paní. O jejích zralých ňadrech, abyste dostali, co čekáte, a také aby byl naplněl žánr, se mi pak řekněme zdálo. V uniformě mi bylo horko, brzo jsem se tlačil na vzduch.

Chodby plné rozjařených mladých lidí v párech. V šenku, kam jsem si šel pro limonádu, pivo ani víno jsem nepil, hlaholili starší chlapi s rozeplými límečky bílých košil a uvolněnými šlajfkami. V tlačenici mi ihned zjednali místo, začali zpívat „když jsem mašíroval ku hranici", kdosi mi zaplatil džbánek vína a už jsem se s několika veterány radoval z nečekaného shledání. Já na tom plese šel z náruče do náruče. „Já jsem te cé ká polní maršálek," pěli kamarádi, když jsme od Piavy musel ustoupit k pissoiru. Tam už se chladili dva dočervena veselí kluci od naší kumpačky, začali mi zpívat „generál Laudon jede skrz vesnici" a nepropustili mě, dokud jsem neřekl heslo. Po celou dobu úkonu mi ovšem vzdávali čest. Stál jsem pak zas opřen o chladivé kachlíky v šenku, na jeho místo postupuje prý nějaký Černěnko, držel jsem džbánek, do něhož mi přilévali, a od záchoda pořád zněla ta válečná česká píseň o mnoha slokách. Škrabošku jsem dávno strhl. Když jsem narychlo, ale čestně, jak se na rakouského oficíra patří, dopil, podařilo se mi „odpoutat se". Kráčel jsem teplou nocí a za mnou sokolovna duněla písní Hercegovina lautr rovina.

Hle, jak jeden muž na svém místě může dát ráz plesu. Tak jsem pěkně zamluvil ten železničářský ples, abych nemusel uvažovat o jeho smyslu, či dokonce o smyslu Charty 77. Jenže jsem se octl nad propastí úvah o tom, jak už natom sokolském plese roku 1946 nad lustrem visel pendrek.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 2, únor 1984.)