V románu Dharmoví tuláci, který vydal na zakázku poté, co se proslavil a zbohatl díky svému nejznámějšímu románu Na cestě, píše Jack Kerouac o studentech, kteří zvonili u jeho newyorského bytu na Manhattanu a stáli u dveří v tričkách s nápisem „beat generation“. To bylo v roce 1958.

Příběh, který se různým způsobem opakuje s každou generací avantgardy či subverzivní sub- či kontrakultury, jež utrpěla úspěch, posvěcení a následkem toho masové rozšíření a symbolické znehodnocení. Příběh, který interpretuje Herbert Marcuse v Jednorozměrném člověku: subverze jsou absorbovány zábavním průmyslem a společností, a tím jsou zbavovány svého potenciálu. Na rozdíl od režimů, kde jsou avantgardní básníci natolik nebezpeční, že jsou stříleni.

Příběh Invalidních sourozenců Egona Bondyho, kde v každé generaci „rozhněvaní mladí muži“ ve věku 18 až 20 let vstupovali z módy do podzemí, aby ho pro nedostatek peněz a prestiže opustili a vrátili se do společnosti, kde lze také dělat to, proč tam vstoupili: fetovat, žít promiskuitně, chodit na párty a ještě k tomu dělat kariéru. Po invazi těchto dekadentních frikulínů, kteří povrchně přebírají módu, styl a jazyk podzemí, jeho tvrdé, autentické jádro v nové generaci vždy vytvoří něco nového a přemístí se do jiné hospody, čtvrti nebo města, aby bylo opět následováno frikulíny a tak pořád dokola, vždy v jiných podmínkách, místě a době. Podobně jako neandertálci, kteří při setkání s moderními lidmi imitovali jejich ozdoby a nástroje, ale nebyli s to chápat symbolický význam těchto ozdob a obřadů. Mezi nejvýznamnější světové frikulíny patří módní návrhář Ives Saint-Laurent, v současné globální popkultuře pak Madonna. V české vulgární vědě například Tomáš Sedláček. Vůči frikulínům je třeba se bránit sémiotickým terorismem.

Kontrakultura či underground totiž není primárně styl, jak napsal Ivan „Magor“ Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození, ale životní postoj. Jaký?

Bohéma, avantgarda, kontrakultura: společenství okrajových vyvrhelů

Pierre Bourdieu ukazuje, jak strukturální rozpory kapitalismu vyvrhují ze společnosti marginalizované skupiny, které svým postavením v produkci, sociálním postavením nebo životním stylem nezapadají do žádné skupiny a třídy. Tyto skupiny, vyvržené ze struktur, často hierarchických, mají tendenci vytvářet vlastní společenství, s vlastními, na společnosti nezávislými strukturami, komunitním životním stylem, hodnotami a obřady — o tom píše zase Victor Turner. Mezi takové skupiny patří nebo patřili například Cikáni, Židé, kacíři, čarodějnice, malomocní, bezdomovci, nezaměstnaní, prostitutky, ale také HIV pozitivní, queer culture, bohémové, umělci, spisovatelé, básníci, intelektuálové, studenti, revolucionáři, squateři atd. Skupiny, které v dobách společenských krizí hrají roli obětních beránků. Skupiny, které z hlediska konzervatismu prostě podvracejí řád. Skupiny, které se z hlediska Marxe a klasického marxismu naopak zaprodávají reakčním rejdům.

Bohémové jsou od 19. století produktem rozporu ve vztahu mezi strukturou vzdělávacího systému, nadprodukujícího absolventy středních a vysokých škol, a strukturou trhu pracovních sil, kde nenacházejí uplatnění ve svém oboru a musí se živit jinými nebo vůči svému vzdělání podřadnými pracemi, anebo jsou od výdělečné práce zcela „osvobozeni“.

Ač ještě na konci 18. století lidé, jež bychom mohli označit jako bohémy, pocházeli z řad aristokracie, díky čemuž mohli získat vzdělání a kulturní kapitál, od 19. století se díky demokratizaci středního školství rekrutují z měšťanských, středních, ale i nižších a venkovských vrstev a ve 20. století a především v jeho druhé polovině jsou často spojeni vysokoškolským vzděláním. Svým vzděláním a kulturním kapitálem patří mezi vzdělanou vrstvu buržoazní třídy (Bildungsbügertum, vzdělanci), která se vyznačuje převahou kulturního bohatství nad bohatstvím ekonomickým u majetné vrstvy této třídy (Besitzbürgertum, měšťáci); svým nízkým sociálním postavením jsou tak spíše proletáři či lumpenproletáři, životní stylem a vkusem naopak aristokrati. Něco mají společného s každým a dohromady s nikým. Prostě nezapadají. Tuto společenskou anomii, danou méněcenným statutem, si kompenzují pocitem nadřazenosti svého vkusu, a proto ve společnosti hrají roli tastemakerů: jsou těmi, kdo určují vkus.

Marx v Teorii nadhodnoty vysvětluje, že produkce není pouze materiální, protože tak jako švec produkuje boty, filozof produkuje ideje a zločinec zločiny. Kapitalistický způsob produkce během 19. a 20. století ovládl také kulturní pole, kde umělec produkuje umělecké dílo s užitnou (tj. estetickou) a směnnou hodnotou. Hovoříme o kulturním, respektive zábavním průmyslu, kde jsou díla tvořena primárně za účelem zisku. Stejně jako v jiných odvětvích ani v oblasti kultury však neexistuje čistý kapitalismus a stále existují oblasti, kde panují vztahy z doby před kapitalistickým způsobem produkce. Touto relativně autonomní zónou kulturního odvětví je právě společenství bohémů, kteří umělecká díla tvoří předně pro jejich užitnou, estetickou hodnotu, a nikoli pro směnnou hodnotu na trhu.

Máme tedy co dělat s binárními opozicemi. Na jedné straně zábavní průmysl, komerční umění a komerční umělci: velkoprodukce pro zhodnocení na trhu, kapitalismus. Na druhé straně bohéma či kontrakultura a avantgardní umění: malovýroba řemeslnického typu pro bezprostřední spotřebu. Kulturní průmysl a kulturní řemeslo. S těmito zdánlivě protikladnými způsoby produkce je spojen i odlišný životní styl: komerční umělci se živí uměním, zatímco bohémové musejí nacházet zdroj obživy jinde, aby mohli tvořit nové umění. V případě, že pracovat nemusí, stávají se spolu s podobnými skupinami, například Cikány, průkopníky nebo „posledními Mohykány“ životního stylu od práce osvobozené komunistické společnosti.

Častokrát jsou však bohémové zaměstnáni v oblasti komerčního umění, v  podnicích zábavního průmyslu, aby se potom ve volném čase mohli věnovat avantgardě. Tak jako je vývoj ekonomického pole kapitalismu poháněn jeho vnitřními rozpory, je i vývoj kulturního pole poháněn dialektickými rozpory bohémské avantgardy a zábavního průmyslu: kapitalismus svými strukturními rozpory produkuje vyvrhele, vytvářející nová, avantgardní díla a styly, které se po svém společenském posvěcení a zestárnutí stávají věcí „dobrého vkusu“ definovaného elitami a komerčního umění distribuovaného širším masám. Nová generace vyvrhelů je pak opět nucena přijít s něčím „novým“ a tak pořád dokola.

Jak píše Hrabal v Morytátech a legendách, konkrétně v legendě o Boudníkovi, takto byl Courbet odsouzen ve jménu Repina, Manet ve jménu Courbeta, Rodin ve jménu Maneta a tak dále až do dnešních dnů. Průkopníci sehrávají roli obětních beránků, odsuzovaných ve jménu klasiků, aby se sami stali klasiky, v jejichž jménu budou odsouzeni další, protože alespoň z hlediska klasické freudiánské psychoanalýzy je lidská kultura kolektivní neurózou, zapříčiněnou zákazy a pocitem viny z jejich překračování. Oběti jsou z pocitu viny uctívány v podobě zpředmětněných model a fetišů, které jsou v kapitalistické společnosti masově produkovány a stávají se obrazy odcizené skutečnosti.

Životní filozofie svatého blázna. Proč je perverze stále subverze?

Vidíme tedy známý rozpor mezi fetišismem, vnějším uctíváním model, a opravdovou, vnitřní vírou, mezi životem a uměním. Rozpor mezi teorií a praxí, schizofrenii kořenící v odcizeném životě lidské civilizace, rozdělené do tříd a genderů a založené na protikladné dělbě práce. Rozpor, který překonávají právě tito vyvrhelové, kteří neuctívají modly, ale žijí svým přesvědčením, a kteří jsou uctíváni jako modly poté, co jsou posvěceni. Například tričky s nápisy „beat generation“.

Ve 20. století bylo moderní umění maloměšťáckými režimy nacistického Německa a stalinského SSSR ve jménu kultu zdraví a síly odsouzeno jako zvrhlé umění duševně nemocných umělců. V druhé polovině tohoto století se jak v USA, tak v periferním sovětském bloku společenství bohémů, která vždy stála v opozici vůči společnosti, přesouvají do podzemí a vzniká kulturní underground či kontrakultura jako protipól zábavního průmyslu.

V USA 40. a 50. let, zejména v New Yorku, je to scéna tzv. hipsterů nebo také „bílých negrů“. Prostředí homosexuálů, narkomanů, imigrantů, bohémů, umělců a jazzových muzikantů, scházejících se v gayklubech a jazzových putykách čtvrtí jako Greenwich Village. Tato scéna, zkoumaná Ericem Hobsbawnem v Jazzové scéně a literárně ztvárněná v dílech beatniků Burroughse, Ginsberga, Kerouaca, Snydera, Ferlingetiho a dalších, se negativně vymezovala vůči protestantské etice středostavovské bílé Ameriky, a společensky a svým životním postojem stála spíše vlevo. Sám Ginsberg, jehož schizofrenní židovská matka byla členkou Komunistické strany USA, byl členem této strany v době studií ve 40. letech.

Kromě Berlína, který se stal díky své — byť válkou přerušené — tradici a čtyřem okupačním zónám dalším kulturním centrem, se dalším významným dějištěm moderní kultury sestoupivší do podzemí stává Praha, a aktéry nové avantgardní generace například Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová kolem edice Půlnoc nebo Mikuláš Medek, a v jistém smyslu také Bohumil Hrabal a Vladimír Boudník, kteří se všichni kacířsky vymezovali vůči stalinské kulturní politice socialistického realismu, prosazované v ČSR Zdeňkem Nejedlým.

Literární prototyp hipstera můžeme nalézt v dílech Jacka Kerouaca nebo Bohumila Hrabala ve skutečných postavách Neala Cassadyho, Boudníka, Bondyho nebo strýce Pepina: svatý blázen, milující život a svobodu. Beatnik.