Nedávno proběhlý „týden svobody“ nám dal příležitost zamyslet se, co dnes vlastně znamená „svoboda“. Odpověď není moc povzbudivá. Znamená především pohrdavou sprostotu pět minut po dvanácté. Znamená konformní vyprávění příběhu vítězů a také sebestředné zdůraznění příběhu vlastní lokality a vlastní generace — spojené se slepotou a hluchotou k příběhům jiných.

Je příznačné, že celý týden začal spuštěním tanku Davida Černého na Vltavu. Nic neztělesňuje toto pojetí svobody lépe. Je dobojováno? Tak si ještě plivneme. Přemalování památníku osvobození Prahy narůžovo je na symbolické úrovni aktem podobné morální síly jako zabíjení civilistů nepřátelské strany po vyhrané válce. Agrese, která se projevuje v tomto činu, není agresí vůči odcházejícím okupantům. Je to agrese vůči historii mnohem starší než byla okupace roku 1968. Je to agrese vůči vlastnímu pocitu, že tato historie mohla být mnohem podstatnější než ta, již prožíváme my (hrálo se v ní nikoli o vládu méně schopné kliky represivního režimu a dočasné potlačení svobod, ale o dokonání genocidy Židů a Romů a z dlouhodobého hlediska patrně mimo jiné i o fyzickou likvidaci českého národa). Je to agrese vůči vlastnímu pocitu, že ti, které nyní „vyháníme“ (přesněji řečeno, pokorně je prosíme, aby se stáhli — ale rádi bychom je vyháněli), měli v této důležitější kauze pravdu a roli zachránců.

David Černý ztělesňuje cosi hlubšího — mohli bychom to označit jako establišmentovou vulgaritu či pro-systémovou drzost. Jeho další dílko Fuck the KSČM je z tohoto hlediska příznačné — vulgární a sexualizovaná výhrůžka míří nikoli na establišment, jemuž punkeři už několik dekád adresovali své Fuck off. Míří na poražené a politickou menšinu. To ale také mění naprosto fundamentálně funkci vulgarismu. Užití vulgarismu či agresivní útoky na symboly dominantní kultury (např. jejich přestříkání barvou) může být funkčně sebeobrannou či emancipační praktikou menšiny. Začne-li ale podobných praktik užívat většina, získá si vulgarita spíše roli rozšiřování pole možného pro moc a otevření prostoru pro ještě neomalenější přístup k menšinám či opozici. To, co bylo legitimní sebeobrannou potlačovaných, se stává útočnou zbraní agrese středního proudu — a zároveň příspěvkem k jeho proměně směrem k větší netoleranci, agresivitě, vylučování menšin.

Ke genealogii undergroundu

Když jsem četl knihu Jeana Claira O surrealismu, nechápal jsem, jak někdo může tak ideologicky psát o některém kulturním proudu. Propojit deklarace z dvacátých let s útokem na Světové obchodní centrum či útoky na západní tradici se současnou politickou korektností působilo jako násilné zkratky a projektivní ideologie, snad pochopitelná ve francouzském kontextu, kde již toho bylo o surrealismu napsáno tolik, že jeden provokativně přehánějící text může působit jako osvěžení. Hlubší přemýšlení vede ovšem k závěru, že Clairovou chybou není ani tak byť třeba trochu násilné hledání kořenů přítomnosti v debatách a tvorbě vycházející z jiných kontextů, jako spíš neochota uznat proměnu kontextů, přihlédnout k významu „doby, kdy měli surrealisté ještě pravdu“.

Podobnou knížku, jakou napsal Jean Clair o francouzském surrealismu, by možná někdo měl napsat o českém undergroundu — avšak diferencovanější. Měl by popsat dějiny protirežimní vulgarity, která byla oprávněným a často neobyčejně nápaditým sebeobranným vyjádřením v době socialistické diktatury, ale která se stala projevem arogance moci a intelektuální slabosti tehdy, když se v novém režimu stala výrazovým prostředkem mainstreamu. Mohl by srovnat autentické a zjednodušující vyjadřování odporu a jeho proměnu v agresi a nenávistnost vyjadřování některých předních novinářů či herců (namátkou všichni ti Šafrové, Rejžkové a Matonohové). Nemusel by být tak jednorozměrný a projektivní jak Jean Clair, mohl by vidět, že když Egon Bondy říkal „hovno Marx a hovno papež hovno revoluce hovno vaše víra hovno vaše pracovité ruce“, bylo to subverzní a zároveň esteticky silné; zatímco když dnes Tomáš Matonoha křičí do televize a do tváře freneticky se smějícímu publiku „Vážení a milí soudruzi, píča píča kurva čurák mrdka čurák píča…“ a nazve to „Otevřený dopis KSČM“, je to jen trapný výraz arogance. A mohl by si s pobavením přečíst čerstvý esej druhdy jednoho z nejzajímavějších autorů undergroundu Mirka Vodrážky Manifest existenciálních dějin (Hermann a synové, 2011) a nejen glosovat, jak se z druhdy subverzního undergroundově feministického myslitele stal kvaziideolog ústavu „paměti národa“, ale také si všimnout obhajoby (byť poněkud stydlivé) prozatím nejvýraznějšího projevu mainstreamové vulgarity, klipu Přemluv bábu.

Mohl by se také podívat, kam vede pro underground tak drahý kult autenticity, plného projevování vlastního nitra — k nepotlačovanému projevování především nekultivovaných předsudků. Včera předsudků vůči komunistům, dnes vůči starým lidem, zítra třeba vůči Romům, s nimiž má většina Čechů „autentický“ problém, který společnost pouze „represivně potlačuje“. Mohl by si položit otázku, zda v dnešní době není více subverzní a rovněž více přínosné obhajovat určité formy starosvětské zdvořilosti a slušnosti, a to i s vědomím, že „slušné chování“ je buržoazní ideologie kontroly chování.

Odvaha ke slušnosti

Jestliže začátkem „týdne svobody“ bylo spuštění růžového tanku na Vltavu (tedy naplivání na poražené), jeho příznačným ukončením bylo přejmenování části ulice Zikmunda Wintra na ulici Ronalda Reagana (tedy snaha vlísat se vítězům). To, že se symbolem svobody stal právě tento americký prezident, může znamenat mnohé. Podle svých českých tleskačů prý „uzbrojil říši zla“ a ukončil studenou válku. Zkusme si přitom představit, co by jeho eskalační strategie mohla znamenat, kdyby měl na sovětské straně jiné protihráče. Zajímavý je ale i mnohým jiným: jako rozbíječ stávek, sponzor diktatur a špinavých válek. Když jsme se byli s několika dalšími lidmi z pražské autonomní scény podívat na pražskou „slušnou společnost“, která přišla zatleskat řečníkům u přejmenování ulice, měli jsme příležitost zeptat se senátora Štětiny, co si myslí o lidských právech Guatemalců, proti nimž vedla tamní diktatura s Reaganovou podporou špinavou válku, již historická komise při OSN označila za „akt genocidy“ a která stála životy asi 70 000 lidí. „Já se s vámi nebudu vybavovat. Nemluvím s komunisty ani v parlamentu, tak nevím, proč bych měl tady,“ zněla odpověď bojovníka za lidská práva a jednoho z těch, kdo se tak rád stylizuje do role představitele „slušných lidí“.

„Obyčejná slušnost“ a „slušní lidé“ jsou pojmy frekventované, při jejich používání je ovšem třeba překládat. Spíše než „slušní“ znamenají „naši“ lidé — lidé, kteří si mezi sebou rozumějí, mají stejnou představu o tom, jaké postoje názory jsou „slušné“ a vhodné a jaké naopak neslušné a nenormální. Odkaz ke „slušnosti“ má v tomto kontextu význam skupinové konformity.

Opravdovým výrazem slušnosti by v daném kontextu by bylo něco zcela opačného — kladení určitých otázek: Můžeme slavit (v mnoha ohledech problematickou, ale to nyní nechme stranou) svobodu ve střední Evropě, byla-li vykoupena nesvobodou a útlakem na několika kontinentech? Máme pojmenovávat ulice po někom, kdo sponzoroval masakry, jen proto, že se domníváme, že nám prospěly?

Svobodu k tomuto druhu slušnosti česká společnost ve své většině nemá — ani k jejímu adekvátnímu, klidně i drsnému a vulgárnímu vyjádření. Zbyla jí svoboda k vulgaritě vůči slabším, odpůrcům a těm, kdo „nejsou naši“. Zbyla jí svoboda pojmenovávat ulice podle amerických zločinců stejně, jako před lety pojmenovávala ulice podle sovětských zločinců. Zbyla jí svoboda růžově plivat na armádu, která osvobodila většinu československého území od nacistů. Zbylo jí dědictví undergroundu, které se v nových podmínkách snadno může stát zdrojem pro aroganci moci.