Počátkem dubna byla vyhlášena spontánní, otevřená a nehierarchická iniciativa Mánes umělcům! Protestuje proti fungování Nadace českého výtvarného umění, která vlastní a provozuje pražskou výstavní síň Mánes na vltavském nábřeží naproti Žofínu. Iniciativa požaduje odstoupení správní rady nadace a její transformaci v organizaci s otevřenou členskou základnou. Pod její výzvu se podepsalo skoro pět set umělců a teoretiků výtvarného umění napříč uměleckými směry i generacemi. 18. a 19. dubna 2013 iniciativa pořádala symbolickou okupaci budovy Mánesa. Iniciativa i akce dokládají, že by byla chyba házet českou uměleckou scénu do jednoho politického pytle s tvůrci prezidentské kampaně TOP 09 „Volte Karla“.

Podrobnější informace o iniciativě, o spletité historii i aktérech sporu jsou zde, zde a zde.

Proslov Mileny Bartlové, přednesený během prvního dne symbolického obsazení Mánesa:

To, co se dnes a zítra děje před krásnou a slavnou budovou Mánesa, je jeho symbolické obsazení a svého druhu karneval. Karneval býval kdysi časem a prostorem pro velmi vážné veselí a hry. Převracel totiž sociální pořádek, pokusně a na chvíli uvolnil běžná pravidla, a tak otevíral cestu nové energii a osvobozoval pro nové možnosti. Hrou a pohybem chceme dát do pohybu změnu situace, která v dosavadním systému žádné řešení nemá.

Požadujeme, aby správní rada Nadace českého výtvarného umění umožnila přeměnit svou nadaci na demokraticky fungující spolek, jakým býval Mánes původně, když byl spolu s Uměleckou besedou nejvýznamnějším a nejsilnějším českým uměleckým spolkem. Požadujeme, aby se budova, postavená mezi dvěma světovými válkami na náklady členů onoho původního spolku, opět stala centrem mnohostranného spolkového života a aby se tu konaly kvalitní výstavy tvůrců všech možných uměleckých směrů, názorů, pozic a generací; nechceme, aby se nadále využívala komerčně tak, jak je tomu dnes.

Nejde nám o to získat pro sebe krásnou a výnosnou nemovitost. Nejde nám ani o získání moci nad ostatními ze zdejšího uměleckého světa. Nejspíš jsme tudíž pro leckoho nepochopitelní. To ale neznamená, že jim nejsme nebezpeční. Nechceme totiž nic menšího, než revoluci. Revoluce přichází vždy, když se vědomí o tom, co je spravedlivé, odchýlí příliš daleko od toho, co je zákonné a v čem lidé žijí. Někdo z vás revoluci vítá, jiní se začnou děsit, že každá revoluce musí dospět k násilí a vést k tyranii. Schválně nyní k tomu nebudu citovat žádného ze slavných povstalců a rebelů, ale konzervativní političku Angelu Merkelovou. Ta nedávno řekla, že naše generace má před sebou historický úkol: asi opravdu jako první bychom měli zvládnout dostat se z těžké společenské krize bez války a krveprolití. V takové krizi už nějakou dobu hluboko vězíme, zatím se do ní propadáme stále hlouběji, a její důležitou součástí je právě rozšiřování propasti mezi spravedlností a zákonností.

Revoluce je slovo astrologického původu a znamená obrat planety v jejím zdánlivém oběhu. Právě o změnu směru myšlení nám jde. Naším cílem je demokraticky obnovit autentického spolkového ducha Mánesa tak, aby se mohl opět stát centrem, které umožní zastávat oprávněné zájmy nejširšího spektra výtvarníků. Ačkoli ve své tvorbě je většina umělců nezastupitelným originálem, i oni jsou částí společenského systému, potřebují společně jednat a společně něco prosazovat. Po odstranění byrokratických náhražek uměleckých spolků, které v komunistickém režimu nakonec fungovaly jen jako takzvané převodové páky systému moci a prakticky provozovaly ideologický dohled nad uměleckou tvorbou, se výtvarní umělci nedokázali znovu efektivně sdružit. Věříme, že k tomu dnes už čas dozrál, ba že už je možná čas nejvyšší.

Ano, víme, že spolek Mánes a bývalý Český fond výtvarného umění nemají formálně téměř nic společného, už proto, že fond byl původně právě tou zmíněnou převodovou pákou autoritativního režimu. Samozřejmě také velmi dobře víme, že nynější stav je plně v souladu s právními předpisy. Stejně je ostatně v souladu s právem i evidentní tunel, kdy vlastnictví budovy bylo z nadace vyvedeno do dceřinné komerční společnosti, aby se Mánes mohl stát zástavou za půjčku na rekonstrukci budovy, a to aniž by bylo jasné, z jakých zdrojů má být půjčka umořována.

Víme ale také, že co je legální, tedy v souladu s platnými zákony, nemusí ještě být legitimní, tedy v souladu s řádem spravedlnosti. Nejsme totiž hloupí, jsme jen idealisté. Myslím, že nám nikoli nepodstatný aktuální politický precedens nabízí proces takzvaných církevních restitucí, což za sebe považuji za jeho opravdu výjimečně překvapivý klad: když byl nárok církví na kdysi zestátněné majetky uznán jako morálně oprávněný, nebyl pro vládní koalici problém prosadit změnu příslušné legislativy. V protikladu k tomu se náš požadavek týká pouhých několika jednotlivců a jediné budovy. Trváme tedy na tom, že to musí jít. Trváme na tom, že Mánes patří umělcům!

Jenom revoluce, jenom skutečné obrácení konvenčního myšlení, může přinést něco nového, může přinést naději na změnu k lepšímu. Všechny zákonné a právnické možnosti, jak získat budovu Mánesa zpět pro umělce, už jsou vyčerpané a nevedly k žádnému výsledku. Proto také představitelé nadace nepovažovali až dosud za nutné si vůbec existence naší iniciativy všimnout. Právě bezvýchodnost dosavadních postupů nám ale dává sílu. Tam, kde vše zákonné už je vyčerpáno, ale nespravedlnost dále narůstá, je na místě pouze změna směru myšlení. Znovu tedy: požadujeme, aby Nadace českého výtvarného umění umožnila svou transformaci v demokratický spolek a aby se budova Mánesa opět stala nevýdělečným centrem spolkového života a sloužila co nejširšímu počtu umělců.

Václav Havel napsal: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl — bez ohledu na to, jak to dopadne. Kromě Havla bych se mohla dovolávat dalších českých hrdinů a mučedníků, kteří dobývali naději a smysl ve zcela bezvýchodných situacích. Přiznejme si, že Josef Mánes žádným takovým hrdinou nebyl. Ani po nás nikdo nechce mimořádné oběti, ale to, abychom sebevědomě trvali na svém: je spravedlivé, aby Mánes patřil umělcům. Symbolickou kontinuitu s našimi předchůdci považujeme za důležitou věc a nechceme se síly takového symbolu vzdát jen proto, aby několik lidí mohlo mít z historické stavby osobní prospěch.

Čím víc lidí změní své myšlení, tím větší bude naděje, že se věci dají do pohybu cestami, které si dnes nedovedeme představit. Heslo Mánes umělcům! obsahuje svobodu, demokracii, představivost a otevřenou budoucnost. Určitě se netýká jen těch, kdo se tu dnes a zítra scházejí. A rozhodně nejde jenom o tuto budovu.