V minulém týdnu sešli se u mě Konstantin Biebl, Egon Bondy a Boris Vian. Na přehlídkách amatérského divadla jsem viděla a měla za povinnost hodnotit inscenace, vycházející z jejich díla, k Bondymu mě přivedla práce pro rozhlas a cyklus Ro©k v poezii. Kromě toho, jako na zavolanou, dávali minulou neděli večer v televizi film Tři sezóny v pekle, který je Bondyho životem inspirován, a tak jsem se ještě v noci a další dny začetla i do textů Jany (Honzy) Krejcarové a pomyslela na její matku Milenu Jesenskou a celou meziválečnou avantgardu, českou i francouzskou, jejíž hry a sny o umění a lásce a životě vyplněném tvorbou skončily rokem 1948.

Boris Vian vydal svou slavnou Pěnu dní v roce 1947, nemohl vědět, jak v půlce Evropy zatočí bolševici s „nenápadným půvabem buržoazie“, který je tak okouzlující v jeho románu. Nemohl ani vědět, že v půlce Evropy i Jean Sol Partre (hrdina knihy Pěna dní) nebude k dostání, natožpak Jean Paul Sartre.

A Kosťa Biebl sdílel se svým francouzským druhem v lásce k jemnostem života stejný sen: Až umřem, staneme se květinami /Ve dne budem lidem pro radost/ a v noci budem sami.

Egon Bondy ve svém Totálním realismu, v němž už jde nenápadný půvab buržoazie do ….. má takovéhle verše: V trávě /zatímco jsi měla být v práci /jsem tě políbil

Musím myslet na tu hromadu sebevražd mezi umělci, na to, čeho se  Konstantin Biebl tak hrozně bál, že před tím skočil z okna, co nabilo pušku Jiřího Frejky a proč i jeho žena a tchýně spáchaly sebevraždu, proč musel tak divně zemřít Karel Teige a jeho obě ženy proč musely spáchat sebevraždu. Proč se režim, který se upevňuje u moci, musí tak mstít na umělcích, kteří mu nic neudělali, pokud tedy nepřipustíme, že umělecká tvorba sama o sobě je režimu škodlivá.

Za uplynulých dvacet let jsme se hodně dozvěděli o perzekucích nejrůzněji orientovaných údajných nepřátel socialismu (jak si ten režim neprávem říkal). Víme o osudech anglických letců, rolníků, majitelů živností i větších podniků, o nespravedlnostech vůči šlechtě i kněžím a věřících vůbec, a leccos jsme se dozvěděli i o perzekucích jinak politicky smýšlejících .

Osudy členů meziválečné umělecké avantgardy, zářivé barvy na štítě československé republiky, jsou vyprávěny stále bez patřičných souvislostí, mezi něž patří i připomínka přecitlivělosti, výstřednosti a vypjaté intuice doprovázející nadání. A s tím souvisí jejich přesvědčení o tom, že na tyhle krajní osobnostní rysy člověk má právo, že zpívat a básnit a chodit spát ráno a vypadat divně je přípustné stejně, jako chodit do práce (na tom, že člověk chodí do práce, není nic tak zvlášť dobrého, říká Collin z Vianovy Pěny dní).

Když si pouštím Vianova Dezertéra z You Tube, vidím, že na fotce z obalu desky vypadá jako Jiří Voskovec, jehož šťastné kumštýřské časy taky skončily po válce, jak už dnes víme z jeho korespondence, jakkoli se k životu v Americe rozhodl dobrovolně. Žasnu znovu nad hloubkou nenávisti, kterou nastupující moc po roce 1948 k umělcům chovala, a říkám si, že mezi umělci a politiky je to možná vždycky stejné, jen ve slušném režimu ti, co jsou u moci, prostě nemají legální nástroje na to umělce likvidovat. O to víc si to užijí, když se jim k tomu podaří opatřit si totalitu.

Při pročítání veršů, které jsem dávno nevytáhla z knihovny, při poslouchání toho, jak Kosťa Biebl přednáší pro rozhlas své verše jako nějaký performer z Ameriky z časů beatnických vystoupení, při poslechu Borise Viana, jak zpívá a hraje na křídlovku, mě napadá, že dnes všichni uznáváme, že zabavování gruntů, živností a domů je křivda, jakou nikdo nemá právo na jiném páchat. Ale zamezit někomu v  umělecké tvorbě, v publikaci básní a divadelních inscenací, filmů a hudby je křivda úplně stejná. A že se málo mluví o tom, jak to člověka ničí.

Slušný demokratický režim umělce nechává žít, byť je, pokud je nepotřebuje přímo ke své reprezentaci, považuje spíše za protivnou havěť, která divně vypadá a neslušně se chová (i když — jaký skandál by to musel být, aby dnes vůbec někým otřásl). Ale umělci drží režim, i když je demokratický a slušný, vždycky nějak v podezření. Je to jejich úkol, povinnost vůči těm, kteří na sebe vzali úzkost i obavy a stálo je to život.