Dovolte osobní vzpomínku: Byl jsem jako delegát na kongresu, sjezdu či konferenci Občanského fóra, kde ono zaniklo a rozdělilo se na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Překvapily mě tři věci, okolnosti: Jakou paměť, pohotovost a formulační schopnost měl tehdejší federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek, když z mnoha návrhů a připomínek formuloval konečné usnesení. Tak výjimečnou schopnost jsem už u nikoho jiného nepoznal. Žasl jsem, jakou nehoráznou sumu požaduje autor loga OF, protože jsem se naivně domníval, že i ta dvě švihácká písmena patří k bezplatné radosti z převratné doby.

Ocenil jsem Václava Klause, oděného sportovně ve svetru, jak představuje nový program ODS, v němž zazněly i mé formulace, jež jsem dvě noci před tím soukal pro tehdejší poslankyni Janu Petrovou, která mě o takovou bezplatnou pomoc požádala. Tehdy se mi ten program zdál konkrétní, občanský, demokratický a zejména výstižný pro situaci, v níž jsme byli. Ačkoliv v Občanském hnutí zůstala řada lidí, jichž jsem si vážil, v porovnání s ODS působili jako jen jakýsi zbytkový závod.

Ihned jsem si vyzvedl přihlášku a překvapilo mě, že je mi šita téměř na míru. V KSČ jsem nikdy nebyl (ba ani v SSM), nikdy jsem neskládal zkoušku z marxismu-leninismu, byl jsem dělník, jenž nesměl studovat. Má přihláška měla pořadové číslo 3! A když jsem ji odevzdal, teprve jsem se mírně zhrozil — probůh, já tedy budu ve straně? Je to možné? Když jsem chtěl pokorně platit své první členské, stranické příspěvky, nenašli mě na seznamu, protože má přihláška se ztratila - a já místo rozmrzelosti pocítil velikou úlevu.

Nicméně po letech nesvobody, různých šikanování a šikanováníček se mně důraz na občanský princip zamlouval: člověk má svobodnou vůli rozhodovat o svých činech, za něž nese odpovědnost, případně se musí zodpovídat z toho, co napáchal. Tudíž jsem předpokládal uznání lidské důstojnosti a z ní plynoucí vzájemný respekt bez ohledu na majetkové poměry, společenské postavení, rasu atd. Promítl jsem si do toho i novozákonní učení, které se mi líbilo. Můj případ je totiž hroznější: kromě inklinace k ODS mě postihlo také - jak vy, co nemáte rádi církev, říkáte ošklivě, ani se mně to nechce psát — černoprdelnictví — ano, u té církve pro vás nejstrašnější, katolické, co upálila mistra Jana, muže znamenitého. Dnes se to může jevit až absurdní, ale než se vám budu v tomto skvostném internetovém deníku jevit jako úplné monstrum, je třeba poznamenat:

V té době čistých levicových intelektuálů bylo poskrovnu; Egon Bondy, Petr Uhl, Miroslav Ransdorf, váhám napsat jméno Karel Kosík. Ano, mluvilo se o tak zvaných osmašedesátnících, kteří sice přišli zleva, ale poučeni životem povětšině mířili alespoň mírně doprava. (Vzpomínám, jak jsme se s Vladimírem Karfíkem, literárním vědcem a tehdejším šéfredaktorem Literárních novin, společně hrozili možného nástupu sociálních demokratů pod vedením nově zvoleného Zemana do Strakovky, čímž tento samolibý vůdce tehdy vyhrožoval a vzápětí to uskutečnil.)

Ovšem Vladimír Karfík mě také jako první upozornil na poněkud militantní vymezování ODS nejprve právě vůči osmašedesátníkům, v nichž Václav Klaus začal spatřovat levičáky zejména poté, kdy tito lidé nepřestali jako intelektuálové kriticky myslet, přestože on se chopil vlády. Už tenkrát se snažil přesvědčovat veřejnost, že kritika přicházející od osmašedesátníků (k nimž přiřadil kdekoho) nevyvěrá ze vzdělání, životních zkušeností a svobodných poměrů, ale z jejich zhrzenosti, že premiérem stal se on a nikoli oni.

Tehdy rozehrál ve společnosti temnou hru na ohrožení lidmi, kteří ač nevoleni, derou se k moci na základě volání po občanské společnosti. (Poznal jsem osmašedesátníků dosti, ba mnoho, a až na výjimky nikdo se k moci nedral, pouze se snažil ve svobodných poměrech dělati to, čím mohl ve svém oboru společnosti nejvíce prospět.) Václav Klaus povšiml si okolnosti, že sémantický pojem osmašedesátníků zaniká, avšak kritiků poměrů, které sebestředně vztáhl na sebe, přibývá, neb dorůstají noví. Přestože kritika nebyla ideologicky vyhraněná, nijak politicky předpojatá, ale pramenila z demokratické výsady, ba povinnosti intelektuálů vyjadřovat se k poměrům, Václav Klaus v ní začal spatřovat levicové nebezpečí, spiknutí mocensky neukojených, zamindrákovaných individuí, která pokud přímo neohrožují a nerozvracejí demokratický systém a principy liberalismu, podvratně se upínají ke své jediné naději a základně představované Václavem Havlem, aby pod jeho záštitou sarajevsky škodili. (Dnes je Václav Klaus zmaten tím, že tito lidé i nadále existují, přestože Václav Havel už nežije — viz rozhovor v LN 6. a 7. 10. 2012.)

Václav Klaus si pochopitelně uvědomuje, že na rozdíl od osmašedesátníků nelze žádnou sémantickou manipulací udělat například z Tomáše Halíka, Odilo Štampacha, Václava Bělohradského či novináře Erika Taberiho levicové intelektuály, přesto ve spojitosti s chrastavským pseudoatentátem (nijak ho nezlehčuji) říká: „Od začátku je to pořád stejná věc, která teď nicméně dosáhla nové kvality. Ta stále stejná věc je, že ona levicová kulturně-mediální fronta pořád neunesla to, že po listopadu ´89 se jí nepodařilo dostatečným způsobem oslovit naši veřejnost.“ Kritikům poměrů, které sám Václav Klaus hodnotí velmi kriticky a dokonce říká: „bohužel v něčem je nemocná naše doba a tito lidé (levicová kulturně-mediální fronta) jsou jak jejím produktem, tak jejím tvůrcem,“ konečně přiřadil vůdce ztělesňujícího to zlo nejstrašnější, a to je onen chrastavský pseudoatentátník.

Václav Klaus počítá s tím, že tato spojitost je pro „levicovou kulturně-mediální frontu“ snesitelná jen v případě, že sama bude pseudoatentát považovat za podařený hapenning. A co v případě, že by zbraň ostře vystřelila — byl by to pak atentát „fronty“, jež si najala šílence? Pan prezident se nyní snaží lidem namluvit, že neuspokojivé poměry a nemocnost doby zavinili lidé, jimž nikdy nepřiznával vliv (ani ho neměli), které rád urážívával slovy „všichni ti Rychetští a Halíkové“, a on se nyní málem stal jejich obětí, obětí nejvyšší, protože presidentskou.

Pokud se Václav Klaus snad vskutku cítí obětí, pak je obětí poměrů, které třiadvacet let formoval s exkluzivní vehemencí.

Ostatně i jako černoprdelník žlukle ódéesácký tímto musím vyslovit úctu „levicové kulturně-mediální frontě“. Už čistě sémanticky, je-li tedy taková fronta, pak bezpochyby patří k tomu nejzdařilejšímu, co se za třiadvacet let v naší zemi podařilo, a každý moudrý státník by si takové vymoženosti měl považovat, a nikoli ji zatracovat a vkládat jí do ruky zbraň, i když zatím jen bakelitovou. Upřímně řečeno, co může být pro nynější poměry přínosnějšího než právě „levicová kulturně-mediální fronta?“ Jak ona krásně avantgardně zní a duši oblažuje. Díky, pane presidente, že jste ji definoval a svým nepřestajným protivenstvím umožnil její vznik.