Nelitovat Klause

Jakub Patočka

Je možné litovat Pavla Vondrouše, je také možné litovat Romana Jocha, ale není žádný kloudný důvod litovat Václava Klause. Nikdo tu po roce 1989 neškodil tak jako on a jeho zhoubné dědictví přitom zdaleka není překonané.

Středeční článek Saši Uhlové prohlubuje potřebnou debatu o tom, co se vlastně stalo v Chrastavě. Ale ne dostatečně. Raději ufňukanou kremlofilní bábu než pravého konzervativce, říká Saša Uhlová. Ale myslí si to doopravdy? Co to přesně je pravý konzervativec? Neoznačuje se za určitý typ konzervativce i ona sama ve svém článku? Neptáme se z marnivosti, přesná práce s pojmy totiž nejen v této debatě hrubě schází a přitom při snaze proniknout k podstatě naší dnešní situace je máloco tak zapotřebí.

Pojmy, se kterými dlouho pracoval propagandista, ztrácejí svůj smysl a demokracie se tak ocitá v ohrožení, argumentuje Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu. O naší přítomnosti tím říká mnohem víc, než valná většina komentářů v aktuálním denním tisku.

Každému kromě pár mudrců v ODS, kteří vlastní rozum dávno vyměnili za posty v rodné straně, je jasné, že to, co se stalo v Chrastavě, nebyl „atentát“. To slovo přitom zrovna je velmi podstatný pojem. Objevují se výběrové reminiscence. Joch mluví o atentátech osnovaných Kremlem, Saša Uhlová o obětech mezi humanisty.

Klaus, kdyby se stal obětí reálného atentátu, by ovšem nepatřil ani k jedněm. Realistická paralela by se nabízela s Aloisem Rašínem a s Ferdinandem d’Este. Klaus si sice myslí, že na Rašína navazuje, ale to si lže do kapsy. Rašín byl jistým typem „pravého konzervativce“, Klaus není konzervativcem srovnatelným byť jen s krajně problematickou Thatcherovou ani náhodou (a že jím není ani Joch, vyložíme zanedlouho).

A dokonce i vedle Klause, navzdory dobovým operetním interpretacím, byl v Sarajevu odpravený následník trůnu nefalšovaným autokratem a vášnivým militaristou, zamýšlejícím germanizaci svých slovanských poddaných, takže ani zde s paralelami nepochodíme. Atentát na Klause, kdyby se stal, byl by zkrátka unikát. Nový typ atentátu.

Pro Čechoslováky archetypem atentátu je ovšem ten na Heydricha. Ani tato situace, ve vztahu k níž pojem „atentát“ používáme v běžné mluvě zřejmě nejčastěji, žádným atentátem de facto nebyla. Byla to regulérní, českou vládou, sídlící tehdy v exilu, nařízená poprava. Tak jako Norové popravili Quislinga, my jsme popravili Heydricha, poněvadž řekl, že Češi nemají v českých zemích co pohledávat.

Nikdo, ani nejryzejší milovníci života, snad ani vegani, neváhá nad tím, zda to bylo správné. Pokud se někdy pochybnosti objevují, netýkají se činu samého, ale jeho důsledků. Ty, kdo Heydricha připravili o život, technicky vzato katy, oslavujeme jako hrdiny, pojmenovali jsme podle nich ulice i obce. Právem.

Máme tu tedy kromě Klause především nesnadný pojem: atentát. Všimněme si, že Klaus ho nepoužil po Chrastavě poprvé. Už tenkrát, když se stal objektem převratu v tehdy oproti dnešku ještě vcelku zdravé ODS, zvrátil situaci patetickou „mobilizací“ (jiný pojem, který posléze vytrhl absurdně z historického kontextu) proti tak zvanému „Sarajevskému atentátu“.

Stojí vůbec za povšimnutí, jak Klaus pracuje s historickými symboly (svého času podobně bez vztahu k realitě používal termín „toleranční patent“), jako kdyby dokonale znal a v praxi dokázal aplikovat poznání francouzských filosofů o sémantickém trojúhelníku, o „stejném“ a „jiném“. Přitom ho z toho nepodezíráme. Vystačí si s intuicí a zvláštním darem pro praktickou propagandu. Jako vzorový maloměšťák tuší, že svým činům dodává těmito vágními historizujícími paralelami před veřejností smyslu, který reálně postrádají.

Ze všech klasických výroků TGM o demokracii se nejčastěji cituje ten, který metamorfoval v klišé, jakkoli pravdivé: je to diskuse. Přitom naši současnou situaci přesněji charakterizuje moudrý Masarykův povzdech: „Tož demokracii bychom měli, teď ještě potřebujeme ty demokraty.“ Ovšem zcela pozapomenutý je jeho třetí popis demokracie, a mnohem tvrdší oříšek: „Demokracie je otázka vůdců.“

Masaryk to nepochybně se svou zkušeností, moudrostí a hloubkou poznání teoretických i praktických stránek politiky myslel tak, že ve vývoji státu, soustátí, ba i lidstva, se vyskytují situace, v nichž skutečně záleží na jedincích, obdařených v danou chvíli mocí vést. Leč tím se měří i jejich odpovědnost. Z tohoto hlediska se v českých zemích po vstupu či vpádu do svobody v roce 1989 žádná souměřitelně odpovědností obtěžkaná a tudíž svrchovaně temná postava s Václavem Klausem nevyskytuje. I takový Mečiar mu může leda ležet u kotníků.

Každý národ či velké společenství lidí má cosi jako svou kolektivní duši. Na jejím stavu závisí, jaké stránky lidí spíše vystupují na povrch. Nejsme dnes podstatně odlišnými lidmi od těch, kteří se k sobě chovali tak skvěle během revoluce v roce 1989 nebo ještě i v čase hrozných povodní. Přesto v uplynulých dvaceti letech vystupují při jednání ve veřejném prostoru obvykle a čím dál tím více spíše temnější stránky. Děje se to i důsledkem politiky, která beze zbytku navázala na oceňování přetvářky a prospěchářství, jež zavedl Husák za normalizace.

Co všechno Klaus napáchal? Pevně doufám, že na monografii na toto téma už někdo v imaginárním ústavu pro studium zločinů novějšího českého kapitalismu pracuje, ale výčet nebude malý. Někdo popsal transakční náklady české cesty privatizace metaforou: zbytečně se při ní ztratilo tolik prostředků, že by za ně bylo možné poslat člověka na Měsíc. Když jsem to poprvé slyšel, spontánně mi uteklo: „Kdyby to byl Klaus, mělo by to smysl.“

Klaus se po roce 1989 soustavně cpal do pozic, na něž nestačil a k jejichž vykonávání neměl žádnou kloudnou kvalifikaci. Kromě svého zduřelého ega a mimořádné schopnosti manipulovat symboly v symboly posedlé civilizaci. Kdyby ekonomická reforma po roce 1989 proběhla podle představ Františka Vlasáka a ekonomů navazujících na Otu Šika, Československo by se nejspíše nerozpadlo a bylo by dnes patrně spolu s Německem nejzajímavějším státem ve střední Evropě.

Do pozice prezidenta se Klaus dvakrát prokorumpoval. Kradl, lhal, obchodoval s milostmi, snažil se zdevastovat odbory, zničit ekologické hnutí, znevažoval altruistickou občanskou angažovanost v obecném zájmu, prorážel cestu směru, který vyústil v dnešní všeobecný úpadek. Označit Klause za zbabělou kremlofilní bábu je vlastně vůči němu něžnost.

Pokud bychom zůstali u holých faktů, nabízejí se exaktnější pojmy, například vlastizrádce. I někteří senátoři tento pojem vyslovili nahlas a pro morální zdraví české politiky je veliká škoda, že nepodali patřičný podnět k ústavnímu soudu. Pokud se Saša Uhlová obává, že článkem na obranu Václava Klause by se mezi rozumnými lidmi znemožnila, obává se právem.

Je také třeba si důkladně připomenout a především připomínat, že my Češi a Čechoslováci jsme nebyli vždy takovými nezajímavými nekňuby, jimiž jsme dnes. V roce 1989 jsme měli věru na co navazovat. Málokterý stát měl tak skvělou meziválečnou tradici a asi žádný stát na světě neměl tak skvělý rok 1968.

Klaus vědomě v této tradici nepokračoval, rozhodl se navazovat na úplně jinou, nižší primitivnější, ale Husákem velmi důkladně proježděnou cestu. Kdybychom byli v lepší formě a chtěli prezidenta vybírat z „pravých konzervativců“, nejpřirozenějším kandidátem by před deseti lety býval byl Ludvík Vaculík.

Když jsem se jednoho svého moudrého přítele a bývalého ministra české vlády (nebyl to Jaroslav Šabata) dotázal, jak lze fenomén Klaus vysvětlit, odpověděl mi myšlenkou Václava Černého: „Jsou lidé, kteří když zjistí, že nemohou být anděly, chtějí se stát alespoň ďábly.“ Taková absolutní kategorie mě zaskočila, po chvíli přemítání jsem se dotázal, zda tedy bylo možné Klause v klíčové, revoluční době let 1989-1992 nějak zastavit, a dostalo se mi odpovědi: „Leda bazukou. A dnes si myslím, že jsme to měli udělat.“ O airsoftové pistoli se nemluvilo, pojem jsme ani neznali.

V mých očích Husák, Klaus a Hácha představují jednu linii moderních českých hlav státu, trojici vůdců, kteří selhali. Čistě z mocibažnosti se ocitli v rolích, pro něž nebyli disponováni a v nichž v klíčových situacích nedokázali obstát. Ze všech tří mám nejvíce pochopení pro Háchu, konal, věda, že národ reálně vede Beneš.

Ačkoli si nemyslím, že Husák měl viset, což před časem navrhoval Respekt, a proti čemuž se s převahou, jíž je nad jednorozměrným antikomunismem snadné získat, správně ohradil Ondřej Slačálek, atentát na Husáka bych pochopil. Husák systematicky lámal oběma národům páteř a způsob jeho vládnutí měl už kvůli našemu morálnímu zdraví ve svobodných poměrech po roce 1989 posoudit nezávislý soud.

Klaus je člověk, který jistě nezasluhuje dehumanizační výsměch, který se tak často provozuje v nesnesitelně rychlých a lehkých sociálních sítích. V tom je pravdivý a podmanivě hluboký postřeh Saši Uhlové. Václava Klause, jako žádného jiného člověka, nemá nikdo právo lynčovat, a to ani virtuálně. Stranou teď ponechejme, že jiní politici, například Jiří Paroubek, jsou tohoto typu v jádru apolitické empatie hodni nesouměřitelně více.

Takový sentiment je ale sám o sobě povýtce facebookový a pomíjí reálný svět. Václav Klaus není jen ledasjaký člověk. Je to taky vůdce. Svou vlastní volbou vůdce. Ale co všechno v této roli napáchal! Kdybych se dočetl, že byl na něj spáchán opravdový atentát, že ho někdo zastřelil, musím bez přešlapování doznat, že by mne to nepřekvapilo. S činem bych ovšem nesouhlasil, nesympatizoval, pokládal bych za správný přísný trest pro viníka, ale umím si představit, že bych mu beze zbytku rozuměl jako projevu absolutního zoufalství.

Klaus, podobně jako Husák, je tvůrcem, patronem a zosobněním společenského systému, který zbytečně plodí pro mnohé lidi nesnesitelné zlo. Samo sebou bych litoval jeho zmařeného života, tmělo by se mi před očima v hrůze z mučednického kultu, který by se nepochybně začal rodit, ale především bych litoval toho, že se Václav Klaus ze svého jednání nezodpovídal před soudem, anebo že se jej aspoň nepodařilo zcela a beze zbytku odmítnout a přemoci politicky.

Stručně k muži z Chrastavy: nebylo-li to, co podnikl atentátem, je třeba rozvážit, jaký zobecňující univerzální pojem je pro jeho čin adekvátní. S přesnými pojmy se ani zde zatím nepracuje. Co se stalo v Chrastavě, není bez paralel. Nebyl-li to atentát, nebyl to zajisté ani unikát, nic světu neznámého. Všimněme si, že organizátor akce sám říká: Mohl jsem házet rajčata nebo vejce, ale to by mi připadalo horší. Nechtěl si připadat jako výtržník, má o sobě oprávněně vyšší mínění. Je občanským aktivistou. Chrastavská lapálie vážně nebyla zas tak nic moc extra a obecný pojem pro ni existuje: happening.

Spisovatel Miloš Urban v románu Hastrman popisuje, jak imaginární ekologická organizace Děti Vody uspořádá defenestraci ministra životního prostředí, který je ve srovnání s Tomášem Chalupou ještě vcelku zásadový chlapík. Chytnou ho a vyhodí z okna do připravené hory peřin a spacáků. Je to defenestrace, ale jakoby. V Chrastavě to byl atentát, ale jakoby. V obou případech tedy happening.

Okázalá snaha MFD dokázat, že chlapík z Chrastavy je případ pro psychiatry velmi nepříjemně připomíná snahu pozvolna se konsolidujícího Rudého práva prokázat, že psychiatrickým případem byl Jan Palach. Je to až groteskní pokus o manipulaci. Pavel Vondrouš není hrdinou, jako byl Palach, ale aktivistou, který podnikl krajně riskantní happening obnažující v plné nahotě absolutní neúnosnost současné situace české politiky a jejího směřování.

Kdyby Klausem zaštiťovaný rozklad českého státu nezásáhl už i jeho ochranku, mohl být po smrti Vondrouš. Z jeho slov je jasné, že si toho je vědom. Mluví, a čteme-li si jeho veřejná prohlášení, je nutno uznat, že vcelku kultivovaně mluví, za deklasovanou a čím dál více drcenou část lidí. Terč své symbolické akce si nemohl vybrat lépe. Proti Klausovi jsou všichni ministři současné vlády, snad s výjimkou Kalouska, pouhé zaměnitelné figurky.

Když už bychom jej měli srovnávat, má mnohem blíže k jinému plebejskému hrdinovi našich dní Romanu Smetanovi. Na rozdíl od něj ale dává víc najevo, že situace mnohých přestává být k vydržení. A česká politika udělá hrubou chybu, pokud tomuto happeningovému projevu zoufalství nebude naslouchat.

Všimněme si, že i sám systém státní represe se termínu atentát bezděčně vysmívá. Když se hledá paragraf, podle nějž by mohl být Vondrouš souzen, nakonec nezbývá nic jiného než staré dobré výtržnictví. Kde jsme se jenom s tím pojmem v politické souvislosti naposledy setkali? No ano, díky chrastavské akci tu máme konečně i my svůj český případ Pussy Riot, na němž si můžeme měřit svou benevolenci vůči drsnému a city mnoha občanů zraňujícímu politickému protestu.

Verdiktem nad Pavlem Vondroušem bychom mohli třeba měřit, nakolik kremlofilní je česká justice. Ačkoli se totiž často zde o Rusku smýšlí s dnes již takřka ničím neodůvodněnou povýšeností, fakt je bohužel ten, že kvalita české demokracie se od kvality demokracie ruské liší čím dál tím méně. I u nás přebírají rozhodující moc oligarchické struktury, které demokratická politika už nebude mít mnoho šancí zkrotit, nežli se prosadí volání po pevné ruce.

V této souvislosti lze rozumět upřednostňování Klause jako „ufňukané kremlofilní báby“ před Jochem jakožto „sadistickým kremlofóbním machistou“. Ale Joch je a v českých poměrech zůstane kuriozitou. Projevuje názory, jež se v Evropě donedávna jen zřídka vyskytovaly mimo zdi specializovaných zdravotnických zařízení. Zato Klaus, kdyby mohl, velice rád by se stal českým Putinem; a ze Zemana udělal svého Medvěděva. Dokonce se zdá, že právě tento projekt je nyní v chodu s ruskými miliony v zádech.

Myslím, že nikdo z rozumných lidí, kteří na sociálních sítích sdíleli s tou či onou vlídnou glosou ani ne tak Jochův text jako novinovou zprávu o tom, jak Joch Klause nazval a jaký osud jej za to postihl, nevyjadřoval souhlas s Jochovými fašistoidními názory, což Saša Uhlová naznačuje. O Jochových článcích platí to, co se svou typickou popleteností řekl Jochův oblíbenec Reagan o sekvojových pralesech: „Pokud jste viděli jeden, znáte je všechny.“ Život je příliš krátký, než aby vyměřený čas člověk marnil četbou Jocha.

Vzhledem k charakteru sociálních sítí dokonce předpokládám, že mnozí z lidí sdílejících zprávu o jeho konci v Nečasově týmu nečetli víc nežli její titulek. A především ocenili skvostný pojem: „kremlofilní bába“. Nevím ale o nikom rozumném, ba ani si nikoho takového neumím představit, kdo by začal Romana Jocha pokládat za byť jen dílčího spojence. Uzavírat aliance s protivníky našich protivníků je často nutné i správné, ale musí to být ku prospěchu věci.

Komu nebo čemu by prospěla aliance s tak obskurní kuriozitou? Že sám autor termínu potom tančil ve vysvětlování svého termínu jako slon mezi vejci, připišme tomu, že ač by rád byl „pravým konzervativcem“, nejlépe cválajícím s kolty u pasu prérií za zapadajícím sluncem, je jen kavárenským kremlofóbním uzlíčkem mindráků. Když už tu někoho litovat, pak snad právě Romana Jocha.

Přispívá k naší dezorientaci, pokud se označuje za „pravého konezrvativce“ a pokud se mu vůbec přisuzuje větší význam, než jaký má čili význam vyloženě okrajového fenoménu, který nanejvýš ve své jurodivosti občas a, jak se dodatečně z jeho reakce ukázalo, vlastně mimoděk může zajiskřit přesným postřehem. Co nás však svádí vyloženě na scestí, je litování Klause.

Ano, ohraďme se proti jakémukoli slovnímu pošlapávání jeho lidské důstojnosti. Ale termín „kremlofilní bába“ takového charakteru není. Pokud bychom se vyjádřili s jeho příznačnou stylistickou lehkostí, mohli bychom nutkání Saši Uhlové zastávat se Klause popsat jako pláč na špatném ne-hrobě. Klause není nejmenší důvod litovat. Ba právě naopak: v současných zápasech o to, jaká bude příští vláda a kdo jej na Hradě vystřídá, se mimo jiné rozhoduje o tom, jak se jeho temné účinkování v nejbližší době zhodnotí a jak se takové hodnocení bude promítat do našeho dalšího směřování.

Nelitujme Klause a jeho program beze zbytku odvrhněme. Zkusme co jen nejrychleji ukončit éru převahy pravice, opustit neoliberální bludy, zbortit jím stvořený systém institucionalizované korupce a dosáhnout toho, že se na Hradě ocitne člověk, který na něj nebude vůbec v ničem navazovat. Je to nejdůležitější politický zápas, který se nyní vede.

    Diskuse (25 příspěvků)
    DV
    Daniel Veselý, Překladatel
    October 5, 2012 v 12.30
    Slepě nenávistný text
    co dodat..:(
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    October 5, 2012 v 13.32
    Souhlasím s Danielem Veselým.
    Zjistil jsem, že to nemusím dál číst v okamžiku, kdy jsem si uvědomil že (m.j. jako člen Amnesty International) zcela a kategoricky nepovažuji trest smrti za legální. A to ani v případě masových vrahů,či duševně chorých.
    A to nejsem ani vegan. :-)
    AB
    Adam Borzič
    October 5, 2012 v 13.56
    Pro D.V: A kde se ta slepá nenávist v textu konkrétně projevuje?

    (Jinak, také jsem radikálně a nekompromisně proti popravám masových vrahů, vůdců apod.)
    DV
    Daniel Veselý, Překladatel
    October 5, 2012 v 14.21
    Vyzneni
    celeho textu, netreba citaci - domnivam se... ad - Za vse spatne, co se tu odehralo po Listopadu muze v podstate VK -
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 5, 2012 v 16.47
    Demokracii bychom tu měli, teď jenom vygenerovat ty demokraty.
    Úvaha natolik obsažná a podstaná, že si žádá i pro DRabonenty překladu a návodu k použití.
    Eva Hájková, penzistka
    October 5, 2012 v 19.6
    V.K. samozřejmě není jediný, kdo může za polistopadový vývoj, ale jeho vina je značná. Restaurace kapitalismu v celém východním bloku byla naprostým šílenstvím. Transformace měla postupovat úplně jiným způsobem. Kdyby vysocí politici všech zemí měli rozum a kdyby vůbec měli nějakou reálnou moc (tu má totiž kapitál!), tak by to nikdy nemohli připustit. A nejlepší na tom je, že i dnes se všichni politici ohánějí tím, že mají politickou odpovědnost. Řekněte mi, co je to ta politická odpovědnost? Vidíte někde nějakou?
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    October 5, 2012 v 20.16
    Oceňuji označení J.P., že Vondroušův čin byl happening. Správné jméno usnadňuje porozumění. Myslím, že termín happening se posléze ujme, protože vystihuje podstatné.

    Pro E.H. Souhlas s vyprázdněným pojmem politická odpovědnost. Líbil se mi nedávno návrh Karola Hrádely, ať poslanci hlasující pro církevní zákon v případě prolomení Benešových dekretů ručí tedy svým majetkem.

    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    October 5, 2012 v 20.36
    Ručení majetkem...
    Výborný nápad s tím ručením majetkem. Škoda, že něco takového nefunguje i v komerční sféře.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    October 6, 2012 v 9.33
    Vylekaná levice nemá koule na to, aby byla schopna příjmout trochu tvrdší kritiku člověka, který momentálně vykonává funkci presidenta. Ale žijeme ve 21. století, není už třeba zbožšťování symbolů země a v demokracii nesmí být nikdo Nedotknutelný. Klaus není nadstranickým president, je to neoliberál, kterého činy vedly a vedou ke zhoršování kvality života většiny obyvatel a ke mnoha lidským katastrofám. To je nesporné a nesporné tedy je i to, že je třeba na toto upozornit, pranýřovat a postavit se takovému jednání. Jakub Patočka je jeden z mála novinářů, který se nebojí pojmenovat věci pravým jménem. Kéž by inspiroval další k tomu, aby odhodili autocenzůru, kterou si v posledních letech vypěstovali. Přemýšlel jsem nad tím, že občas mívám stejný názor s Klausem v zahraniční politice, jestli tedy s ním v něčem nesouzním. Došel jsem ale k názoru, že vzhledem k tomu, že naše pohnutky v tomto směru jsou diametrálně rozdílné, tak nemůže být o souznění řeč. Zmiňuji se o tom proto, že že zahraniční politika bývá u Klause často u levice kvitována s povděkem.
    MT
    Miroslav Tejkl
    October 6, 2012 v 12.12


    jistě že to byl z hlediska subjektivní stránky vědomého chování pachatele hapenning - protože ON věděl, že nemůže fyzicky ublížit, aby to stálo za to ...

    .... ale pro pachatele samotného to byl krajně riskantní hapenning ... vždyť to byl vlastně potenciálně mrtvý člověk ...

    jenom velký zázrak způsobil ... že se tou mrtvolou reálně nestal ...
    + Další komentáře