Středeční článek Saši Uhlové prohlubuje potřebnou debatu o tom, co se vlastně stalo v Chrastavě. Ale ne dostatečně. Raději ufňukanou kremlofilní bábu než pravého konzervativce, říká Saša Uhlová. Ale myslí si to doopravdy? Co to přesně je pravý konzervativec? Neoznačuje se za určitý typ konzervativce i ona sama ve svém článku? Neptáme se z marnivosti, přesná práce s pojmy totiž nejen v této debatě hrubě schází a přitom při snaze proniknout k podstatě naší dnešní situace je máloco tak zapotřebí.

Pojmy, se kterými dlouho pracoval propagandista, ztrácejí svůj smysl a demokracie se tak ocitá v ohrožení, argumentuje Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu. O naší přítomnosti tím říká mnohem víc, než valná většina komentářů v aktuálním denním tisku.

Každému kromě pár mudrců v ODS, kteří vlastní rozum dávno vyměnili za posty v rodné straně, je jasné, že to, co se stalo v Chrastavě, nebyl „atentát“. To slovo přitom zrovna je velmi podstatný pojem. Objevují se výběrové reminiscence. Joch mluví o atentátech osnovaných Kremlem, Saša Uhlová o obětech mezi humanisty.

Klaus, kdyby se stal obětí reálného atentátu, by ovšem nepatřil ani k jedněm. Realistická paralela by se nabízela s Aloisem Rašínem a s Ferdinandem d’Este. Klaus si sice myslí, že na Rašína navazuje, ale to si lže do kapsy. Rašín byl jistým typem „pravého konzervativce“, Klaus není konzervativcem srovnatelným byť jen s krajně problematickou Thatcherovou ani náhodou (a že jím není ani Joch, vyložíme zanedlouho).

A dokonce i vedle Klause, navzdory dobovým operetním interpretacím, byl v Sarajevu odpravený následník trůnu nefalšovaným autokratem a vášnivým militaristou, zamýšlejícím germanizaci svých slovanských poddaných, takže ani zde s paralelami nepochodíme. Atentát na Klause, kdyby se stal, byl by zkrátka unikát. Nový typ atentátu.

Pro Čechoslováky archetypem atentátu je ovšem ten na Heydricha. Ani tato situace, ve vztahu k níž pojem „atentát“ používáme v běžné mluvě zřejmě nejčastěji, žádným atentátem de facto nebyla. Byla to regulérní, českou vládou, sídlící tehdy v exilu, nařízená poprava. Tak jako Norové popravili Quislinga, my jsme popravili Heydricha, poněvadž řekl, že Češi nemají v českých zemích co pohledávat.

Nikdo, ani nejryzejší milovníci života, snad ani vegani, neváhá nad tím, zda to bylo správné. Pokud se někdy pochybnosti objevují, netýkají se činu samého, ale jeho důsledků. Ty, kdo Heydricha připravili o život, technicky vzato katy, oslavujeme jako hrdiny, pojmenovali jsme podle nich ulice i obce. Právem.

Máme tu tedy kromě Klause především nesnadný pojem: atentát. Všimněme si, že Klaus ho nepoužil po Chrastavě poprvé. Už tenkrát, když se stal objektem převratu v tehdy oproti dnešku ještě vcelku zdravé ODS, zvrátil situaci patetickou „mobilizací“ (jiný pojem, který posléze vytrhl absurdně z historického kontextu) proti tak zvanému „Sarajevskému atentátu“.

Stojí vůbec za povšimnutí, jak Klaus pracuje s historickými symboly (svého času podobně bez vztahu k realitě používal termín „toleranční patent“), jako kdyby dokonale znal a v praxi dokázal aplikovat poznání francouzských filosofů o sémantickém trojúhelníku, o „stejném“ a „jiném“. Přitom ho z toho nepodezíráme. Vystačí si s intuicí a zvláštním darem pro praktickou propagandu. Jako vzorový maloměšťák tuší, že svým činům dodává těmito vágními historizujícími paralelami před veřejností smyslu, který reálně postrádají.

Ze všech klasických výroků TGM o demokracii se nejčastěji cituje ten, který metamorfoval v klišé, jakkoli pravdivé: je to diskuse. Přitom naši současnou situaci přesněji charakterizuje moudrý Masarykův povzdech: „Tož demokracii bychom měli, teď ještě potřebujeme ty demokraty.“ Ovšem zcela pozapomenutý je jeho třetí popis demokracie, a mnohem tvrdší oříšek: „Demokracie je otázka vůdců.“

Masaryk to nepochybně se svou zkušeností, moudrostí a hloubkou poznání teoretických i praktických stránek politiky myslel tak, že ve vývoji státu, soustátí, ba i lidstva, se vyskytují situace, v nichž skutečně záleží na jedincích, obdařených v danou chvíli mocí vést. Leč tím se měří i jejich odpovědnost. Z tohoto hlediska se v českých zemích po vstupu či vpádu do svobody v roce 1989 žádná souměřitelně odpovědností obtěžkaná a tudíž svrchovaně temná postava s Václavem Klausem nevyskytuje. I takový Mečiar mu může leda ležet u kotníků.