V relativně krátké době po sobě zažila Česká republika dva „atentáty“ na politiky a zejména ti postižení volají po přísných trestech pro pachatele a předhánějí se v silných výrocích a komentářích. Tím prvním atentátníkem, recesistou byl dnes již ikonický řidič autobusů Smetana z Olomouce, který přimaloval šklebům na předvolebních plakátech tykadla. Tím se dopustil natolik závažného činu, že byl odsouzen k náhradě škody v desetitisících, nuceným pracím a pro odmítnutí trestu k odnětí svobody, kterou se snažil svým protestem hájit.

Voda z horního toku Vltavy se snad ještě ani nestihla smísit s Labem a už tu máme další individuální protest, tentokrát dělníka Vondrouše z Liberce, a sice střelbu kuličkami do hlavy státu, respektive do ruky, která k té hlavě patří. Nyní už nemluvíme o aktu jedince, ale o situaci ve společnosti, jak se nechal slyšet i potrefený Václav Klaus.

A to je přesně to, co by nás mělo vést k hlubšímu zamyšlení nad zbrusu novým fenoménem v českém prostředí, kterým je nasazení radikální recese v provedení do té doby politicky neangažovaného, občansky neorganizovaného a v aktivismu neškoleného člověka, který nekoná v zájmu, koordinaci nebo režii konkrétní, identifikovatelné skupiny nebo hnutí, ale koná sám za sebe a odvolává se na zájem celku, lidu, národa.

Zde je nutné zdůraznit, že se nejedná o mesiášské pomatence nebo fanatické bojovníky za jedinou skutečnou pravdu, nýbrž o poctivě rozezlené chlapy, jejichž jedinou ambicí je vyjádřit nevšedním činem své rozhořčení nad zoufalým a frustrujícím stavem naší země, politickou a hospodářskou situací, beztrestností hlavních viníků a jejich bohorovností, ale i nečinností odpovědných orgánů a nakonec i občanů země, kteří již rezignovali a z jejich apatie je žádný další palcový titulek v novinách více nevytrhne.

Recese, byť taková, ze které mrazí v zádech — a přiznejme si, pohled na muže v maskáčích, střílejícího z pistole k nerozeznání podobné skutečné zbrani na jiného člověka není příjemný — je předstupněm tvrdších metod občanské neposlušnosti a radikálních vyjadřovacích prostředků, jako je sabotáž, sebeobětování, nejrůznější formy blokád, které známe nyní z akcí hnutí Occupy, až po skutečnou fyzickou konfrontaci, kterou známe zase například z historie v podobě defenestrace či z dnešního Řecka.

Tyto pak eskalují v akce občanského odporu, převraty, revoluce, skutečné atentáty a lynče, při kterých umírají lidé a nastupuje krutá represe. Nikdy se nikomu nepodařilo vypozorovat, co je přesně spouštěcím momentem revolucí a občanských konfliktů, neboť každá doba a každé místo mají svá specifika a vykřesají si svou jiskřičku, která vznítí plameny občanského odporu.

Jedno je však vždy společné — dlouhodobá existenční zátěž obyvatelstva a arogance moci, která přehlíží varovné signály. Ve společnosti se hromadí napětí a agrese a v nestřeženém, mnohdy nejméně předpokládaném okamžiku propukne vzpoura a nebo zazní skutečný výstřel, který má skutečnou oběť. Každý atentátník má svého potentáta, který ho k zoufalému činu přiměl.

A my musíme blahořečit těm našim „střelcům“ Smetanovi a Vondroušovi, protože oni svými činy vysílají již na velmi vysokých frekvencích své varovné signály a činí tak s méně či více vkusným a méně či více přijatelným osobním přístupem a vědomým rizikem pro svou osobu.

Vedle toho ale, zřejmě nevědomě, konají pro naší napjatou společnost ještě další, daleko významnější službu. Slouží jako ventil, kterým se upustí vždy trocha toho přetlaku a spustí diskusi o akci a reakci, o ozvěnách po volání do lesa, o padání do vykopaných jam, utržených uchách u džbánů a o hladových, kteří ne a ne nalézt porozumění sytých a přesycených.

V deprimované, dezinformované, iluzí intoxikované a deziluzí pacifikované společnosti jsou tito muži vykřičníky křičícími do tmy, osamělými bojovníky proti pociťované nespravedlnosti, proti zlovůli mocipánů ztracených ve lži, korupci a samolibosti, proti zlořádu v nejvyšších sférách veřejného života, kam směřují své krotké útoky.

Tragédií je, že jejich činy nedochází adekvátní odezvy u těch, kterým jsou adresovány. Tou by na prvním místě měla být sebereflexe a účast na plodné diskusi o příčinách takových jevů a činů, ale naopak sklízí volání po přísných trestech, exemplárních, nesmlouvavých, které odradí další opovážlivce od hanobení majestátu politické funkce a jejího představitele.

Kam může vést tento přístup je zřejmé. Nezmění-li politici svou rétoriku, nezbaví-li se arogance a přehlíživosti, nevzdají-li se diktátu ospravedlňovaného poměrem sil v parlamentu daným výsledkem voleb namísto konsensu vzcházejícího z celospolečenské diskuse, napětí a z něho vznikající zkraty budou nabývat na dramatičnosti.

Namísto umírněných vtipálků s fixem a pistolkou na antiperle, protestujících s nadsázkou a rozvahou, můžeme očekávat akty za hranicí recese, bojového nebo likvidačního charakteru, kdy se jedinec nebo skupina rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a motivací nemusí být starost o obecné blaho, ale msta anebo zoufalství.

Neboť míra nebezpečnosti a hranice obecné přijatelnosti občanských postojů a aktivit není dána mírou zvrhlosti nebo krvežíznivosti občanů samých, ale mírou zvrácenosti, povýšenosti a arogance těch, kteří mají v demokracii dbát o veřejný prospěch a ctít vůli lidu a nečiní tak.

Vláda s unikátní sbírkou korupčních afér a prezident s aureolou ostudy a ješitnosti se veřejně manifestují jako terč posměchu, recese, protestu a nesouhlasu. Budou-li však projevy disharmonie lidu s jejich činností bagatelizovat anebo naopak kriminalizovat, sami vytvářejí rizikový stav vzpoury, jejíž podoba má přesně tolik variant, kolik podob mají státem organizované nebo podporované lží, podvody a nespravedlnosti.