Na Facebooku obíhá karikatura, která nabízí pohled do sněmovny, v níž jsou všichni poslanci oblečení v pruhovaném vězeňském mundúru, a někdo z předsednického místa omlouvá nepřítomné, kteří nedostali vycházku. Nevím, pokládá-li autor všechny poslance za zločince nebo chce spíš ukázat na to, že někdo chce zločince ze všech udělat. Lidové mínění už dnes bezpochyby odňalo voleným zástupcům lidu nejen legitimitu, ale i legalitu. Žijeme prý pod vládou jedinců, kteří sledují jen své privátní nebo skupinové zájmy a neohlížejí se přitom na právo či spravedlnost. Víceméně všichni mají být zločinci. Orgány státu ve smyslu této rozšířené obavy nezajišťují veřejný zájem. Demokracie je podle tohoto populárního stanoviska fikcí. A není ani žádoucí, protože není možná. Zločince u moci údajně smete vůle lidu a nejspíš všichni dnes vládnoucí půjdou bručet. Kdo pak bude vládnout a jak dojde k nastolení nové vládní moci, není jasno. Zřejmě to rozhodně nějaký zaručeně nepolitický a čistý Vůdce národa.

Obávám se, že karikatura bez ohledu na mínění svého původce signalizuje jinou situaci, totiž kriminalizaci politických procesů. Mezi politickými názory a politicky reprezentovanými zájmy se stále méně bude rozhodovat hlasováním, a úkol rozhodovat o vítězství či porážce toho či onoho politického směru budou rozhodovat policejní instance a státní zastupitelství aktuálně centralizovaná a posilovaná do podoby ne příliš vzdálené od někdejší prokuratury.

Poslední dvě slavné kauzy poslance Davida Ratha a poslankyně Vlasty Parkanové ukazují, k čemu je poslanecká imunita. Její staletá tradice počítá samozřejmě s tím, že zástupci lidu jsou stejní jako lid, který zastupují. Jinými slovy, jsou to obyčejní smrtelníci, kteří se také občas dopustí nějaké nepravosti. Imunita však brání výkonné moci zneužit této lidské nedokonalosti zákonodárců k útoku na sněmovnu, která (spolu se senátem) exekutivu kontroluje a omezuje zákony. Policejní moc špehující a přistihující poslance (a případně senátory) tím postupně kontrolu svých aktivit paralyzuje a formální demokracii ještě dál vyprazdňuje a tak připravuje více či méně otevřenou diktaturu.

Policejní moc nasazovaná proti voleným zástupcům lidu se legitimizuje bojem proti zločinům. Evropská kultura dokázala být k lidským pokleskům shovívavá. Evropské křesťanství dospělo ve shodě s Evangeliem k solidaritě s viníky, k tomu, že lidstvo se neskládá z nás spravedlivých a jich viníků. To se prosadilo i v sekulárním prostředí. Proti tomu však stojí pojetí obzvlášť silně zastávané ve Spojených státech. Tento fundamentalistický původně náboženský, ale pak i politický fanatismus rozpoutává jednu válku za druhou ve velkém boji našeho Dobra s jejich Zlem. Konstruuje Říši dobra a Říši zla. Tomuto moralistickému moru se velmi hodily události z 11. září 2001 a zjednal si jimi zdání legitimity. To zřejmě zlomilo Evropu, která zapomněla na svou kulturní tradici a přistoupila na toto primitivní pojetí práva a spravedlnosti.

Pokud se budou možnosti obviněné strany (zejména presumpce neviny) fakticky omezovat a pokud vodítkem policejní a justiční práce bude absolutistické prosazování práva proti zločincům, nebude výsledkem ochrana společnosti před trestními činy, nýbrž ohrožení společnosti zločinem mnohem horším, totiž despotickou či tyranskou vládou nad občany. A právě do tohoto kontextu patří morální kýč dnešního boje proti korupci u politiků. Mnozí s planoucím okem z pozice čistých a spravedlivých potírají zkorumpované politiky. Nevidí, jak trapné nevěrohodné je jejich rozhořčení. Čím víc tepou nepravosti, tím víc se korupce v systému mění v systémovou korupci.

Nebezpečí korupce není tolik v nemravnosti jednotlivců jako v nemravnosti systému. V systému, jehož univerzálním principem je privatizace, musí být privatizován i stát a v něm politické rozhodování. Civilizačním rizikem je rozparcelování jakéhokoli obecného zájmu (vzdělání, zdraví, bezpečí, spravedlnost) do konfliktních privátních zájmů. A právě tomu se říká korupce.

Naivně a nerealisticky myslící antikorupční aktivisté jednají bona fide a ještě dlouho si budou myslet, že korupci zamezí kázáním. Policie politicky podřízená Janu Kubicemu, který zavinil jedno ze dvou největších ohrožení polistopadové křehké demokracie, dobře ví, co dělá. (Druhým ohrožením bylo uvěznění jednoho poslance roku 1998, aby bylo dosaženo těsné většiny jednoho hlasu pro zvolení Václava Havla prezidentem.) Slouží jednou vládnímu zájmu proti nepohodlnému opozičnímu politikovi a teď podruhé vnitrokoaličnímu vyřizování účtů. A je ostudné, že poslanci se (kromě jedné komunistické poslankyně, která policisty poslala tam, kam patří, a dvou poslanců, kteří se nestali součástí hlasovací mašinérie) jejich teroru na půdě parlamentu tupě podřídili.

Je ještě čas se vzpamatovat a ještě je možné zabránit sesuvu liberální demokracie ke státu trestajícímu svobodu projevu (Roman Týc a Roman Smetana) a používajícímu policii jako nástroj politického boje.