Případ Rath: už jen kontext a systémové souvislosti
Jakub PatočkaS tím, jak v případu poslance a hejtmana Ratha postupně zaniká prostor pro pochybnosti o věci samé, je třeba nadále věnovat pozornost jeho kontextu a systémovým souvislostem.
Deset dní od zrodu aféry poslance Davida Ratha lze říci, že prostor pro pochybnosti o věci samé, které se oprávněně objevovaly na jejím počátku, dnes již prakticky zanikl. Nedivme se údivu novinářů od Respektu přes Týden až po Deník Referendum, že při stávající benevolenci státu i jeho institucí vůči systémové korupci řádově většího rozsahu, ruka spravedlnosti z ničeho nic dopadla s takovou tíží právě na takřka všem nepohodlného opozičního poslance.
Nyní je však již takřka nepochybné, že středočeský hejtman opravdu provozoval korupci tak dětinským způsobem, jak jej policie líčí. Jako by platilo klasikovo: „Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš.“ Důvody k takovému úsudku jsou nejméně tři.
Za prvé, útržky z policejních odposlechů a jejich interpretace poslanci imunitního výboru, které prozatím unikly, celkem vylučují, že by David Rath nevěděl o tom, pro co si osudného večera přijel a co v krabici má. Za druhé, Rathovi kolegové z ČSSD, kteří se mohli s policejním spisem seznámit, by nad svým přítelem nezlomili jako jeden muž hůl, kdyby jim to věc sama aspoň dílem umožňovala.
Za třetí, původně jistě legitimní pochybnosti o nezvykle agilním postupu policie a státního zastupitelství se vcelku přesvědčivě vysvětlily tím, že všichni zúčastnění bohužel postupovali svým strukturám vlastně tak trochu navzdory. Policistu, který původně vedl speciální tým, se podařilo znechutit tak, že už pro stát nepracuje, a podle všeobecného přesvědčení je dotyčná státní zástupkyně netypicky zásadovou představitelkou své profese. Postup státu tak byl skutečně nestandardní — jenže je třeba dodat: bohužel.
A jakkoli si můžeme ponechat prostor pro pochybnosti, zda by policie i státní zastupitelství dokázaly podobně překonat nástrahy ve vlastních strukturách, znetvořených tak, že podobné praktiky kryjí či se jich dokonce spoluúčastní, rovněž v případě klíčového politika ODS, uznejme, že to je v danou chvíli druhořadá otázka. Na politickou objednávku se podle všeho nepracovalo. A i kdyby: David Rath věděl, co dělá, a dělat to neměl, ani nemusel.
David Rath tak podle všeho není obětí ničeho kromě svého vlastního narcismu a bohorovnosti. Obětí systému je v jednom jediném a v podstatě zvráceném smyslu: jeho počínání natolik odpovídá běžnému standardu ve skrz na skrz korupcí promořené veřejné správě, že se může cítit — a také podle všeho cítí — dotčeně, jak k tomu přijde právě on. Připadá si tak trochu jako jediná oběť vlakové havárie.
Na to je třeba ovšem popravdě říci: kdyby si poslanec Rath nekoupil los do korupční loterie, nemohlo by se mu stát, že v ní vyhraje první cenu. Není tedy důvod ho nějak zvlášť litovat a je celkem jasné, že sociální demokraté ho nijak zvlášť nemohou brát v ochranu. Ačkoli na ústavnosti postupu vůči svému kolegovi, jakož i na Rathově právu na spravedlivý proces, o nějž je na místě mít v rozpoutané hysterii obavy, by mohli a snad i ve vlastním zájmu měli trvat vehementněji než dosud.
"Malý krok v boji s korupcí, velký krok k záchraně vlády,"
/http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/nesystemove-grilovani-davida-ratha_235297.html/
( Také v nedávném článku Jiřího Pehe byla spravedlnost výslovně tematizována, Nešlo tu ovšem o onen obecný lidský cit pro mravnost a spravedlnost, ale nejspíš o jakousi Rawlsovskou teoretickou konstrukci. Ale co také čekat od radikálního liberála, není-liž pravda? )
Narazil jsem na starší výtečný článek paní Maříkové v BL („Byla proto odsouzena“ – http://www.blisty.cz/art/35264.html) o odsouzení za neoprávněné čerpání podpory v nezaměstnanosti. Netuším, zda tento budějovický případ měl ještě nějaké pokračování. Může ale sloužit jako názorný a instruktivní příklad toho, že i rozhodnutí, které náš smysl pro spravedlnost uráží, může být (papírově) právnicky korektní. (Zde je ovšem také patrný problém způsobu výkladu, přičemž kontinentální skrznaskrz kodifikovaná právnická praxe tu vykazuje slabiny oproti právu anglosaskému, kde má soudce mnohem větší volnost a suverenitu rozhodování.)
Právní vědomí v Čechách je na dost zoufalé úrovni (Patočkou uváděná Miroslava Němcová je toho zářným příkladem), a to je stav, který vyhovuje (zejména špatným) právníkům. S mravním vědomím to nebývá o mnoho lepší a slušnost bývá vysmívána jakožto naivní hloupost. To zase vyhovuje profesionálním politikům.
PS:
1) Jelikož sociální demokracie, jak známo, dosud vždycky zradila dělnickou třídu, jsou úvahy nebo hádky o tom, kdo je a kdo není skutečným sociálním demokratem, dost směšné.
2) Bude malý zázrak, objeví-li se politik, o němž se lidé budou moci shodnout, že je to slušný člověk. Jakou vlajkou přitom bude mávat., bude pak - myslím - sekundární.
je moc hezký vědět, že "ve správě věcí tvých" vládne dost blbá nálada a proč, ale to ji za ty roky moc nezměnilo. Ať se nejen Jakub Patočka pokouší rozmotávat onen superuzel z jakékoliv strany, vždy se narazí na další zauzlení druhé strany superuzlu.. Naráží te na něj i vy, když tvrdíte, že bude zázrak, když se objeví politik, kterého by byl chrabrý český národ konečně hoden... Něco mi našeptává, že s tímto přístupem se dá na dokonalého čekat ještě aspoň tak pár .. (věků?)
(no třeba dokonce dřív... http://cs.wikipedia.org/wiki/Maitr%C3%A9ja )
Ať tak či onak, dost možná se shodneme, že to bude možné spíše NAVZDORY onomu Vašemu "chrabrému českému národu" než pro jeho potěšení.
Mravokárci (i zde v DR) rádi mluví o "revoluci hlav a srdcí", "duchovní dimenzi", volají po změně smýšlení (metanoia) a co já vím po čem ještě.
Jenže otázkou je, k jaké změně vůbec lze dojít, bude-li v české politické praxi dále akceptováno ono typicky vesnické "na každého něco vědět" - ale veřejně k tomu mlčet a mluvit jen po straně, za zády. (Nemusím si pak aspoň dělat velké výčitky, až si budu v lese přikrádat dřevo a nebudu zdaňovat své drobné melouchy.)
Co z toho plyne:
* (Chrabrou) neúctu k zákonu učíme své děti, tož se pak moc nedivme, co nám roste. Neúcta k právu (tedy obecně také k domluvě, slibu...) je petrifikovanou neúctou k lidem. Alespoň v republikánském zřízení by ji proto nikdo neměl vydávat za pouhou neúctu k panstvu. (To, že právo stojí a vyvíjí se na třídních principech na tom nic nemění.)
* Neúcta k veřejnému majetku začíná lhostejností k tomu, že na návsi rostou kopřivy. V které ze sousedních zemích to ještě najdeme?
(Karel Kosík dobře věděl, proč zdůrazňoval, že "čest demokratů je v poctivosti". Dodal bych snad jen, že tím doplnil a upřesnil Masarykovo "já pán, ty pán".)
K příspěvku paní Maříkové mě napadá, že ať udělá ČSSD cokoliv, vždy se najde dost (zklamaných, naštvaných i legitimních) kritických hlasů. To vlastně ale nemusí být výtka, jako spíš známka toho, že lidé ještě berou ČSSD vážně a proto jim za kritiku stojí, na rozdíl od jiných stran, u nichž již nečekají nic než demagogii, nepravdy a populismus např.