Deset dní od zrodu aféry poslance Davida Ratha lze říci, že prostor pro pochybnosti o věci samé, které se oprávněně objevovaly na jejím počátku, dnes již prakticky zanikl. Nedivme se údivu novinářů od Respektu přes Týden až po Deník Referendum, že při stávající benevolenci státu i jeho institucí vůči systémové korupci řádově většího rozsahu, ruka spravedlnosti z ničeho nic dopadla s takovou tíží právě na takřka všem nepohodlného opozičního poslance.

Nyní je však již takřka nepochybné, že středočeský hejtman opravdu provozoval korupci tak dětinským způsobem, jak jej policie líčí. Jako by platilo klasikovo: „Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš.“ Důvody k takovému úsudku jsou nejméně tři.

Za prvé, útržky z policejních odposlechů a jejich interpretace poslanci imunitního výboru, které prozatím unikly, celkem vylučují, že by David Rath nevěděl o tom, pro co si osudného večera přijel a co v krabici má. Za druhé, Rathovi kolegové z ČSSD, kteří se mohli s policejním spisem seznámit, by nad svým přítelem nezlomili jako jeden muž hůl, kdyby jim to věc sama aspoň dílem umožňovala.

Za třetí, původně jistě legitimní pochybnosti o nezvykle agilním postupu policie a státního zastupitelství se vcelku přesvědčivě vysvětlily tím, že všichni zúčastnění bohužel postupovali svým strukturám vlastně tak trochu navzdory. Policistu, který původně vedl speciální tým, se podařilo znechutit tak, že už pro stát nepracuje, a podle všeobecného přesvědčení je dotyčná státní zástupkyně netypicky zásadovou představitelkou své profese. Postup státu tak byl skutečně nestandardní — jenže je třeba dodat: bohužel.

A jakkoli si můžeme ponechat prostor pro pochybnosti, zda by policie i státní zastupitelství dokázaly podobně překonat nástrahy ve vlastních strukturách, znetvořených tak, že podobné praktiky kryjí či se jich dokonce spoluúčastní, rovněž v případě klíčového politika ODS, uznejme, že to je v danou chvíli druhořadá otázka. Na politickou objednávku se podle všeho nepracovalo. A i kdyby: David Rath věděl, co dělá, a dělat to neměl, ani nemusel.

David Rath tak podle všeho není obětí ničeho kromě svého vlastního narcismu a bohorovnosti. Obětí systému je v jednom jediném a v podstatě zvráceném smyslu: jeho počínání natolik odpovídá běžnému standardu ve skrz na skrz korupcí promořené veřejné správě, že se může cítit — a také podle všeho cítí — dotčeně, jak k tomu přijde právě on. Připadá si tak trochu jako jediná oběť vlakové havárie.

Na to je třeba ovšem popravdě říci: kdyby si poslanec Rath nekoupil los do korupční loterie, nemohlo by se mu stát, že v ní vyhraje první cenu. Není tedy důvod ho nějak zvlášť litovat a je celkem jasné, že sociální demokraté ho nijak zvlášť nemohou brát v ochranu. Ačkoli na ústavnosti postupu vůči svému kolegovi, jakož i na Rathově právu na spravedlivý proces, o nějž je na místě mít v rozpoutané hysterii obavy, by mohli a snad i ve vlastním zájmu měli trvat vehementněji než dosud.

Tím se dostáváme ke kontextu a systémovým souvislostem případu, jež na jeho počátku vzbuzovaly legitimní pochybnosti o jeho podstatě. Tématu se zde včera věnoval Lukáš Jelínek. K jeho třem otázkám — jak dosáhnout toho, aby se podobné stíhání zkorumpovaných politiků změnilo z výjimky v pravidlo, jak oddělit vliv peněz od politických stran a konečně jak oživit politické strany, aby byly spontánně vůči korupčním tlakům imunní — bych rád doplnil některé další a zapojil se do tolik potřebné diskuse nad nimi.

Než se budeme věnovat praktickým politickým souvislostem případu, nelze se nepozastavit nad fascinujícím mudrlantstvím předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcové, která se hrozí představy, že by měl poslanec Rath překročit práh Sněmovny. Od představitelky strany, jejímž vrchním ideologem je korupčník Drobil, je takový postoj pokrytectvím, jež si v ničem nezadá s tím Rathovým.

Její postoj ale především absolutně odporuje české Ústavě. Uvalení vazby nemůže bránit poslanci nejenom v účasti na projednání své vlastní kauzy, ale obecně ve výkonu mandátu. Pokud se od minule, kdy jsme si to ověřovali, něco nezměnilo, je náš politický systém zastupitelskou demokracií, v níž všechna moc pochází z lidu, a nikoli z úsudku Miroslavy Němcové.

Lid je zastupován v Parlamentu poslanci a senátory, které si zvolí. To je ústavní princip, který nepochybně stojí nad trestním zákoníkem, protože kdyby tomu bylo jinak, zneužitelnost policejně-politického aktivismu k likvidaci nepohodlných poslanců či senátorů by byla nepřijatelně snadná.

Není vlastně ani o čem hovořit, neboť poslanec Rath zatím nebyl ani odsouzen, byl pouze obviněn. A rozhodnutí o vazbě musí mít menší váhu nežli rozhodnutí voličů pověřit Ratha svým zastupováním. Zopakujme ještě jednou: pokud by to mělo být jakkoli jinak, zneužitelnost by byla obrovská.

Pokud naše ústava tedy neupravuje, jakým způsobem a za jakých okolností mohou zbavit zástupce lidu jeho mandátu voliči, neměl by mu nikdo v jeho výkonu bránit, ani soudci, ani státní zástupci, ani policie, natožpak jeho vlastní kolegové.

Že v tomto i v jiných případech mandát poslance přinese výhody v soudním řízení člověku, který jich s vysokou pravděpodobností není hoden, je mnohem menší potíž, nežli případný precedens svévolného a neústavního omezení výkonu poslaneckého mandátu institucemi, které k tomu nemají a nemohou mít oprávnění.

Jediná systémově konformní cesta je tak dát voličům možnost za přesně stanovených okolností poslance jeho mandátu opět zbavit. Jakýkoli jiný postup se může vymstít mnohem víc, nežli Rathova, Bártova, Škárkova či Drobilova účast na jednáních sněmovny.

Pokud jde o praktické politické souvislosti případu, je jasné, že hlavní odpovědnost nyní leží na straně sociální demokracie. Vládní koalice a jí nakloněná média už rozpoutávají mašinérii, která bude Rathovo počínání líčit jako typické chování hejtmana. Krajské volby jsou na podzim, kampaň pomalu začíná a jiné hejtmany, než sociálně-demokratické v danou chvíli nemáme.

Bohužel s ohledem na osobnosti, jako je severomoravský hejtman Palas či ústecká hejtmanka Vaňhová, nelze říci, že by pravice byla tak docela bez munice. A připomeneme-li si způsob, jímž se jihomoravský hejtman Michal Hašek pokoušel na posledním sjezdu získat ve straně většinu, těžko se bude vzdorovat argumentu, že korupčně-klientelistické praktiky nejsou v nejsilnější opoziční straně vyloženě okrajový jev.

Času je velmi málo a ČSSD musí reagovat, jinak se jí může snadno stát, že se ocitne před krajskými volbami pod tlakem, v němž nedokáže obstát. Už nevystačí s argumentem, že je méně zkorumpovaná nežli vládní strany. Bude se vyžadovat, aby byla nezkorumpovaná.

To je ale třeba vzít jako jedinečnou příležitost a rázně konat. Metody jsou. Je třeba přijít s vnitřními audity, otevřít rozhodování k soustavné a důsledné veřejné kontrole občanskými iniciativami, spojeným tlakem shora i zdola se důsledně zbavovat všech postav, které v politice hledají primárně osobní prospěch.

Důvěryhodných osobností ve svém vedením má ČSSD stále dost. Taková koncepce zametení si před vlastním prahem by tedy měla pod jejich patronátem rychle vzniknout, získat podporu v sympatizujících strukturách i mimo ČSSD a jakkoli jsou termíny šibeniční, s aplikací by se mělo začít už před podáváním kandidátek pro krajské volby.

Jedině to umožní sociálním demokratům obrátit Rathovu aféru ve vlastní prospěch, ba dokonce obrátit její ostří proti vládním stranám, které se systémovou korupcí vážně zabývat nemohou, neboť jsou s ní institucionálně srostlé. Pokud bude ČSSD sama k sobě důsledná v míře přesvědčivé pro veřejnost, může se jí ještě podařit proměnit Rathovu aféru ve zbraň ohrožující vládní strany.

Vůči svému dlouholetému kolegovi, který navzdory řadě svých záporných stránek pro hlavní opoziční stranu dost vykonal, má ČSSD ještě jednu poslední povinnost. Jakkoli David Rath mluví v jakési sebelítosti o tom, že skončila jeho politická kariéra, je nyní především třeba starat se o to, aby se ze zajetí jeho pokrytectví vysvobodily jeho legitimní kritické argumenty k tématům, jimiž se zabýval, i nesmlouvavě konfrontační styl, jenž je jednou z možných a oprávněných odpovědí tváří v tvář nestoudnosti vládní koalice.

Nad každým, kdo promluví podobným stylem o podobných věcech, se nyní bude bohužel vznášet Rathův stín; a nemějme iluze, že vládní strany toho nebudou zneužívat. ČSSD přesto nemůže uhnout: Rathova témata byla podstatná a nekompromisní rétoriku si velmi často žádá vážnost současné situace.