Chtělo by se mi psát o krásném výletu do Slezska, ale nechám to na jindy, nemám na to dost jasnou hlavu. Vězí mi v ní dvě výrazné věci a zaplňují celou myšlenkovou kapacitu, vyvolávají vzpomínky, reminiscence, souvislosti, dávné události, na něž člověk zapomněl a teď se vynořují. O jedné z těch věcí tu psát nemůžu, protože se týká reorganizace Českého rozhlasu, kde pracuji. Jenom musím pro ty, kdo by teď začali být zvědaví, co že se to v tom rádiu děje, říci, že fakt, že mě celá ta věc v myšlenkách hodně zaměstnává, není způsoben tím, že bych s probíhajícím procesem zásadně nesouhlasila. Jen je náročný a jeho manažery jsou lidé, které vesměs neznám, říkám si tedy, kde jsme zůstali my, kteří jsme po převratu dvacet let pracovali k modernější podobě veřejnoprávního rozhlasu? Jsou ti, kteří to, o čem my víme už řadu let, angažováni proti nám? To, co mi zaplňuje mysl, není však nějaký pocit zneuznání, spíš se do mysli neustále vtírá rekapitulace vlastní práce a „kariéry“, doprovázená otázkami, oč jsem to vlastně usilovala a jestli to úsilí vedlo správným směrem. Je to vlastně otázka generační a druhé téma, o němž psát můžu, s tím souvisí.

Ta druhá věc, jež však už možná nikoho nebaví (jako ta rosa v Suchého písničce), je případ David Rath.