Zatčení Davida Ratha je projevem systémového selhání

Pokud se Rath skutečně dopustil toho, z čeho je nařčen, pak jednal zcela v duchu, který je v naší politice obvyklý. I proto zní kritika jeho počínání z úst jiných politických představitelů spíš jako drzost.

V souvislosti se zatčením Davida Ratha za údajnou korupci se objevují hlasy, které poukazují na to, že policie, státní zastupitelství a soudy začínají ve věci korupce konečně fungovat. Policie konečně chytila velkou rybu, což dokazuje, že systém vyšetřování už nikdo shůry neblokuje a nehraje do autu - asi takto zní některé vítězoslavné výkřiky.

Dopustili se jich krom jiných i předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová či politolog Lukáš Jelínek, blízký sociální demokracii. Tento pohled na současné dění je však naivní či sebeklamný. Bez ohledu na to, jestli se David Rath korupčního jednání skutečně dopustil, celá kauza momentálně ukazuje na jediné: zatímco korupční a podobné případy politiků pravicových stran nejsou vyšetřeny či skončily bez jakéhokoli postihu, v případě opozičního politika jsou policie a státní zastupitelství nebývale čilé.

Tím v žádném případě nechci říci, že Rath je nevinný, to ať rozhodne soud na základě důkazů. Dokud však policie, státní zastupitelství a soudy nedotáhnou do konce několik korupčních kauz, které mají na svědomí politici koaliční, tedy ti, kteří jsou momentálně u moci, nelze hovořit o zlepšení práce orgánů činných v trestním řízení a jejich emancipaci.

Nedůvěra je namístě. Vždy, když ve společnosti sílila nechuť vůči korupčnímu chování politiků, byl jí předhozen obětní beránek - svého času například Jaroslav Lízner, vedoucí Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů, který byl přichycen s osmi miliony v kufříku, nebo ministr Ivo Svoboda v kauze Liberta. A vždy se nakonec ukázalo, že jde o manévr, který má zakrýt, že pod povrchem bezstarostně kvasí korupce mnohem širší.

A vždy je nám při takových příležitostech dáno poslouchat řeči o tom, že korupce u nás není součástí systému. Novinářské otázky na politiky znějí téměř sborově takto: Šlo u Davida Ratha o chybu jednotlivce, nebo o systémové selhání?

Nehledě na to, že novináři Ratha již odsoudili, je třeba říci, že šlo o systémové selhání, ovšem v jiném slova smyslu. Vzhledem k tomu, že je korupce v České republice organickou součástí politického systému, dá se jako systémové selhání označit zatčení politika za korupci.

Pokud se Rath korupce skutečně dopustil, pak jednal zcela v duchu, který je v naší politice obvyklý. Z mnoha přímých i nepřímých důkazů a indicií lze vyvodit, že mnoho politiků a politické strany jednají více ve vlastním než veřejném zájmu. A jejich chování je velmi ovlivněno různými mafiány na celostátní i regionální úrovni.

Penězovody do politických stran i kapes jednotlivých politiků jsou zajištěny již od první poloviny 90. let, kdy Václav Klaus a další otcové ekonomické transformace a privatizace českou cestou zakotvili do nového politického systému korupční mechanismy a „opomněli“ postavit zeď mezi politikou a byznysem.

Mechanismy sice přežily jen částečně, ovšem korupční chování politiků a srůst politiky s byznysem a organizovaným zločinem nabobtnaly. Korupci u nás dlouhodobě nikdo nepostihuje, protože by tím padl celý systém. A platí tu přímá úměra: čím je korupční chování politiků dlouhodobější, tím více politiků se jej dopouští.

Politici tento sytém legalizovali v rámci ekonomické transformace v legislativní rovině. Například privatizační projekty nemohl po nástupu Klause do čela české vlády ze zákona přezkoumávat soud. Přestože se několik let vědělo, že zákony de facto umožňují daňové podvody v kauze LTO, politici je na veřejnosti poměrně dlouho úspěšně obhajovali. Odmítli též majetková přiznání a zavedli anonymní akcie, které umožňují skryté vlastnictví majetku získaného nezákonným či neetickým způsobem. (Píšu o tom v článku: Temnota je proto, aby bylo světlo II. Léta devadesátá.)

Quentin Reed píše v práci nazvané Korupce v privatizaci českou cestou (Korupce na český způsob, Pavol Frič a kol., nakladatelství G plus G, 1999) vedle mnoha jiných poznatků a postřehů i tento:

„Během jednoho a půl roku funkčního období Klausovy vlády byla možnost někoho chytit při páchání trestného činu v průběhu privatizace prakticky rovna nule, protože mechanismus vnějšího dozoru a kontroly byl tvrdě odstraněn. Dne 31. 12. 1993 došlo ke zrušení systému prokuratur a k jeho nahrazení systémem… státních zastupitelství. Pravomoc státních zástupců byla výrazně snížena a nyní mohou jednat pouze na základě iniciativy ze strany jiných osob nebo institucí. A co je nejdůležitější, již nevykonávají funkci obecného dozoru nad státní správou. Tyto změny přiměly kritiky průběhu procesu privatizace k poznámkám typu: kde není žalobce, není ani soudce.“

Další oblastí, kde došlo k minimalizaci možnosti kontroly, se podle Reeda stal externí audit (kontrola účetních dokladů). Autor pak popisuje další pro-korupční mechanismy - například i ve Fondu národního majetku a dalších privatizačních institucích - a uzavírá tuto část článku tímto poznatkem:

„Krátce řečeno, Klausova vláda provedla mnoho změn v právním rámci, které výrazně rozšířily prostor pro korupci v privatizačním procesu a dokumentovaly tak filozofii, která nepřikládá velký význam zásadám zákonnosti.“

Mnoho argumentů ve prospěch tvrzení, že korupce (tedy i klientelismus a rozkrádání umožněné zavedenými mechanismy) byla zapracována přímo do systému, přináší Quentin Reed i v oblasti kuponové privatizace. Mimo jiné tento:

„Informace o pravděpodobných cenách akcií v daných kolech a o struktuře vlastnictví podniků v jakékoli dané fázi byly vysoce užitečné, a proto zásadní úlohu měl ten, kdo měl k informacím přístup. Ve skutečnosti… ceny akcií nabízených občanům i fondům tvořila úzká expertní skupina, která zároveň kontrolovala i prodej akcií… příliš mnoho kuponových expertů má úzké vazby na soukromé firmy, které kuponovou privatizaci zajišťovaly, anebo dokonce jsou dílčími vlastníky společností, jejichž prostřednictvím se s akciemi obchoduje.“

Korupce se také již tehdy institucionalizovala prostřednictvím financování politických stran. Nejpozději v roce 1997 vyšlo najevo, že všechny vládnoucí strany, ODS, lidovci i ODA, jsou financovány nekalým způsobem. Všechny tři strany dokonce prohlásily, že neznají totožnost některých svých sponzorů.

I proto musíme pokládat za nehoráznou drzost současná slova Václava Klause, že Rathova kauza „nesmírně poškozuje českou politiku a důvěru v náš politický systém“. Je to právě Klaus, jenž společně s dalšími zaváděl v České republice korupční systém, který již dvacet let diskredituje „demokracii“ (režim je u nás z neznámých důvodů neustále označován jako demokratický, jakoby k demokracii stačily pouhé mechanismy, třeba volby, a instituce).

Společnost by si určitě oddechla, kdyby orgány činné v trestním řízení začaly skutečně fungovat, jak mají, nezávisle, padni, komu padni. Byl by to důkaz, že se u nás pozvolna mění současný mafiánský kapitalismus na systém demokratický. Politici i experti by si však měli uvědomit, že veřejnost dnes již nepřijme tvrzení, že jediná kauza - notabene kauza opozičního politika - je důkazem této změny. Měli by proto přestat s „uspáváním hada“ a namísto toho více tlačit na provádění nutných změn.

Poznámka:
Quentin Reed studoval korupci v průběhu postkomunistické transformace české společnosti. Toto téma bylo i předmětem jeho doktorské práce na Oriel College Oxfordské univerzity v letech 1991 – 1996. Na návrh British Political Studies Association byl za ni odměněn cenou Waltera Bagehota za nejlepší doktorandskou práci v oblasti politiky a veřejné správy. Titul PhD získal v roce 1997. Jeden rok (1996) pracoval v ČR na Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ) jako tajemník viceprezidenta a dva roky působil v Prague Business Journal. Poté žil v Praze a pracoval pro Economist Inteligence Unit.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Současný mafiánský kapitalismus a demokratické mechanismy Čtvrtek, 17.Května 2012, 16:11:19

Pouhé mechanismy k demokracii opravdu nestačí: stačí k označení daného systému podle (troufám si říci) politologických kriterií za demokratický, ale co je důležitější, poskytují možnost, aby takováto řekněme „formální demokracie“ byla občanskou společností přetvořena v demokracii neformální, demokracii skutečnou, kde si jsou občané rovni aniž by byli někteří rovnější.

Pokud se práce na tomto přetváření občanské společnosti nepodaří – ať pro falešné hodnocení skutečnosti (ekonomické, sociální atd.) v důsledku toho, jak je tato skutečnost vládnoucími politickými silami zastírána a překrucována, nebo pro nechuť občanů se angažovat – pak „mafiánský kapitalismus“ prostřednictvím řídících politických sil „napříč politickým spektrem“ promění pokojnou cestou formálně demokratický systém v některý ze systémů nedemokratických za mlčení většiny…. byť nespokojené. Přechod ze systémů nedemokratických k systému demokratickému je pak velmi obtížný, a soudím, že v podmínkách nedemokratického systému pokojné budování demokracie není téměř možné; „sametová revoluce“ tu pouze jako výjimka potvrzuje pravidlo. Možná také zkušenost „sametové revoluce“ probouzí neblahé postoje u části občanské veřejnosti: lehkomyslné zacházení s možnostmi, jež současný demokratický státní systém poskytuje i opovrhování těmito možnostmi.

Libor Vodička - Brno

Ano, nedůvěra a pochybnost jsou zcela na místě. Čtvrtek, 17.Května 2012, 17:48:8

Odhlédněme od sympatií či nesympatií k D. Rathovi, od toho, jestli se jedná o opozičního předáka (jako hejtman byl ve velmi vysoké pozici samosprávy), odhlédněme také od mediálních bublin i dez-informací, kterých se denně vynořuje víc než dost... Nevylučujme, že pro vychytralého šíbra i většího formátu než je Rath, je možnost mít úplatky "ve štrozoku", kdesi v bedně či pod parketama (ukázalo se, že to bylo jinde, nechejme to však Radiu Jerevan), třeba i bezpečnější, protože bankovní převody podléhají přísným mezinárodním předpisům a zákonům, které i ve Švýcarsku platí a dají se na vyžádání soudů sledovat zpětně... ALE co pan Kostlán trefil přesně: celá ta optimistická kouřová clona, že již policie koná a systém se pročišťuje, je velmi pochybná a nedůvěryhodná. Cosi jako dudlík do úst plačícího dítěte. Veřejnost se vyřádí nad nenáviděným korupčníkem, který si nikdy neviděl do huby, takže si nadělal spoustu nepřátel, mnoho lidí se zklidní (nejvíc pak většina ze středu, která nemá ráda partaje a svou demokratičnost si apriorně od r. 1989 spojuje s pravicovými sentimenty) a současně obrátí svůj hněv proti sílící opozici, takže se prefernce opět vyváží a příští patová situace je přesně to, co slouží systému korupce. Socdem se s KSČM nemůže spojit, to je dáno mentální a politickou zablokovaností naší společnosti po r. 89, takže současná politická moc (z pozadí držená a ovládaná ekonomickou mocí) má další období zaručeno. Ať již je to s Rathem tak či onak, to v této chvíli nevíme a asi ani nědět nebudeme, není především podezřelé jak směšné peníze to jsou? Opravdu jde u nás jen o pár melounů? To jsme na tom tak dobře? Připomíná to znovu kauzu S. Grosse, který kdesi nevysvětlitelně upytlíkoval 900 tis. na byt, zatímco o dva roky později mu snadno a lehce přešel "odklon" v podobě 300 milionů. Nedělá z nás tady opět kdosi blbce?

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 17.Května 2012, 19:11:57

Myslím, že jak F.Kostlán, tak pan Vodička se už pomalu začínají dostávat na merito věci. "Ať již je to s Rathem tak či onak, to v této chvíli nevíme a asi ani nědět nebudeme, není především podezřelé jak směšné peníze to jsou? Opravdu jde u nás jen o pár melounů?" To je ono Cui bono, na které se musíme vždy v případě politických kauz ptát! Radovat se z provalení kauzy Janoušek-Bém může jen naiva, protože tu hru rozehrál někdo, kdo je potřebuje odtlačit od lizu. Národ se sice raduje, ale nula od nuly pojde, ba co více, je možné, že vítězný kmotr nás podojí daleko více. 100 policistů pracuje půl roku na takovéto kauze v řádech milionů. Kolik jich pracuje na miliardových korupčních kauzách, 10 000? Nic proti zavření korupčníka, levičák nelevičák. Ale že se policie vyřádí zrovna na levicovém politikovi, když předtím hanebně zanedbala do nebes volající korupční kauzy koaličních politiků, stojí za zamyšlení.

Libor Vodička - Brno

Ano, tak jsem to myslel... Čtvrtek, 17.Května 2012, 19:28:25

Padni komu padni. To je náš zájem. Ale nenechejme se uspokojit podezřelým šidítkem. Manipulováni mohou být i ti nejvěrohodnější státní zástupci. Počkejme si se závěry na další vývoj...
A mimochodem: škoda, že ten třídenní mediální tanec zastínil podstatnou informaci z pondělí: ČR se v meziročním srovnání dostala do recese. Jestliže vláda očekávala růst do 1%, o kolik miliard přicházíme? Kolik procent DPH za tento omyl budeme muset zvyšovat? Já vím - z jiného soudku, ale přesto... Komu to slouží? - Správná otázka...

Lukáš Jelínek - Brno

Když už jsem byl autorem jmenovitě zmíněn... Pátek, 18.Května 2012, 14:01:48

...klidně uvedu, že s tezí "Společnost by si určitě oddechla, kdyby orgány činné v trestním řízení začaly skutečně fungovat, jak mají, nezávisle, padni, komu padni. Byl by to důkaz, že se u nás pozvolna mění současný mafiánský kapitalismus na systém demokratický. Politici i experti by si však měli uvědomit, že veřejnost dnes již nepřijme tvrzení, že jediná kauza - notabene kauza opozičního politika - je důkazem této změny. Měli by proto přestat s „uspáváním hada“ a namísto toho více tlačit na provádění nutných změn." naprosto souhlasím.
Ovšem k tomu dvě poznámky:
1) nejde o jednu kauzu - ledy se hnuly i s Bártou, Škárkou, Baštýřem, litoměřickými soudci, snad se hnou s Promoprem...
2) tlak by měl mířit hlavně k vládním politikům - aby nebrzdili reformu státních zastupitesltví, nepředkládali polovičaté návrhy zákonů o veř.zakázkách, anonym.akciích, stát.službě atd.atd.

Stanislav Hošek - Český těšín

Co bylo u startu kauzy?! Neděle, 20.Května 2012, 12:50:23

Že Klausiánská privatizace úprku před právem vytvoří nejen vrstvu boháčů, ale korupční systém a především zdroj financování politických stran, jež jsou u moci, věděli zkušení lidé od samého počátku. Že takový korupční systém je daleko vyšším stupněm ohrožení demokracie, než běžná korupce, ví dneska už i méně znalí. Ovšem pořád ještě tyto dvě zkušenosti nejsou majetkem veřejného přesvědčení. Takže volby opravdu budou ještě dlouho problémem.
Dal jsem si původně na případ Rath embargo mlčenlivosti. Ale přece jenom nemohu se veřejně nezeptat, co a kdo stál před půl rokem na startu celého případu. Policie musela mít velmi přesvědčivé indicie k žádosti o soudní schválení odposlechu. Zajímalo by mne, zda byly alespoň tak přesvědčivé, jako to je v již známých případech, které kupříkladu vyjmenovává pan Jelínek. Pokud imunitní výbor Sněmovny veřejnosti jasně nesdělí bezpochybnou legálnost odposlechů, nikdo mne nepřesvědčí, že celá kauza nemá politické pozadí, a že soud bude spravedlivý, nestranný a nezávislý na jakýchkoliv talcích, včetně těch mediálních, které už nyní fakticky nezávislost soudu zhatily.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.