Možná bych už neměl Rathův případ pitvat. Nejsem nezaujatý. Znali jsme se sedmnáct let a vždy jsem v něm viděl přínos pro českou politiku. Projektoval jsem si do Davida Ratha optimálního středostavovského politika s prořízlými ústy. Nikdo neuměl tak dobře šlapat soupeřům na paty jako on, zejména v korupčních a klietelistických kauzách. Dokonce jsem mu před pěti lety napsal předmluvu do knihy „Síla argumentu“, včetně věty, že „snižování etických latěk v české politice se neúčastní.“ Tenkrát jsem překousl i to, že slíbený honorář — ve stokorunách, nikoli milionech - na můj účet nedoputoval. Říkal jsem si naivně: Politici na rozhazování nemají. Pochybnosti přišly až s Rathovým autoritativním řízením Středočeského kraje. Část sociálních demokratů jej opustila, části se zbavil a obklopil se loajálními lidmi „ber kde ber“. Policejní zátah byl už jen vyústěním — smutným, nikoli však zcela překvapivým.

Chápu všechny, co jsou zdecimováni věrolomnými pravicovými vládami do té míry, že mají tendenci se Davida Ratha zastávat. Tvrdit však, že když nesedí Kalousek s Vondrou a Drobilem, neměl by sedět ani Rath, se mi příčí. A jsem zvědav, zda se taková vlna zastání zvedne i v okamžiku, kdy do chládku povedou některého z politiků ODS a TOP 09.

Všem by mělo být měřeno stejným metrem. Ratha chytli za ruku. Prý na případu, v němž středočeský hejtman měl hrát jen vedlejší roli, pracovaly stovky policistů. Až stovky policistů budou šmejdit kolem špiček Nečasovy koalice, třeba též cvaknou želízka. Anebo taky ne. Možná budou všichni šibalové po Rathovi opatrnější.

Další potíž spočívá v tom, že ne každé vyšetřování vede ústecký tým státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Podle jedněch k případu přišel proto, že původně bylo v hledáčku rozhazování evropských peněz na severozápadě Čech (v čele dotčených krajů stojí sociální demokraté, regionální operační program řídí občansko-demokratický poslanec Šulc), podle druhých využili policisté možnosti požádat o spolupráci toho ze státních zástupců, kdo má pověst nezkorumpovaného jedince.

Je smutné a nespravedlivé, pokud aféry jiných politiků šetří — či spíš zametají — lidé z odvrácené strany justice, žáci pánů Rampuly a Grygárka. To ale neznamená, že bychom měli za standard považovat rejdy tzv. justiční mafie, spíše trvejme na více Bradáčových.

Nemá smysl, vést polemiky o obsahu konkrétního spisu, který stejně neznáme. Je zbytečné naskakovat na mediální drby — jednou má třicet milionů pod podlahou Rath, podruhé jeho věrná spolupracovnice Pancová, jednou Rath svírá lahve z domnělým vínem, podruhé mu při zatýkání stojí u nohou… Není důležité, jak vše převrátí média. Podstatné je, co zachytila policejní kamera a nainstalované (soudem povolené) odposlechy. David Rath může tvrdit, že je vše na něj nachystané, že jde o provokaci. S tímto scénářem prý podle záznamů předem seznámil i své komplice. A podle něj se i teď chová. Ani to ovšem nemůže zatím zcela vyvrátit podezření, že skutečně napochodoval do jakési léčky. Jenže tak učinil vědomě a dobrovolně. Hnán… - čím vlastně? Touhou po moci? Penězích? Hráčskou vášní?

Ano, David Rath je hráč, nikdy se tím netajil. A přel se vždy s těmi, podle nichž politika není hra, nýbrž vážná věc. Dnes se asi cítí být ponížený, možná i zlomený. Vytrvale hrát ale bude dál v různých životních situacích, tomu věřím.

V souvislosti s Rathovou kauzou mi ale hlavou vrtají jiné tři věci. Za prvé, co udělat proto, aby zatýkání korupčníků u nás nebylo výjimkou, ale pravidlem. Nebo budeme počítat s tím, že pravicová vláda pošle za mříže ty levicové, a vláda levicová korupčníky pravicové? Hlavním hříchem Nečasova týmu je, že brzdí reformu justice. Nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi schází politická podpora. Jím nachystaná „malá“ novela zákona o žalobcích leží z Nečasovy vůle u ledu. Naopak „zametači“ u špiček ODS mají zastání. O autonomní soudcovské samosprávě se také jen mluví. Policejní management je zpolitizovaný až na půdu. A Jan Kubice na ministerstvu vnitra je totálním výsměchem. Protikorupční legislativa prochází jen v symbolické, polovičaté a nedůsledné podobě. O majetkových přiznáních či o průhledném hospodaření politických stran si zatím můžeme nechat jen zdát. Už jen proto by se současná vláda měla odporoučet na pověstné smetiště dějin.

Za druhé mne trápí, jak oddělit politiky a politické strany od světa byznysu. Rath možná doplatil na to, že byl sólista. Mezi velkými kšeftmanskými firmami, včetně nadnárodních korporací si udělal řadu nepřátel. I ti mohli — stejně jako političtí oponenti s dlouhými prsty - přispět k jeho pádu. Teď je důležité, aby se třásli strachy i spojenci světa velkých peněz, všemožných finančních fondů, investičních skupin, lobbistických spolků, podnikatelů ve zdravotnictví…

Třetí velké téma souvisí s vnitřním životem politických stran. Jejich členové a sympatizanti nesmějí být za ovce. Dnes slyšíme, kdo všechno měl pochybnosti o Rathových krocích v úloze hejtmana. Přitom veřejnost měla právo být informována dříve. Proč držet basu s těmi, co si to nezaslouží? Vždyť takový Rath pošlapal práci nejednoho sociální demokrata, který mravenčím úsilím přispíval k věhlasu a volebního zisku oranžové družiny. V partajích se nesmí mlčet, nýbrž mluvit, ba živě diskutovat! Strany musí žít svým programem, a ne kupováním si hlasů (loajality) či likvidací demokratických oponentů. To platí stejně ve středních Čechách jako v Praze, na Ústecku, Pardubicku či Olomoucku. Kdyby například byla středočeská ČSSD plně funkční a do krajské rady vyslala dostatečně silné osobnosti, nemusela by být v těchto dnech štvána primitivně krvelačnými žurnalisty.

V neposlední řadě je důležité, aby sociální demokracie neztratila své sebevědomí. Je dost těch, co by přivítali, kdyby přestala o korupci, klientelismu a nezodpovědné správě země hovořit. Rath je sice ukázkou kolabujícího systému, nikoli však zaprodanosti, zkorumpovanosti ČSSD. Zděšení jejích špiček bylo upřímné. Pravicoví politici měli právo se demagogicky ptát, zda peníze z krabice na víno neměly doputovat na stranické účty. Ostatně u jiných příležitostí vznášela podobné dotazy levice. Ale stejně tak má sociální demokracie právo, či přímo povinnost připomínat Promopro, IZIP, předražený informační systém na ministerstvu práce a sociálních věcí, miliony na kontě manželky „knížete z Hluboké“ Dlouhého, pozemkový poker poslance Baštýře a další a další příběhy vážící se ke koaličním subjektům.

Vrcholem drzosti pak je, když ve stínu Rathova selhání se do Věcí veřejných vrací prvoinstančně odsouzený Vít Bárta. Na rozdíl od ČSSD jsou VV korupcí a klientelismem prolezlé. V nich docházelo k zavazování si zákonodárců, ony mají neprůhledné sponzory, dva jejich poslance stále šetří policie. Za toto „chapadla ODS a TOP 09“ nemohou. Toto si natropily samy veverky. A předstírání opoziční role jim moc nepomůže. Už proto ne, že jsou přinejmenším stále součástí pověstné Bakalovy koalice (vlivný podnikatel, a možná nejen on, cíleně před volbami 2010 zasponzoroval ODS, TOP 09 i VV).

Davidu Rathovi, talentovanému muži, který v mnohém české politice pomohl a v mnohém uškodil, náleží právo hájit se, dokonce i mluvit na nejbližší schůzi Poslanecké sněmovny. My ostatní do té doby aktivujme kritické myšlení a zpytujme svědomí, nakolik důslední, ale i - bohužel - selektivní jsme v tepání zlořádů. Hlavně však nezapomínejme, že vytažení vypaseného středočeského sumce nesmí být náhražkou za ulovení podstatně nebezpečnějších žraloků. I proto potřebují množící se poctivci v řadách policistů, žalobců a soudců naši podporu. A šibalové napravo i nalevo ať se jen třesou!