Římskokatolická církev uspořádala 28. září tradiční galaparádu ve Staré Boleslavi. Nazvala ji „národní pouť“. Tato náboženská organizace si čas od času zjišťuje, kolik jí ještě zbývá příznivců. Určuje si to sama sčítáním účastníků nedělních bohoslužeb. Návštěva mše v neděli je tam povinností a kdo ji nedodrží, dopouští se smrtelného hříchu. Účast na mších tedy můžeme pokládat za kritérium loajality k této náboženské struktuře. Některé diecéze došly k tomu, že je v jejich zájmu výsledky průzkumu tajit. Ty, které hrají poctivější hru, vykazují chabé desítky tisíc. Poslední ještě zveřejněné údaje z let 1999 a 2004 ukazují během tohoto pětiletí znatelný pokles. Další sesuv příslušníků už pravděpodobně pro významnou část této organizace nebylo únosné zveřejňovat.

Je tedy diskutabilní, drží-li se na zhruba třech procentech populace, jak ukázaly dřívější, ještě publikované průzkumy. Utajování novějších výsledků (2009) naznačuje, že dodnes už mohlo třeba i další procento ubýt. Už tu prostě není vysněný katolický národ. Dnes už tato církev není duchovní reprezentací českého obyvatelstva.

Národní charakter měla letošní svatováclavské poutní slavnosti dodat účast nejvyšších státních představitelů. Navzdory jednoznačně sekulárnímu rázu českého státu, tak jak je popsán v ústavních dokumentech a dalších právních normách, patří dnes k dobrému tónu naznačovat budoucí možné spojenectví trůnu a oltáře. Církev se hodí stávající politické moci. Vychovává malou, ale z voličského hlediska ne zcela zanedbatelnou část populace k pokoře a poslušnosti, k přesvědčení, že katastrofální ekonomicko-sociální a politická situace státu je dopuštěním Nejvyššího, který nás tím trestá za naše provinění. Svrhnout stávající politickou moc ve volbách by bylo vážným proviněním.

Že tato reálná politická funkce dotčeného náboženského vyznání je ve frapantním rozporu s křesťanskou sociální etikou, která byla ve šťastnějších dobách kodifikována do podoby oficiální nauky, to nikoho nezajímá. Pokoncilní církev nezajímají tradiční doktríny a je prakticky orientována. Plní především svou uklidňující politickou funkci v době, kdy se sympatie k ní prudce propadají, a v době, kdy občané začínají demaskovat systém jako zločinný.

Účast na domněle národní pouti se stala důležitým prvkem prezidentské předvolební kampaně. Zarážející byla zejména přítomnost Jana Fischera na této demonstraci klerikální politické ideje. V době, kdy byl předsedou takřečené překlenovací vlády (2009 — 2010), vzbudil sympatie rozumných občanů tím, že se přihlásil k příslušnosti k liberálnímu judaismu. K tomuto obrazu patřila i jeho péče o etnické menšiny, zejména o Romy, a důsledná práce jím řízeného státního aparátu v boji proti fašizujícím elementům.

Proč teď pokládá za potřebné se ukazovat v blízkosti kardinála Duky, který se netají se svým obdivem ke španělské reconquistě dokonané panovnickou dvojicí, Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou, kteří krvavě pronásledovali Židy a vyháněli je z nově ustanoveného španělského státu? To lze sotva pokládat za chvályhodnou ekumenickou otevřenost. Nelze to číst jinak než jako propočítaný akt politického marketingu, ovšem propočítaný špatně, protože nějaká ta dvě či tři procenta voličů mají své preference rozloženy jinak.

Nejvyšší ze státních reprezentantů posilujících fikci národní pouti na závěr mše promluvil. Václav Klaus se přimlouval za tradiční evropské hodnoty, které se prý před našima očima rozpadají. Je to trapné na pozadí historické lži o Václavovi, mučedníkovi křesťanské víry, a klamu o mučedníkovi národním. Pravděpodobná je Václavova smrt v mocenském konfliktu v rodu Přemyslovců. Z čistě dějinného hlediska jsou pochybnosti i o tom, nejsou-li Václav, legendami připomínaný jako oběť, a Boleslav, údajný zosnovatel atentátu, dvě verze jména téže osoby. Z hlediska jazykovědy to je prý možné.

Zvláštní je také historická domněnka, že prohlášení knížete Václava za mučedníka víry měl dokonat vrahův syn a nástupce na knížecím stolci, Boleslav II. Dodatečné zástupné pokání nebo kalkulace s výhodnou světeckou postavou v dynastii? O knížeti, jehož identita i léta panování jsou nejisté, o němž chybí soudobá věrohodná, nepředpojatá svědectví, nezbývá než vytvářet legendy. To můžeme pokládat za omluvitelné. Záleží pak ovšem na kulturní, náboženské a politické funkci mytologizované postavy a ta je v případě knížete Václava velmi sporná. Prezident T. G. Masaryk se pokusil o smíření symbolu knížete české země s českým sekulárním, demokratickým a pluralitním státem svou účastí na svatováclavském miléniu slaveném r. 1929 podle tehdy předpokládaného data Václavova úmrtí.

Ke smíření však nedošlo, a když byl r. 1938 nastolen nacionálně autoritativní režim a všechny postavy a tradice I. republiky byly zavrženy, stal se Václav oficiálním symbolem. To plynule pokračovalo za Protektorátu Čechy a Morava. Německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank založil r. 1944 u příležitosti druhého výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vyznamenání pod názvem Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, zkráceně označovaný jako Svatováclavská orlice. Autorem výtvarného zpodobení štítu byl Max Švabinský a k vyznamenaným patřili mimo jiné komik Vlasta Burian, dirigent Václav Talich a režisér Otakar Vávra.

Odpoledne po parádě ve Staré Boleslavi odejel Václav Klaus do Chrastavy poblíž Liberce, kde otevíral po rekonstrukci secesní železný most přes říčku Jeřici, který se zřítil 7. srpna 2010 při povodni, jež napáchala v tomto městečku škody v hodnotě odhadované na jednu miliardu korun. Již jsme mnohokrát četli a slyšeli, že k němu přistoupil mladý muž a vystřelil na něj několikrát z neškodné airsoftové pistole. Mimořádné podezření vzbuzuje to, že nejužší okruh prezidentovy ochrany nereagoval, a to ani poté, co dva občané odvážně zasáhli, a protože se v rychlosti nevědělo, oč jde, zasáhli s rizikem. Ani to ochránce nepřimělo k akci. Bývalý specialista na osobní ochranu politiků provedl v televizi výčet jejich evidentních chyb. Takto by jednali v případě, že by šlo o operetní atentát, jak to ve svém krátkém komentáři na Britských listech nazval Karel Dolejší. A že by to tedy bylo neškodné, náznakové mučednictví Václava Klause načasované na den údajného mučedníka Václava, které především ukáže na „pravé viníky“. Pachatel, jenž zřejmě vyvázne s lehkým trestem za výtržnictví (§ 358 trestního zákona), si pospíšil v rozhovoru pro televizi Nova mezi „atentátem“ a policejním zadržením se označit za komunistu.

Byl-li tento člověk podle sdělení jeho známých v zoufalé sociální situaci zneužit, to se teprve ukáže. Možná měl incident poukázat na možné politické partnery sociální demokracie po příštích volbách do sněmovny, ať již se budou konat kdykoli do června roku 2014 a varovat před takovou volbou. Reálných, fyzických, často krvavých útoků na levicové politiky proběhlo od změny režimu na přelomu let 1989 a 1990 již dost. Jeden kašírovaný atentát na ikonu české pravice se mohl jevit jako vhodný. Nečetných zásahů do volebního procesu s cílem oslabit voličský příklon k levici už také bylo dost na to, abychom se v této čerstvé kauze spokojili s výkladem o spontánním zoufalém útoku duševně chorého jedince.