Tak jsem se zase dočetl (v posledním Týdnu) něco informací o hlubokomyslných úvahách jednoho z mých oblíbenců, senátora Jaroslava Kubery. Kolik že bude stát Den české státnosti, svátek svatého Václava. A jak je to svátek problematický, a že o něm lidé nic nevědí, a kdovíjak že to s ním vlastně bylo, a jestli vůbec žil, a že by Kubera všechny svátky zrušil a prodloužil o ně čas dovolené, a že mu to naruší pracovní týden, připomenut je i Miloš Zeman, který má 28.9. narozeniny (a který ve Sněmovně při ustanovování tohoto svátku mluvil o svatém Václavovi jako o servilním kolaborantovi).

Považuji právě tento druh úvah za signifikantní ukázku českého pokleslého myšlení čtvrté cenové skupiny. Nezáleží přeci na tom, na kolik peněz přijde státní svátek našeho národního symbolu, jestliže onen symbol je skutečným výrazem naší národní identity. Nezáleží přeci na historických důkazech, jaký byl sv. Václav jako historická postava. Zejména proto ne, že o něm takřka nic nevíme a jsme odkázáni na to, co o něm říkají legendy.

Záleží právě na tom, co o něm tyto legendy říkají, tedy na tom záleží, proč vznikly a co se má číst či vyprávět. Slovo legenda (podobně jako slovo propaganda) je mluvnicky gerundivum, tedy je to něco, co má být čteno (u propagandy: rozhlašováno). Každá legenda vznikla stejně jako každá propaganda za určitým účelem a důležité je vědět, jakou úlohu svatováclavská legenda v našich dějinách hrála.

Je důležité, jak si Václava vážilo nejen desáté století, nejen Karel IV, ale i Hus, Komenský, národní obrozenci. Pomiňme zneužití svatováclavské tradice za druhé republiky a za nacistické okupace — zneužít lze cokoliv. Ta původní, nezneužitá legenda je totiž nádhernou, živoucí a smysluplnou tradicí, kterou by bylo škoda vyprázdnit a opustit, jakkoli by se to mnohým lidem typu senátora Kubery asi líbilo.

Vůbec totiž nepovažuji za náhodu, že Václavovy sochy, nejprve ta Bendlova a pak ta nová, Myslbekova, na Koňském trhu, na návrh K. H. Borovského přejmenovaném na Václavském náměstí, byly svědky všech jen trochu důležitých politických událostí v české zemi právě i v moderní historii. Možná by stálo za to nejen přicházet k pomníku sv. Václava a tam to či ono demonstrovat ve chvílích vzrušených emocí, ale nebylo by k zahození přemýšlet i jindy, s chladnou hlavou, o smyslu a poslání Václavova „patronství“ českého státu.

Svatý Václav byl takřka ihned od své smrti ustanoven jako vzorová postava vůdce národa. A není to vůdce ledajaký, jak to o něm v legendách čteme. Vzdělaný intelektuál — Ludmila jej v očích současníků zkazila, neboť jej naučila číst a psát, což bylo vhodné tak pro mnicha, ale pro politika to bylo naprosto ponižující. Byl odpůrcem trestu smrti - kácel šibenice. Byl mírotvorcem, se sousedy uzavíral dohody raději, než aby s nimi válčil. Statečný vůdce — místo války celých kmenů nabídl vůdci protivníků osobní souboj. Zastánce lidských práv — propouštěl otroky na svobodu. Vnímavý pro sociální otázky — peníze dával chudým. Prostě — vzor politického vůdce.

Ideálem vůdce českého národa podle svatováclavské tradice není ani zuřivý hrdlořez, ani chladný, vypočítavý technolog moci, a ovšem už vůbec ne pokleslý technolog moci bez sebemenšího vztahu ke kulturnímu dědictví, ale šlechetný a ušlechtilý člověk. To považuji za pozoruhodné. A dokonce si myslím, že kilometrové fronty Čechů, toužících zhlédnout svatováclavskou korunu, kdykoliv je vystavena, svědčí tom, že tento křesťanský ideál světské moci není mýtem, který by se přežil.

Můžeme samozřejmě rezignovat na archetypální měřítka výkonu moci, která svatováclavská legenda reprezentuje, a akceptovat jakýkoliv výkon moci, třeba i zločinný, protože se nám zdá, že se stejně na nic jiného nezmůžeme, tak co. Může nám být jedno, kdo a jak nám vládne, hlavně kolik má konexí, jakou má kravatu a jak vypadá na plakátech s co nejpitomějším sloganem.

Můžeme rezignovat na tento křesťanský, svatováclavský model státu. Pak ovšem: Svatý Václave, oroduj za nás, neboť tvé pomoci nám bude setsakra zapotřebí!