Drahý svatý Václav
Zdeněk BártaNezáleží ani tolik na tom, čím vlastně svatý Václav ve skutečnosti byl, ale co představuje pro českou společnost. Nebo taky můžeme rezignovat na archetypální měřítka výkonu moci, která svatováclavská legenda reprezentuje, ovšem k naší škodě.
Tak jsem se zase dočetl (v posledním Týdnu) něco informací o hlubokomyslných úvahách jednoho z mých oblíbenců, senátora Jaroslava Kubery. Kolik že bude stát Den české státnosti, svátek svatého Václava. A jak je to svátek problematický, a že o něm lidé nic nevědí, a kdovíjak že to s ním vlastně bylo, a jestli vůbec žil, a že by Kubera všechny svátky zrušil a prodloužil o ně čas dovolené, a že mu to naruší pracovní týden, připomenut je i Miloš Zeman, který má 28.9. narozeniny (a který ve Sněmovně při ustanovování tohoto svátku mluvil o svatém Václavovi jako o servilním kolaborantovi).
Považuji právě tento druh úvah za signifikantní ukázku českého pokleslého myšlení čtvrté cenové skupiny. Nezáleží přeci na tom, na kolik peněz přijde státní svátek našeho národního symbolu, jestliže onen symbol je skutečným výrazem naší národní identity. Nezáleží přeci na historických důkazech, jaký byl sv. Václav jako historická postava. Zejména proto ne, že o něm takřka nic nevíme a jsme odkázáni na to, co o něm říkají legendy.
A to je ta věc, která naší "rozumné" civilizaci chybí. Umíme si hrát s definicemi a zapomínáme, kolik věcí, bez kterých nemůžeme být, žádnou definicí nejde vyjádřit. Např. láska, pokoj, věrnost, radost.
Stejně tak i věci smutné: Žal, zklamání, tíha......
Tady pomůže právě narativita. Ne nadarmo Bible v pohledu křesťanském i židovském, Korán, ale i svaté knihy východních náboženství o mnohém vypovídají nikoli v definici, ale ve vyprávění příběhu.
Ondřej
Domnívám se však, že diskuse o smyslu českých dějin není odbyta. Jsme historicky poučenější a skeptičtější. Proto asi nebudeme nadšeně planout pro myšlenku, že "jsme národ Husův". Ale je třeba se dobře zaposlouchat do slov těch, kteří kladou, schematicky řečeno, václavský motiv proti husovskému.
Obě legendy pracují s hodnotami a když např. II. republika a Protektorát opustili Palackého a Masarykovo pojetí a vystavili na piedestal právě knížete Václava, promluvili o důležitých hodnotách. Václav pro ně reprezentuje také hierarchické uspořádání společnosti, rytířský aristokratismus a patriotismus. Husovská národní legenda i dnes mluví o svobodném hledání pravdy či spravedlnosti, o demokratismu a zdravém plebejství.
Linie Hus - Chelčický - Komenský, bereme-li ji vcelku nepostrádá mírotvorství ani uznání vzdělanosti a nemusí být kladena proti linii reprezentované, řekněme, jmény Václav - Anežka - Karel IV - Balbín. Ale neměla by být opomíjena a vytlačována, jak je tomu dnes.
S malou nadsázkou můžeme říci, že každý z nich má své "pole působnosti".
Ovšem všechna "pole působnosti" se stýkají ve svém výchozím bodě, kterým je velmi osobní víra v Boha.
Víra nikoli ve smyslu uznání existence, ani ve smyslu "použití" Boha pro podporu účelového cíle.
Ovšem víra ve smyslu osobního vztahu konkrétního věřícího ke konkrétnímu Bohu. Teprve z ní pak vychází poselství a životní dílo každé ze jmenovaných osobností.
Ondřej
Podívejme se v takovéto nadsázce, jako na mýtus nesvázaný s historickými památkami, na příběh Václava a Boleslava. Je široce známo, že jejich jména znamenají totéž -- byli to skutečně dva různí lidé? Není Václavova vražda symbolickým vyjádřením rozhodování jednoho panovníka?
Václav odvádí tribut Jindřichu Ptáčníkovi. Není zbabělec, ale nechce válku, nebojí se o sebe, ale o zemi, nechce ji nechat zpustošit, chrání své poddané. Boleslav volá po boji, odmítá porobu, chce se bít o hrdost, také nejen svou, ale celé země. Stojí čest a důstojnost za lidské životy a hospodářské ztráty?
Těžké rozhodování. Když Jindřich Ptáčník umírá, je silný soused oslaben, naskýtá se příležitost. Václav váhá. Boleslav zabíjí Václava. Bojuje a vítězí.
Není divu, že katolická církev a všichni okupanti vždy zdůrazňovali jen Václava. Edvard Beneš se po Mnichovu rozhodl v duchu Václavovy tradice, odmítl obětovat národ v boji proti fašismu. Kdyby se přiklonil k Boleslavovi, bojovali bychom, umírali a prohráli, ale německá armáda by utrpěla ztráty, náš těžký průmysl, který přišel Hitlerovi velmi vhod, by byl zničen, německé nadšení pro válku otřeseno, podpora Hitlera oslabena, opozice posílena. Hitler mohl být svržen, druhá světová válka zastavena, dříve než pořádně začala; aspoň pokud by se později nedal do pohybu Stalin. Evropu to mohlo zachránit, nám možná přinést pomnichovské hranice, ne-li přímo protektorát, na věky věků.
Boleslav, konec konců, nakonec taky prohrál. Snad i ten tribut nakonec musel Otovi I. platit. V historii jsou takové konce běžné, v mýtu to musí něco znamenat. Poučení, že boj nemá smysl, že lepší je se vzdát? To by bylo divné ponaučení. Boleslav nicméně bojuje po Otově boku u Lechu, zdá se, že aspoň trochu uznání si vybojoval, že jeho odpor nebyl beze smyslu. Legenda nás nabádá, že máme bojovat. Proč ho tedy nemohla nechat zvítězit na celé čáře, proč nemohl Boleslav dojít s vojsky do Berlína a dohnat Otu, aby se ve svém podzemním bunkru zastřelil? Byla to trochu jiná doba, ale tohle pro legendu argument není.
Kdyby Boleslav zvítězil, učila by nás jeho legenda, že soused je nepřítel na život a na smrt, že ho máme zadupat do země. Vyskakují si na nás Rakušané kvůli Temelínu a blokují nám hranice? Prorazme jejich zátarasy tanky, rozstřílejme je na cimpr campr a jeďme těmi tanky rovnou až do Vídně! K ničemu takovému slušná legenda nabádat nemůže.
Boleslav vybojoval uznání, snad i přátelství. Jeho legenda nás učí, že nemáme dovolit sousedovi, aby po nás šlapal, ale že naším posláním není zašlapat do země souseda. Soused není nepřítel na život a na smrt, v nejhorším případě je to hlupák, který potřebuje poučit o rovnosti. Boleslavova legenda nás učí bojovat za rovnost, prát se o svá práva, je-li to třeba, ale usilovat o přátelství.
Na Boleslavovu tradici přímo navazují husité, když odrazili útoky celé Evropy, a po vyřizování vnitřních sporů u Lipan přijímají na trůn Zikmunda pod podmínkou čtyř pražských artikulů. Někdy po bitvě u Moháče, jež nešťastně uťala rodovou linii Jagelonců, se to sice nějak zvrtlo, pod Habsburky nám rytířské tradice vyhnily, či co, při třetí pražské defenestraci už šlo spíš o mocenské ambice jednotlivců než nějaké zásady a celonárodná hnutí, a podle toho to pak dopadlo na Bílé hoře, ale to už je historie, na tu se musí trochu jinak.
Nevím, zda si Václav Klaus, když prosadil svůj svátek za státní, uvědomil, že nazvat výročí Václavovy vraždy Dnem české státnosti je oslavou Boleslava. Upřímě řečeno, nečekal bych to od něj. Tu poklonu Boleslavovi považuji spíše za trapný přehmat. Přesto s ní souhlasím: Tak je to správně.