Sjezd české reakce aneb O strašlivém svatém Václavu

Roman Sikora

Film pojednávající o svatém Václavu byl propadák a propadákem zůstal i po včerejší slavnostní projekci. Nejde o nic jiného než o odvar poznamenaný dobovými propagandistickými tendencemi pozdních národoveckých snaživců.

A tak jsme měli možnost včera vidět veledílo českého filmu. Prý zapomenuté. Po zhlédnutí bych řekl: Po zásluze. Co předcházelo jeho obnovené premiéře u příležitosti svátku svatého Václava, bylo ale komické neméně.

Vypadalo to jako sjezd české, nejen katolické reakce z rodu Anticharty. Marek Eben jako zkušený moderátor svůj úkol zvládl na jedničku, a fraška tedy získala optimální rámec. Už Petr Nečas se ve své tradiční bezkrevnosti pronašeče manter, čtených v tomto případě z papírku a výjimečně nepromrskávaných zpaměti, zablýsknul. Zejména konstatováním, že svatý Václav svým bratrům v národu říkal v podání středověkých kronikářů „čeleď“. To slovo mu musí být obzvláště milé, řekl bych. Taková „čeleď“ je totiž poddanými optimálními. Hlavně nestávkuje a nedemonstruje v ulicích a je jí možno dáti snadno zmrskati.

Vrchol pořadu, vyjma státotvorného filmu, ovšem znamenalo vystoupení arcibiskupa Duky obvykle žehnajícího vojenským stíhačkám a policejním motorkám. Nyní se ujal úlohy promluvit k svatováclavskému kultu. A nezklamal.

Jeho desetivteřinová odmlka předtím, než prohlásil, že husité a sirotci zemi zdevastovali a uvrhli v chaos a že teprve po bitvě u Lipan zavládl v zemi konečně pořádek, by mohla leckoho přivést téměř ke svatokrádežné myšlence, že svůj pódiový svatováclavský projev viděl na jevišti vůbec poprvé a sám se ho trochu zalekl. Ale možná je jen trochu víc dalekozraký, než si připouštěl.

Tak či onak, po této historické promluvě, poznamenané jistým zdráháním hodnostáře, se jistě brzy můžeme těšit na to, že do klatby se časem dostanou nejen odporně rovnostářští, a Nečasovi tudíž nemilí husité, jejichž rovnostářskost je beztak dost sporná, ale časem v ní třeba spočine i Jiřík z Poděbrad, který přestože král, byl přece kacířem a navíc se pokusil o první diplomatické sjednocení Evropy v dějinách.

Kdo ví, třeba se ten husitský rovnostářský mor v interpretaci dějin časem rozšíří i na Jagellonce, kteří byli až příliš nábožensky tolerantní, a v rámci vyvážené výuky v českém placeném školství se naše děti dozvědí, že prvním demokratickým panovníkem po létech husitského temna byl Ferdinand II., jenž kacířské a pomýlené prebolševické hydře zutínal ku dobru českého národa hlavy na Staroměstském náměstí v roce 1621.

I když se zdá, že vrcholné výkony proběhly už před začátkem projekce památného filmu, nebyla to tak úplně pravda. Jen kontext, který podprůměrné a opravdu velmi pozdně romantické slátanině, nad níž se už ve své době museli současníci včetně Voskovce a Wericha svíjet smíchy, propůjčilo grémium shromážděných a řečníků, učinil z tohoto díla tápání raného českého filmu čistou frašku.

Film by totiž za normálních okolností mohl být jen materiálem k přemýšlení nad vývojem české kinematografie. Vzhledem k tomu, že v době jeho vzniku byly v plném proudu tendence meziválečné avantgardy (také filmové), působí totiž jako naprostý regres. Kostýmy, scénografií a nakonec i svou němotou je hlasem ze zcela jiné reality. Z reality už přes sto let mrtvého romantismu, který si liboval ve zříceninách, jejichž stavbu si romantiky milovná šlechta a buržoazie zadávala na svých panstvích, a velkých vášních. Státotvorné snažení tvůrců do něho ještě dodalo dezinterpretace zásadního mocenského střetu mezi dvěma bratry a naprosto upozadilo rozměr boje o christianizaci, její zdroje a také vítěze, jichž je svatováclavský kult výsledkem. A zobrazilo ho jako fraškovitý konflikt mezi světcem, který je prostě světcem sám o sobě s ozbrojeným andělem strážným za zády, a závistivým bratrem, jehož závist ještě podpoří extatická láska jím vyvolené k svatému bratru.

K tomu se ve filmu pohybuje zavile zlá postava jménem Skeř, kterou si tvůrci nejspíš vycucali z prstu. Na začátku příběhu sice má ještě jakés takés opodstatnění, protože miluje Václavovu matku Drahomíru. Důvod její přítomnosti se ale posléze úplně ztrácí a je tam nakonec jen kvůli tomu, aby páchala zlo. Prostě k smíchu. Ale pozor! Byl to přece nejdražší český prvorepublikový film, a to už něco znamená. Jakmile jde o peníze, jde o všechno. I o kvalitu umění.

Nad ubohostí příběhu má člověk chuť obdivně vzhlížet k Josefu Kajetánu Tylovi a jeho tragédii Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové. Tyl ji napsal v polovině devatenáctého století. Přesto se, i přes zjevné národovecké propagandistické tendence, oproti promítanému veledílu velmi pozdního českého němého filmu jeví jako výplod génia. Tak mizerný ten film je. A v tomto světle se obvyklé tvrzení včerejšího večera, že film ve své době propadl jen kvůli tomu, že se jeho realizace o rok opozdila, a tudíž neměla úplně možnost zaznamenat nástup filmu zvukového, jeví jako čirý blábol. Ten film byl mrtvý už ve chvíli, kdy se začal realizovat. A možná ještě předtím. Natočili ho totiž lidé uvízlí v uvažování i poetice dávnověku, který brutálně proměnila první světová válka. V dávnověku zpovrchnělého národního obrození, díla jehož vrcholných představitelů tento paskvil snadno předčí. A to už je co říct.

V případě filmu prezentovaného včera za pompézních okolností jde nejspíš jen o tendenční dobový ideologický odvar z dílny pozdních snaživců, kteří potřebovali sami sebe ve vztahu k okolí a ve svých očích rehabilitovat stejně jako dnešní bouřliví antikomunisté. Třeba za svou někdejší laxnost nebo zbabělost. Známe to. Ti patří vždycky k nejpovrchnějším a nejtendenčnějším vykladačům dějin. Stačí jim totiž jen dvě barvy: černá a bílá. Základní barvy propagandistického kýče.

Oslava díla, které svou poetikou i ideologií jako by vystoupilo z devatenáctého století, není samozřejmě vůbec náhodná. Celé snažení současné vlády a vůbec české pravice nás jinam než do devatenáctého století zavést nechce. Jsou to totiž pro ně ty správné časy. Taková nová Belle époque. Jen v rámci ní může být náš stát dostatečně „konkurenceschopný“. Třeba ve srovnání s údajně komunistickou Čínou. Ale to, že je komunistická, potažmo totalitární, si u nás už myslí jen pár zavilých levičáků.

    Diskuse (31 příspěvků)
    MB
    Milena Bartlová, historička umění
    September 29, 2010 v 7.48
    výstižné!
    Chci jen dodat, že Čechy by mohlo snad zachránit to, že neokonzervativní pompu nedokážou provést doopravdy. Základní vizuální vtip celé podívané přece spočíval v neodolatelné podobnosti kostýmů a rekvizit s Mrazíkem.
    Vojtěch Varyš, divadelní kritik
    September 29, 2010 v 8.33
    a co jiného by
    a co jiného by měl představitel katolické církve o husitech říkat?

    (konečně, neobdivovali jsme je v minuloých desetiletích dost?)
    RS
    Roman Sikora
    September 29, 2010 v 9.37
    Měl by říkat:
    "Nechť na mé místo nastoupí Vojtěch Varyš, protože ten, když bude americký prezident vyzývat k útoku na Írán, řekne: 'A co by měl americký prezident o Íránu říkat?' a když Hamás bude vyzývat k další svaté válce s Izraelem, řekne: 'A co jiného by měl Hamás o Izraeli říkat?' a když bude zas nějaký nácek vyzývat ke konečnému řešení židovské, romské, bezdomovecké nebo jiné otázky, řekne: 'A co by měl nějaký nácek k židovské, romské, bezdomovecké a jiné otázce říkat?' Nechť se tedy Vojtěch Varyš stane pražským arcibiskupem, poněvadž je to osobnost, kterou jen tak něco nezaskočí." To by měl říkat.
    Vojtěch Varyš, divadelní kritik
    September 29, 2010 v 9.52
    neříkám, že bych odmítnul, a jen tak mě něco nezaskočí, to je taky pravda.
    nicméně analogie míří mimo, nad husity jsme zvítězili již před půl tisíciletím.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 29, 2010 v 10.10
    No právě
    Duka mohl říci, že husitství a protestantismus byly reakcí na zkorumpovanost a chamtivost prelátů, na jejich poklonkování moci a vymýšlení dalších a dalších nesmyslných kultů a světců. A mohl dodat, že kdyby je Vatikán nechal na pokoji a husité nemuseli donekonečna papežským žoldákům roztloukat hlavy, mohl tu vzniknout tolerantní náboženský stát ještě před Jiříkem z Poděbrad a vydržet déle, než se katolíkům konečně rozpoutat třicetiletou válku zbouráním kostelů v Hrobě a Broumově.
    No ale na to Duka nemá a tak dělá jen křesťanům (bohužel všem) ostudu. Navíc svou hloupost, nekompetentnost a netoleranci ukazuje už tím, když míchá Václava s husitstvím.
    Vojtěch Varyš, divadelní kritik
    September 29, 2010 v 10.46
    On protestanstimus taky pramenil z morálního fanatismu (vezměte si některé spisy Luthera, Kalvína, Husa - té zaťatosti, té nenávisti, toho slizu!).
    husitská revoluce byla především povstáním lapků.
    těžko mohli preláti poklonkovat moci, když jí sami byli.
    protestanská hnutí jsou -a byla- vesměs fanatičtější než katolíci, a husity není pořeba nikterak velebit.
    Duka je podstatně chytřejší než jeho předchůdce Vlk.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 29, 2010 v 11.21
    Sliz a zaťatost
    No to je opravdu kvalitní hodnocení. Ale v dnešním diskursu je běžné, že kolaboranti jsou vydáváni za rozumné a zásadovost za fanatismus. Podle toho to u nás taky vypadá.
    Husitství jako rekci na úpadek katolicismu uznává i Pekař, který považuje Husa za nikterak radikálního reformátora, který chtěl církev vrátit k původnímu poslání.
    Husity je třeba rozhodně velebit za to, že si přes válčení nakonec dokázali najít svou cestu a vybudovali uprostřed Evropy na dvě století stát, který respektoval náboženskou svobodu, kam mohli utíkat pronásledovaní nekatolíci z celé Evropy.
    Rozhodně souhlasím, že fanatici v katolicismu a protestantismu si nemají co vyčítat, jejich hlavním cílem je potlačování všeho levicového a podpora každého pravicového diktátora. Koneckonců i to je u nás populární, nejen u pravicových politruků, ale i mezi v prostředí intelektuálovského krasodušství.
    Vlk není měřítkem moudrosti, tak proč ho srovnávat s Dukou? To je stejně chytré, jako začínat svatováclavské slavnosti útokem na husitství, což ekumenickému dialogu rozhodně nepřidá.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 29, 2010 v 11.32
    Kdo vyhrál?
    A ještě bych chtěl dodat, pane Varyši, nad husity jste nezvítězil ani Vy, ani Já (tedy ani my), ale Ferdinand II v bitvě na Bílé Hoře. To, že tohle vítězství považujete za své je Vaše věc, ale dost vypovídající...
    A komu byste navrhoval sekat hlavy dnes? Sikora by mohl být dobrý kandidát, ne? Hřebík na přibití jazyka by mohla zdarma dodat redakce Divadelních novin.
    Martin Šimsa, filosof
    September 29, 2010 v 12.39
    Vlk byl jistě lepší než Duka,
    protože takovou hloupost, která patří do období pobělohorské protireformace, druhé republiky a kolaborace v době Protektorátu by jistě neřekl. Také přátelství Duky s Klausem vypovídá mnohé, i když Václav Klaus svého času kritizoval Václava Havla, že všude zve představitele katolické církve a on se přihlásil k tomu, že jeho předci byli členy Církve československé husitské. Každopádně pokud něco takového Duka řekl, tak patří do protireformace a slušným, prodemokratickým a ekumenickým katolíkům dělá ostudu.
    V
    Milan Valach
    September 29, 2010 v 13.1
    Duka
    + Další komentáře