Roman Joch vyvolal na sociálních sítích svým textem, ve kterém nazval Václava Klause ufňukanou kremlofilní bábou, senzaci.

Zdá se, že nezáleží na tom, co člověk dělá a říká, ale proti komu se vymezuje. Máme-li společného nepřítele, můžeme být přáteli, nebo alespoň spojenci. Vždycky mě překvapovalo, že islámský fundamentalismus je velkou částí české společnosti hodnocen podle toho, zda bojuje proti Západu nebo proti Rusku. Jakoby se jednalo o zcela jiný fenomén.

A stejně tak se každý, kdo napíše cokoli nepěkného o prezidentu Václavu Klausovi, stává pro značnou část českých intelektuálů hrdinou.

Strefovat se do Klause je oblíbenou zábavou jak havlovské inteligence, tak levicové intelektuální scény. Ne, že by kritika současného prezidenta nebyla mnohdy na místě, ale ona se stala něčím jiným, než jen analýzou, či kritikou jeho postojů a výroků. Osobnost Václava Klause se z ní pomalu vytrácí, protože nadávat na něj, posmívat se jeho charakterovým vadám, zesměšňovat ho, se prostě nosí. Je to taková vstupenka do klubu, potvrzení toho, že my si rozumíme a ani o tom nemusíme diskutovat.

Vztah české inteligence k současnému prezidentovi ilustruje přezdívka „Kikina“, kterou mnozí používají místo toho, aby ho nazývali jménem či označovali jeho funkcí. Přezdívka odkazuje k jeho údajné homosexuální orientaci. Používají ji i lidé, kteří by nikoho jiného pro jeho sexuální orientaci nezesměšňovali, s poukazem na to, že si to Klaus zaslouží, protože vystupuje jako homofob. Nemohu si pomoct, ale přesto vnímám označení „Kikina“ jako něco, co snižuje Klausovu lidskou důstojnost.

Setrvalé pohrdání jistě rozporuplné osobnosti českého prezidenta mě často provokuje k tomu, abych sepsala traktát na jeho obranu. Ale tuto společenskou sebevraždu spáchám až někdy jindy, teď se chci soustředit na jiného oblíbence české inteligence — Romana Jocha a jeho blog Atentát to nebyl.

S tím, že se nejednalo o atentát, se dá určitě souhlasit. Není to však příliš objevná myšlenka. Další části textu Romana Jocha jsou už zajímavější: Atentáty se prý „stávaly těm, kdo se z nějakého důvodu znelíbili Kremlu a Lubjance.“ Autor pozapomněl například na Patrice Lumumbu, Mahátmu Gándhího, Martina Luthera Kinga, Salvadora Allendeho, biskupa Óscara Romera a další. Patrně proto, že jejich smrt nenaplňuje obraz světa, v němž jsou Rusko (a levice?) synonymem pro zlo.

Pro případ, že by narážka na levici nebyla v odstavci o atentátech dostatečně zřejmá, uvádí Joch hned v dalším vše na pravou míru: „Na levici nenávidím a - upřímně - nesnáším tu její ufňukanost, mentalitu plačlivého „cry-baby“, neustálého sebe-stylizování do role věčné oběti, vydávání všech těch jejích oblíbených menšin (rasových, etnických, sexuálních, genderových, atd., atd., ad nauseam) za oběti, nemohoucí, slabé, ubohé, ublížené, trpící; věčně však ufňukané! To na levici nesnáším.“ Zde kromě v našem časoprostoru už skutečně únavného a otřepaného konstatování, že je levice stěžovačná a nesympatická, používá Joch další oblíbený neférový trik: Směšuje politický světonázor s charakterem.

Činí tak proto, aby mohl vypíchnutou negativní vlastností charakterizující levici urazit Václava Klause. Ten je totiž ufňukaný jako levičák.

Oproti tomu pravý konzervativec není sentimentální, „bolest nepřítele ho těší, bolest svou najevo nedává. Věcnost, chladnost a dobré způsoby. Nepřítel musí zemřít. Pokud ho to před smrtí bolí… tím lépe… Smrt nepřítele je důvodem ke skleničce; bolestivá smrt nepřítele — ke skleničkám dvěma.“ Tak tedy vypadá pravý muž, který není žádná „baba“. Že na mě takto vykreslený supermuž působí spíš jako machistický sadista, je asi můj problém.

Že si však zjevných podpásovek, nesmyslů, protilevičáckých klišé a pohrdání lidskými právy málokdo všiml, je problém české intelektuální scény. Příliš mnoho nenávidí Václava Klause. A přepjaté emoce nejsou vždy zdravé. Znemožňují totiž dobrou analýzu, kterou bychom tolik potřebovali.