V poslední době slýchám nářky, že nebereme vážně autority. Politikům na předvolebních plakátech se hromadně po celé republice přimalovávají tykadla a justice nějak ochabla v odhodlanosti chránit plakáty na úkor svobody projevu. Nelze koneckonců pozavírat celý národ. Úcta k samozvaným autoritám se neuplatnila ani po kašírovaném útoku na Václava Klause. Útok, po kterém, jak viděly miliony diváků u nás a stamiliony po celém světě, si pan prezident lehce oprášil rukáv a roztržitě se pousmál, eskaloval během hodin v „atentát“. Severočeský zoufalec byl absurdně přirovnán k pravičáckému masovému vrahovi Breivikovi. Jenže veřejnost si zachovala zdravý selský rozum a hysterii extrémní pravice tentokrát nepřezvala. Z hlubin národní naštvanosti vytryskl gejzír tradičního českého satirického humoru.

Na téma svatováclavského atentátu lze spřádat úvahy, šlo-li o spontánní riskantní čin statečného mezi zoufalými nebo o vzkaz voličům: „Nevolte komunisty, podívejte se, čeho jsou schopni, a nevolte sociální demokraty, kteří už jsou ochotnější s nimi spolupracovat.“ Vynořily se jiné hypotézy, že totiž místo aby levicová opozice šla po krku (podle dávného Zemanova receptu) pravicové vládě, jdou si navzájem po krku osamělí a v českých luzích a hájích ztracení pravičáci. Že může jít o součást souboje o pravicovou ortodoxii.