Blahořečme naše atentátníky

Petr Bergmann

Činy Romana Smetany a Pavla Vondrouše jsou projevy do té doby politicky neangažovaného a v aktivismu neškoleného člověka, který nekoná v zájmu konkrétní skupiny nebo hnutí, ale koná sám za sebe a odvolává se na zájem celku, lidu, národa.

V relativně krátké době po sobě zažila Česká republika dva „atentáty“ na politiky a zejména ti postižení volají po přísných trestech pro pachatele a předhánějí se v silných výrocích a komentářích. Tím prvním atentátníkem, recesistou byl dnes již ikonický řidič autobusů Smetana z Olomouce, který přimaloval šklebům na předvolebních plakátech tykadla. Tím se dopustil natolik závažného činu, že byl odsouzen k náhradě škody v desetitisících, nuceným pracím a pro odmítnutí trestu k odnětí svobody, kterou se snažil svým protestem hájit.

Voda z horního toku Vltavy se snad ještě ani nestihla smísit s Labem a už tu máme další individuální protest, tentokrát dělníka Vondrouše z Liberce, a sice střelbu kuličkami do hlavy státu, respektive do ruky, která k té hlavě patří. Nyní už nemluvíme o aktu jedince, ale o situaci ve společnosti, jak se nechal slyšet i potrefený Václav Klaus.

A to je přesně to, co by nás mělo vést k hlubšímu zamyšlení nad zbrusu novým fenoménem v českém prostředí, kterým je nasazení radikální recese v provedení do té doby politicky neangažovaného, občansky neorganizovaného a v aktivismu neškoleného člověka, který nekoná v zájmu, koordinaci nebo režii konkrétní, identifikovatelné skupiny nebo hnutí, ale koná sám za sebe a odvolává se na zájem celku, lidu, národa.

Zde je nutné zdůraznit, že se nejedná o mesiášské pomatence nebo fanatické bojovníky za jedinou skutečnou pravdu, nýbrž o poctivě rozezlené chlapy, jejichž jedinou ambicí je vyjádřit nevšedním činem své rozhořčení nad zoufalým a frustrujícím stavem naší země, politickou a hospodářskou situací, beztrestností hlavních viníků a jejich bohorovností, ale i nečinností odpovědných orgánů a nakonec i občanů země, kteří již rezignovali a z jejich apatie je žádný další palcový titulek v novinách více nevytrhne.

Recese, byť taková, ze které mrazí v zádech — a přiznejme si, pohled na muže v maskáčích, střílejícího z pistole k nerozeznání podobné skutečné zbrani na jiného člověka není příjemný — je předstupněm tvrdších metod občanské neposlušnosti a radikálních vyjadřovacích prostředků, jako je sabotáž, sebeobětování, nejrůznější formy blokád, které známe nyní z akcí hnutí Occupy, až po skutečnou fyzickou konfrontaci, kterou známe zase například z historie v podobě defenestrace či z dnešního Řecka.

Tyto pak eskalují v akce občanského odporu, převraty, revoluce, skutečné atentáty a lynče, při kterých umírají lidé a nastupuje krutá represe. Nikdy se nikomu nepodařilo vypozorovat, co je přesně spouštěcím momentem revolucí a občanských konfliktů, neboť každá doba a každé místo mají svá specifika a vykřesají si svou jiskřičku, která vznítí plameny občanského odporu.

Jedno je však vždy společné — dlouhodobá existenční zátěž obyvatelstva a arogance moci, která přehlíží varovné signály. Ve společnosti se hromadí napětí a agrese a v nestřeženém, mnohdy nejméně předpokládaném okamžiku propukne vzpoura a nebo zazní skutečný výstřel, který má skutečnou oběť. Každý atentátník má svého potentáta, který ho k zoufalému činu přiměl.

A my musíme blahořečit těm našim „střelcům“ Smetanovi a Vondroušovi, protože oni svými činy vysílají již na velmi vysokých frekvencích své varovné signály a činí tak s méně či více vkusným a méně či více přijatelným osobním přístupem a vědomým rizikem pro svou osobu.

Vedle toho ale, zřejmě nevědomě, konají pro naší napjatou společnost ještě další, daleko významnější službu. Slouží jako ventil, kterým se upustí vždy trocha toho přetlaku a spustí diskusi o akci a reakci, o ozvěnách po volání do lesa, o padání do vykopaných jam, utržených uchách u džbánů a o hladových, kteří ne a ne nalézt porozumění sytých a přesycených.

V deprimované, dezinformované, iluzí intoxikované a deziluzí pacifikované společnosti jsou tito muži vykřičníky křičícími do tmy, osamělými bojovníky proti pociťované nespravedlnosti, proti zlovůli mocipánů ztracených ve lži, korupci a samolibosti, proti zlořádu v nejvyšších sférách veřejného života, kam směřují své krotké útoky.

Tragédií je, že jejich činy nedochází adekvátní odezvy u těch, kterým jsou adresovány. Tou by na prvním místě měla být sebereflexe a účast na plodné diskusi o příčinách takových jevů a činů, ale naopak sklízí volání po přísných trestech, exemplárních, nesmlouvavých, které odradí další opovážlivce od hanobení majestátu politické funkce a jejího představitele.

Kam může vést tento přístup je zřejmé. Nezmění-li politici svou rétoriku, nezbaví-li se arogance a přehlíživosti, nevzdají-li se diktátu ospravedlňovaného poměrem sil v parlamentu daným výsledkem voleb namísto konsensu vzcházejícího z celospolečenské diskuse, napětí a z něho vznikající zkraty budou nabývat na dramatičnosti.

Namísto umírněných vtipálků s fixem a pistolkou na antiperle, protestujících s nadsázkou a rozvahou, můžeme očekávat akty za hranicí recese, bojového nebo likvidačního charakteru, kdy se jedinec nebo skupina rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a motivací nemusí být starost o obecné blaho, ale msta anebo zoufalství.

Neboť míra nebezpečnosti a hranice obecné přijatelnosti občanských postojů a aktivit není dána mírou zvrhlosti nebo krvežíznivosti občanů samých, ale mírou zvrácenosti, povýšenosti a arogance těch, kteří mají v demokracii dbát o veřejný prospěch a ctít vůli lidu a nečiní tak.

Vláda s unikátní sbírkou korupčních afér a prezident s aureolou ostudy a ješitnosti se veřejně manifestují jako terč posměchu, recese, protestu a nesouhlasu. Budou-li však projevy disharmonie lidu s jejich činností bagatelizovat anebo naopak kriminalizovat, sami vytvářejí rizikový stav vzpoury, jejíž podoba má přesně tolik variant, kolik podob mají státem organizované nebo podporované lží, podvody a nespravedlnosti.

    Diskuse
    October 2, 2012 v 21.27
    Rudozelené komando zasahuje
    Řekl bych, že v tomto případě se již jednalo o čin zoufalého člověka, který cítil, že nemá co ztratit, a musel vědět, že riskuje i vlastní život.
    Osobně mám podobné choutky unést a mučit některé naše ministry a také pana Jocha, u něj speciálně použít waterboarding. Při osobním kontaktu bych ale skončil u pocitu ,že jsou to taky nakonec obyčejní lidé a ubližovat bych jim nemohl.
    Nebo je to nedostatek odvahy. Jsou to ale výborné náměty na komiksy. Rudozelené komando unáší politiky prosazující asociální reformy a stavící další Temelín, důmyslnými (někdy bolestivými někdy láskyplnými) metodami je převychovává na solidární empatické bytosti a vrací je zpět rodinám a společnosti.
    JH
    October 4, 2012 v 6.23
    Stop fyzickému násilí
    Snad nejhorší článek na Deníku Referendum; popírá demokracii, protože ospravedlňuje fyzické násilí proti politikům, které lze ospravedlnit maximálně v totalitním režimu. Což neexistuje jiný způsob, jak změnit špatné poměry ve společnosti, než zločin a fyzické násilí? Což neexistuje jiný způsob občanské angažovanosti, včetně volebního práva, než zločin a fyzické násilí?

    P. Bergmann: „Nezmění-li politici svou rétoriku, nezbaví-li se arogance a přehlíživosti, nevzdají-li se diktátu...“

    Politici se NEZMĚNÍ, pokud se nezmění voliči.
    October 5, 2012 v 0.01
    přiměřenost v úsudku
    Rozumím panu Hildebrantovi. Ospravedlňovat násilí nelze, dělat z toho zoufalého chudáka teroristu také ne. To by bylo obojí nepřiměřené. Kvalifikace jako výtržnictví s řadou polehčujících momentů je v celku logická. Problém jsou ale už i vlastní Vodnroušova současná slova - říká :
    "Nečinnost je v této situaci zločinem, a ne to, co jsem udělal já.Svého činu nelituji a naopak ho považuji za přiměřenou obranu jednotlivce."
    Tak tohle prohlášení je opravdu nepochopení oč tu jde - přeci je čin a čin, to není jedno jaký. Říkat tomuhle právo na odpor, protože se jiní chovají podbně nelze, to pak už negujeme jakákoliv pravdila.
    Reálné dnes bohužel je že Kalousek fackuje lidi, Janoušek řídí opilý a tp.,
    to ale není signál k tomu že se vše smí. Tohle prostě nebylo pouhé upozornění ale agrese (možná pochopitelná, ale ne oprávněná) - a to je ten rozdíl, který je dobré vysvětlovata ne zatemňovat slovy o oprávněné vzpouře.