Nejen v souvislosti s plánem pražského magistrátu na izolaci bezdomovců do ghetta se dnes mluví o fašizaci části české pravice. Nahrává tomu údajně i angažování Romana Jocha jako premiérova poradce pro lidská práva a zahraniční politiku. Domnívám se, že srovnávání současné situace s nástupem fašismu a nacismu není správné. Rok 2010 má s třicátými léty minulého století pramálo společného. Ve hře tu není ani extrémní forma nacionalismu, ani tak rozsáhlá krize, která by skutečně ve velkém zbídačovala střední třídu. Stejně jako tu není žádná vyhraněná populistická ideologie. Rétorika pražského radního Jiřího Janečka (ODS) a jeho spolustraníků mrazivě připomíná nacismus, nicméně nacisti ani fašisti to nejsou. Stejně jako není nacistou Roman Joch.

To, že si ve snaze pojmenovat razantní nástup sil, které vnímáme jako nedemokratické, neustále pomáháme slovy fašismus a nacismus, čímž obě neustále vyprazdňujeme, svědčí také o krizi současného levicového myšlení. Levice není schopna opustit obranářské pozice sociálního státu a přijít s vlastní alternativou k současné neoliberální politice. Navíc nutno dodat, že na útoku na stávající podobu demokracie se s velikým nadšením podílí rovněž část levice, když prosazuje stále větší intervence státu do osobních svobod lidí. Myslím, že v kořenech obou ataků stojí dnes úplně jiné věci než před osmdesáti lety. Tehdy nastupující fašismus a nacismus řešily především otázku sociální, a ta dnes na pořadu dne věru není.

Když Roman Joch píše o vyloučení některých skupin z práva volit, skrytě tak říká dvě důležité věci: Demokracie je v krizi, protože volební právo mají i nezodpovědní. A zodpovědný je pouze ten, kdo zodpovědně hospodaří. Na druhé straně na tom ovšem nejsou o moc lépe. Když radikální levice sní svůj zelený sen, věří v něm, že v každém člověku je přítomen zárodek plné zodpovědnosti a že je jen záležitostí výchovy a usměrnění, aby v něm byla probuzena a plně rozvinuta.

Podobný tón je dnes slyšet také v debatě o bezdomovcích. Titulek na serveru lidovky.cz hlásá — „Na okraji Prahy vznikne ghetto. Pro zatvrzelé bezdomovce“, jako by mělo být zdůrazněno, že vznikne právě pro ty, kteří takhle chtějí žít, kteří nepřijali svou zodpovědnost, a kterým tudíž není od věci podobným opatřením odebrat možnost měnit svůj osud. Budou totiž prakticky izolováni od většinové společnosti.

Ve všech zmíněných případech vítězí představa, že za svůj život si plně můžeme sami. Pokud se dostaneme do potíží, které nepokryje naše pojistka, je to hlavně naše vina. To je pravda jen částečná. Ve skutečnosti nás určuje celá řada věcí. Vrozené dispozice. Prostředí, do něhož jsme se narodili. Výchova, kterou jsme prošli na školách. Nic z toho jsme neměli ve své moci.

Celé dějiny minulého století nás neustále poučují o jednom: Člověk je bytost historická, určená řadou momentů včetně příslušnosti k určité sociální skupině, a svým způsobem snadno manipulovatelná. Je to bytost, která zdaleka nemá vše pod kontrolou. Nesouvisí to s inteligencí ani s vůlí. Souvisí to s jediným: Člověk je slabý a svou slabost navíc popírá. Místo aby počítala právě s lidskou nedokonalostí a iracionalitou, snaží se část pravice vyloučit údajně nespolehlivé jedince z demokratického procesu a důstojného života vůbec. Část levice zase sní o tom, že k odpovědnosti lidi převychová. Radikální pravice je v tomto stejná jako radikální levice. 

Demokracie v sobě nemá zakódovanou žádnou pojistku proti svému zničení — vyjma jediné: schopnosti neustále se učit, neustále být nestabilní, neustále vyvažovat nejrůznější tlaky. Říká se tomu historická zkušenost, a ta nás vede k opatrnosti, když posloucháme sny o dokonalém a racionálním člověku. Víme totiž, jak takové sny v dějinách končily. Joch ani Janeček nejsou fašisti, stejně jako není Václav Bělohradský komunista. Jen sní podobné sny o dobrém člověku ve slušné společnosti. Jsou to sny spícího rozumu, který plodí přízraky.