V poslední době slýchám nářky, že nebereme vážně autority. Politikům na předvolebních plakátech se hromadně po celé republice přimalovávají tykadla a justice nějak ochabla v odhodlanosti chránit plakáty na úkor svobody projevu. Nelze koneckonců pozavírat celý národ. Úcta k samozvaným autoritám se neuplatnila ani po kašírovaném útoku na Václava Klause. Útok, po kterém, jak viděly miliony diváků u nás a stamiliony po celém světě, si pan prezident lehce oprášil rukáv a roztržitě se pousmál, eskaloval během hodin v „atentát“. Severočeský zoufalec byl absurdně přirovnán k pravičáckému masovému vrahovi Breivikovi. Jenže veřejnost si zachovala zdravý selský rozum a hysterii extrémní pravice tentokrát nepřezvala. Z hlubin národní naštvanosti vytryskl gejzír tradičního českého satirického humoru.

Na téma svatováclavského atentátu lze spřádat úvahy, šlo-li o spontánní riskantní čin statečného mezi zoufalými nebo o vzkaz voličům: „Nevolte komunisty, podívejte se, čeho jsou schopni, a nevolte sociální demokraty, kteří už jsou ochotnější s nimi spolupracovat.“ Vynořily se jiné hypotézy, že totiž místo aby levicová opozice šla po krku (podle dávného Zemanova receptu) pravicové vládě, jdou si navzájem po krku osamělí a v českých luzích a hájích ztracení pravičáci. Že může jít o součást souboje o pravicovou ortodoxii.

Válka na české pravici už měla na jaře podobu odposlechů a skandalizací mezi ústavními činiteli. Teď je skupina vládních poslanců připravena potopit za nápadné hradní podpory vládu. Jedním z prostředků boje různých variant pravicových idejí je vzájemné obviňování z levicovosti. Pro rebely v ODS jsou jejich ostatní straničtí kolegové v parlamentu levičáci. Levicová je pro ně i TOP 09 za to, že zvyšuje daně, aby dokázala pokrýt minimalizovanou sociální agendu státu. Není nutno podporovat hysterii ultrapravičáků a spřádat teorie spiknutí, ale plastové kuličky, které možná trochu pomuchlaly rukáv prezidentského saka, mohly být dalším vzkazem v této rozpravě.

Na pravici máme dvě postavy, jejichž veřejně vyslovované myšlenky sice hraničí s verbálními delikty popsanými v trestním zákoně, ale lze jim věřit, že nehájí vědomě své hmatatelné zájmy pomocí vznešených slov, že tedy myslí vážně to, co říkají. První z nich, Michal Semín, ředitel Institutu svatého Josefa a předseda iniciativy D.O.S.T. se vyslovil: … v jistém smyslu lze říci, že ruku, jež pistoli proti hlavě státu zdvihla, vedl právě Viewegh a spolu s ním všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice proti prezidentovi i osobám s jeho hradním působením nejvíce spjatým. Jinde v textu se připomínají ještě další, kteří snad vedli ruku s pistolí, totiž katolický intelektuál Martin C. Putna a Mons. Tomáš Halík, profesor několika významných univerzit, o němž se Václav Havel vyslovil, že by byl jeho vhodným nástupcem.

Semínův kolega v Občanském institutu a nástupce v jeho vedení Roman Joch hodnotí situaci protikladně. Tento poradce premiéra Nečase pro otázky lidských práv a pro zahraniční politiku se o incidentu v Chrastavě vyslovil takto: Rozdíl mezi bouchačkou a airsoftovou bouchačkou je jako rozdíl mezi aktem a pietním aktem. O hlavě státu se do dnešního dne státní úředník vyslovil, že je to ufňukaná kremlofilní bába. Láska páně prezidenta k současným kremelským vládcům je možná v očích Romana Jocha také levicovou úchylkou. Bude za to muset roli ideologa současné české pravice nadále vykonávat na volné noze bez státního platu.

Pravice se navzájem všemi směry obviňuje z levicovosti, některé útoky jsou v atmosféře blížících se senátních a prezidentských voleb zběsilé. Pozorovatele napadají všemožné interpretace událostí. Co za tím vším stojí? Že společný program vládních stran vyjadřující výsledky voleb do sněmovny, i současné volbami nepotvrzené stranické konstelace je asociální, to bylo zjevné od začátku. Optimisté si však mohli myslet, že ortodoxní uplatnění receptů chicagské ekonomické školy rozproudí ekonomiku. To se však nestalo.

V některých zemích politici zpracovali zkušenost a doplnili neoliberální škrty prvky jiných politicko-ekonomických škol a zdá se, že hospodářství těchto zemí se pomalu zvedá. V Česku se politici drží výroku, který měl vyslovit G. W. F. Hegel, když studenti namítli, že jeho filosofie je v rozporu s fakty: Tím hůře pro fakta. Zatímco v kontextu Hegelovy filosofie může mít tento výrok dobrý význam, který teď budu muset opomenout, při vyhodnocování hospodářské, politické a ekonomické situace pro potřeby správy veřejných záležitostí je to přístup zhoubný.

Pravici se systém nastolený již dříve a posílený po volbách z května roku 2010 rozpadá, vláda je stíhaná korupčními a jinými skandály, většina ministrů původní vlády už byla vyměněna, vládní poslanci vypovídají poslušnost, státní úředníci se sardonicky vysmívají hlavě státu, státní dluh roste, věda, školství, umění, dopravní infrastruktura a bezpečnost občanů jsou podfinancovány a přiškrceny, v metanolové aféře umírají desítky lidí následkem selhání kontrolních funkcí státu nad trhem. Na vládu se sype jedna Jobova zvěst za druhou.

V této situaci je pochopitelná panika příslušníků vládních sil. Při pravicové morálce se nelze divit, že se nehledá racionální řešení, nýbrž viníci. Násilí je zatím jen symbolické. Atmosféra vytvořená současnou vládní mocí a kleptokratickým systémem je však těhotná násilím reálným. Všichni, kdo máme trochu zdravého rozumu a úcty k životu, chceme politicky motivovanému násilí zabránit. Kéž by tedy páteční symbol nepřerostl v realitu.