Dříve než jsem dokázal napsat pár řádek o tom, proč by se i novináři mohli mírnit v rozpatlávání prezidentova incidentu v Chrastavě, začal věc politicky kapitalizovat sám Klaus. I jemu bych dal k úvaze určitou zdrženlivost, ve vlastním a našem zájmu.

Minimálně proto, že mezinárodně relevantním obsahem zprávy není Klausova osoba, ale fakt intenzivního prolomení ochrany vysokého politika v České republice, tedy bezpečnostní, nikoli personální nebo politický obsah události. A protože žijeme ve světě, který má velkou komunikační schopnost přenášet a zpracovávat informace v reálném čase, musíme předpokládat, že již dnes ten, kdo v této branži dělá, ví nebo si přinejmenším myslí, že bezpečnost je v tuzemsku jako ementál.

Ochrana politika se skládá nejen z viditelných tělesných strážců (bodyguardů), ale z celého systému informačního zázemí takové práce, ať již zpravodajských informací o pohybu rizikových osob nebo organizací, o rizikových místech nebo příležitostech, ale také důkladná příprava jakékoli cesty a jejího zabezpečení, a nakonec i slabin každého politika.

Například o Václavu Havlovi se vědělo, že jezdí na předním sedadle auta, protože vzadu se mu dělá špatně nebo tam nechce, a pro všechny bezpečnostní aktéry byl tímhle Havel docela problém, protože přední sedadlo v autě se chrání špatně. Klaus měl notoricky a dlouhodobě — jako ministr i premiér — pohrdavý vztah k bezpečnostním věcem a tématům, k lustracím, k armádě, k vojenským operacím, ke zpravodajským službám a možná i k osobní ochraně.

Ostatně většina „chráněných“ politiků žije v dilematu mezi otevřeností k veřejnosti, která je dnes základem jejich důvěryhodnosti a popularity, a nutností chránit se před vyšinutými jedinci nebo extrémisty, jako je Breivik, a případně teroristy.

Souhrnná informace tedy je o tom, že máme v bezpečnostním systému nějaký problém, který zvyšuje jeho prostupnost na super citlivých místech. A je-li kořenem špatné informační a zpravodajské krytí nebo nedostatečná příprava cest, nedostatečný výcvik nebo taktická chyba ochránců, nebo zpupnost a ignorance politika, je tak trochu jedno. To samozřejmě není dobrá zpráva, protože nás může někdo takříkajíc „prubnout“ nebo vybrat do kategorie zemí, kde bychom asi neradi byli.

Udělat jednou chybu je možné, ale opakovat ji tím, že ji budu rozmazávat a dělat si z ní politický piedestal, už není chyba ale hloupost nebo ignorování rizik pro nás pro všechny. Na základě rozmanitých zkušeností, přímých i nepřímých, v nichž jsem přišel s ochranou osob do styku, ať již pracovně nebo rodinně, tvrdím, že čím méně se o fungování systémů ochrany osob a ústavních činitelů ví a mluví, tím lépe, a to včetně jejich zázemí.

V bezpečných zemích, jako jsme my, které navíc nejsou na geopolitickém výsluní nebo v exponovaných konfliktech, představuje bezpečnostní zajištění, a to nejen ústavních činitelů, ale nás všech, neustálé a velice nákladné hledání jehly v kupce sena. Ve válečných zónách je to spíše efektivní pohyb v pásmech s nižším rizikem a aktivní snižování těchto rizik.

Měli bychom všichni usilovat, abychom se nadále udrželi v kategorii zemí, kde je riziko teroristického nebo extremistického útoku nízké, ať již z důvodů nesmyslnosti takového útoku nebo dobrého bezpečnostního zajištění. Vytloukat politický kapitál z malicherného incidentu, který ale ukázal nepřehlédnutelné kiksy bezpečnostního systému, znamená koledovat si o opravdový malér a znehodnocovat velké prostředky, které do bezpečnosti ústavních činitelů i této země dáváme.