Útok na Václava Klause airsoftovou pistolí je vážná záležitost. A nemá smysl ji zlehčovat jen proto, že obětí se stal právě on. Tentokrát také nemohu zčásti souhlasit s kolegou Petrem Bergmannem, nešlo o pouhou recesi, ani od Romana Smetany, který přimaloval politikům tykadla, ani od Pavla Vondrouše, který Klause napadl.

Psychické zranění

Klaus má v něčem pravdu - útok na něj nebyl politováníhodným incidentem, jak řekl Petr Nečas, ale odrazem zhoršující se společenské atmosféry.

Problémem hodnocení celého činu je tvrzení, že Klausovi se nic nestalo. Neteče krev proudem, tak o nic nejde, zní silný mediální hlas. V tomto světle může být čin Pavla Vondrouše chápán jako recese či politováníhodný incident. Klausovi se ale stalo... A bylo to patrné. Byl raněn mnohem více, než kdyby jej útočník postřelil ze skutečné pistole - a to psychicky.

Svědčí o tom posuny v jeho chování. Bezprostředně po útoku sdělil, že ani neměl čas mít strach. Z místa odjížděl po několika desítkách minut dost zdrcený. A po ošetření v nemocnici již hovořil o atentátu. Pravděpodobně každý z nás by byl takovým útokem na osobní integritu vyšinut z běžného pohledu na okolní dění či rovnou zděšen. Silně narcistní osoby, jakou Klaus bezesporu je, se to nutně muselo dotknout o to více.

Z Klausovy reakce čiší strach, což bych mu narozdíl od Romana Jocha nezazlíval. Mohlo jít o skutečnou pistoli - a psychické zranění může být právě tak nebezpečné, jako to fyzické. Poznal jsem to zblízka, nejviditelněji u lidí, kteří byli společně se svými rodinami napadeni zápalnými lahvemi. Pokud se oheň podaří včas uhasit, slýcháváme od policie, justice i novinářů, že se „vlastně nic nestalo“.

Jedním z mnoha příkladů toho, že se „stalo hodně“, je případ rodiny z Býchor na Kolínsku. Útočník do okna vhodil zapálenou pochodeň. Ta trochu ožehla závěs u okna a nepříliš poškodila podlahu, pak se ji podařilo uhasit. Ale pocity celé rodiny provázela vzrůstající obava z toho, co všechno se mohlo stát: kdyby se v místnosti, kam pochodeň po jedné hodině v noci dopadla, nekoukala návštěva na televizi… kdyby útočník vhodil louč do vedlejšího okna, kde spaly děti… Navíc byl jeden ze čtyřech pachatelů jejich sousedem. Až panický strach nakonec rodinu přiměl, aby se vystěhovala z bytu, který vlastnila, do podnájmu v jiné obci. A s pachateli se otec s matkou báli setkat i po roce, během soudního přelíčení, což je vedlo k žádosti, aby mohli vypovídat bez jejich přítomnosti.

Hlavní Klausovo zranění je však jiné: spadl z mnohem větší výšky než zmíněná rodina a byl nebývale ponížen, je proto i nebývale dotčen, uražen a pobouřen. A míním to vážně, nikoli jako ironický šleh. Klaus se náhle probral do skutečného světa, v němž se již více než dvě desetiletí nepohybuje. Být tak dlouho v nejvyšší politice, izolován od skutečných problémů a možností, které mají lidé z podhradí, musí nutně posunout každého člověka od reality k privátní představě, utvářené okolním sterilním prostředím.

Přihodilo se to i Václavu Havlovi, který byl narozdíl od Klause osobností. Kromě toho má Klaus oproti Havlovi další handicapy, které ho od reality vzdalují o to více:

• obklopil se patolízaly neschopnými mu realitu přiblížit,
• uvažuje čistě ideologicky - bez ohledu na realitu a skutečné problémy má tudíž o věcech jasno předem.

Klaus sobě

Hradní pán má pravdu i v tom, že Vondroušův čin odráží mimořádně špatnou situaci ve společnosti. Opomněl však dodat, že na zhoršování společenské atmosféry má sám lví podíl. Nemám přitom na mysli fakt, že sděluje své názory na politické dění. Jestli se mu zdá hlubší integrace Evropské unie nesmyslná, říká tím jen to, co si myslí, a má na to pochopitelně plné právo.

Hovořím o tom, že rozděluje společnost nejen dlouhodobě, ale i promyšleně, cíleně. Pisálkové, které Klaus označil za strůjce špatné společenské atmosféry, jsou co do rozeštvávání hluboko pod jeho úrovní. Ideologické vidění světa Klause posunuje od demokratického řešení věcí v podobě vážně a seriozně míněné diskuse, a přivádí jej k hledání vnitřního nepřítele, který je podle něj demokracii nebezpečný.

Jelikož tou „demokracií“ má na mysli svůj „recept na vylepšení světa“, je ve skutečnosti v ohrožení ideologie, již vyznává, nikoli demokracie. A tak dlouhá léta můžeme sledovat Klausův boj za ideologicky čistý svět bez „ngoismu“, „humanrightismu“, „environmentalismu“, „europeismu“, „homosexualismu“… Klausova nulová tolerance k těmto „vnitřním nepřátelům“, spojená s bezmezným pocitem moci, je již po dvě desetiletí hlavním momentem, který spoluutváří špatnou společenskou atmosféru.

K nejhorší náladě přivedla naši společnost (nejen) Klausova protunelářská a prokorupční politika v devadesátých letech, která nás deprivovala a poznamenala na dlouhá desetiletí dopředu. Dnes to můžeme sledovat během častých korupčnických kauz, které na ty dřívější bezprostředně navazují, jelikož mají stejný „rodný list“. Klaus tedy, řečeno jeho pohledem na věc, nese spoluvinu i za Vondroušův protest.

Forma útoku je odsouzeníhodná

Nesouhlasím s tím, že útok na Klause byl myšlen jako recese. Vondrouš nevypadal během útoku jako recesista. I v rozhovorech s novináři působil velmi vážným dojmem. (Ani Roman Smetana nemyslel přimalování tykadel politikům jako pouhou recesi, ale především jako protest proti jejich zhůvěřilosti.)

Střelba z airsoftové pistole možná vyjádřila Vondroušovo zoufalství a pocit bezmoci, nicméně jako forma protestu je odsouzeníhodná. Střelba na člověka - i ta symbolická - je nepřijatelná z jakéhokoli pohledu. Nejen proto, že napadeného zraní psychicky a že může motivovat příští útočníky k podobným, mnohem nebezpečnějším kouskům.

Podoba tohoto útoku se od Klausova hledání vnitřního nepřítele příliš neliší, ani Vondrouš neusiloval o polemiku vedoucí k nápravě věcí, ale o „zničení nepřítele“. Možností k přijatelné formě protestu přitom existuje mnoho. Stejně jako Klausův ideologický zápas je způsob, jakým Vondrouš zaútočil, zaměřen proti demokracii.