Chvalme moderní technologie! Náš život činí rychlejším, přehlednějším, ale také bezpečnějším. Umožňují nám „lovit beze zbraní“.

Zásluhou moderních technologií netekla v pátek v Chrastavě krev. Když chtěl někdo spáchat atentát kdysi dávno v mediálním pravěku, musel vystřelit nefalšovanou kulku, odpálit nefalšovanou bombu nebo hodit nefalšovaný granát. Umírali politici, další slavné osobnosti i obyčejní lidé.

Dnes je to jinak. Aby Pavel Vondrouš upozornil na sebe a své názory, nemusel nikdo zemřít. Stačilo na prezidenta namířit vzduchovou pistoli s plastovými náboji — a díky médiím, televizi, rozhlasu, internetovým serverům, ale zejména virtuálním sociálním sítím, se rozproudila vášnivá debata. Lee Harwey Oswald by 22. listopadu 1963 s atrapou takto nepochodil.

Pavla Vondrouše jsem i já v první chvíli podcenil, když jsem propadl dojmu, že se choval v horším případě bláznivě, v případě lepším pak švejkovsky. On to ale měl vymyšlené moc dobře. Patrně patří k pozorným čtenářům Klausova vicekancléře (či spíš viceprezidenta?) Petra Hájka, který ve své knize Smrt ve středu mimo jiné na pozadí událostí z 11. září 2001 psal, ba až blouznil o moci médií, která snadno a lehce dokáží překroutit realitu a prosadit vlastní interpretaci.

Vondrouš věděl, jaký humbuk způsobí a - pokud přežije (ale proč by nepřežil, když Švejkové nechtějící nikomu vlásek zkřivit jsou i v prezidentské ochrance?) — jaký prostor následně získá ve sdělovacích prostředcích. A tak se také stalo: útočník rozdává rozhovory, mluví o Klausovi, své práci, svém životě. Stal se celebritou.

Trochu připomíná Romana Smetanu. Ten začal nenápadně — přimalováváním tykadel na plakáty politiků v MHD — a nemusel být ani odhalen. Jakmile se tak ale stalo, začal využívat darů mediální éry, sociálních sítí a zájmu novinářů. Naposledy k sobě přitáhl pozornost žádostí, aby mu své právní služby poskytl sám modrý démon Ivan Langer.

Na rozdíl od Smetany, který se naučil plavat v mediálních vodách až časem, se Vondrouš pokusil o akci takříkajíc v přímém přenosu, navíc s náznakem násilí. Právní kvalifikace jeho skutku proto logicky musí být jiná než Smetanova. Hlavně že se však dočkal příležitosti veřejně mluvit a kritizovat…

Je to smutné. Běžný občan aby učinil cosi šíleného, skandálního, chce-li připoutat pozornost politiků a médií. Jinak splyne s davem a nikoho moc zajímat nebude. Tak hluboko tuzemská demokracie klesla. Mnohé nám alespoň kompenzují ony technické vymoženosti, jejich prostřednictvím se baví a domlouvají lidé podobných (ale i různých) názorů, zkušeností i politických preferencí.

Vlastně i další události po chrastavském incidentu, který Václav Klaus, milující okázalá gesta a hazardní hru se slovy, rovnou přejmenoval na atentát, proběhly tak rychle a intenzivně zásluhou našich civilizačních vydobytků.

Premiérův poradce Roman Joch například po „atentátu“ sedl k počítači, spíchl blog vysmívající se jakémusi „kremlofilnímu ufňukanci“ a během několika hodin letěl. Petru Nečasovi došlo, jak rychle tato jedovatost překoná vzdálenost mezi Strakovkou a Hradem. A protože je ochotný se před Klausem jakkoliv ponížit, jen aby prezident necupoval jeho vládu, poslal k šípku i muže donedávna — zejména ve střetu s levicovými aktivisty - vychvalovaného coby originálního paleokonzervativce.

Pavel Vondrouš se tak spolu s armádou žurnalistů a internetových fandů postaral o to, abychom si zmapovali a lehce zanalyzovali nálady veřejnosti, amatérskost tělesných strážců, Klausovu hysterii, Jochovu prostořekost i Nečasovu servilitu. Předpokládám, že je spokojený.

A zatímco datluju tento sloupek, doslýchám se o dalším úspěchu moderních technologií — rezignaci ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, jež navazuje na zatčení jeho prvního náměstka Vladimíra Šišky. Aby bylo jasno: náměstek Šiška se realizoval zejména v zadáváních veřejných zakázek v oblasti IT (také s ním zadrželi i ředitele IT sekce). Digitalizace, elektronické karty, nové registry — to bylo jeho. Dlouho mu hrátky s technickými dary dnešní doby přinášely spokojenost z práce i peněz. Obchodování s papírem by bylo nudnější. Teď moderní technologie udělaly radost i občanům, kteří dosud skřípali zuby: náměstka, jehož obklopovala už měsíce dlouhá řada podezření, přivedly do vazební cely a jeho šéfa na pomyslný politický chodník.

Jaromír Drábek byl a zůstává klíčovou koaliční figurou. Je místopředsedou TOP 09, v jejímž názvu trůní tradice, odpovědnost a prosperita. Ano, smutná tradice „vyšťavování“ státu, odpovědnost coby pouhé slovo, jež se hezky vyjímá na papíře, a prosperita patřící těm, kteří si k ní pomohou, klidně i na účet daňových poplatníků. Čili přesně ty veličiny, které veřejnost rozpalují do běla a startují procesy (abychom zůstali u slovníku TOP 09/STAN, konkrétně ministryně kultury Hanákové), jež končí (?) zraněným ramenem Václava Klause.

Nic z toho se mi nelíbí. Vůbec. Proto aspoň velebím moderní technologie, které nelžou, nepodvádějí, nekradou ani nestřílí, zato nám, vypečeným lidem nového věku, poskytují nedocenitelné služby.