Česká republika má dnes vládu s nejrezervovanějším postojem k EU z celé Evropy. Má v čele státu člověka, který si předsevzal, že proti této Unii bude bojovat i po skončení svého mandátu. Tato země má ale také v Evropě zřejmě nejskeptičtější veřejnost, která by rozhodla, kdyby se o tom dnes hlasovalo v referendu, že z Unie máme okamžitě vystoupit. Všechno svědčí o tom, že nás Unie mimořádně irituje.

Otázka, zda to není vůbec nejvážnější situace za posledních dvaadvacet let, je na místě. Podívejme se, kde je dnes ve vztahu k Unii Slovensko nebo Polsko. I když podle titulku v dnešních Lidových novinách strana pana Kaczyńského sílí a chce se podobat straně pana Orbána. Máme se tedy srovnávat s Maďary, kteří na tom v řadě ohledů nejsou nejlíp? Jistě nám v tom poradí hlavní řečník dnešního večera, velký Středoevropan, Paul Lendvai.

Unie nás irituje, přitom do České republiky plynulo nejvíc evropských peněz na hlavu. Teď hrozí, že budeme dostávat mnohem méně nebo dokonce vůbec nic. Kdyby byla varování z posledních dnů naplněna, dostali bychom se do takového rozpočtového schodku, jaký si ani v nejbujnější fantazii nedovedeme představit. Hrozba Řeckem by byla naplněna, i když bychom se do řecké situace dostali docela jinak, než hrozila dnešní vláda. Nikoli nedostatečnými škrty, ale lajdáckým, nekorektním či dokonce podvodným nakládáním s penězi z evropských fondů. Nejrozšířenější zdejší argument proti Unii, totiž její nadměrnou byrokratizaci, paradoxně právě my teď přesvědčivě vyvracíme: úředníků je v Bruselu zjevně ještě málo, když jsme je mohli tak dlouho vodit za nos.

Nosné téma této konference jsou středoevropské iritace, středoevropský dialog o nich. O tom, co nás iritovalo a irituje. Co by nás mohlo iritovat napříště. Tedy se musíme ptát, zda dnešní iritace, vyvolané původně pestrou skladbou národů a národností, věr a geopolitických loajalit ve Střední Evropě, zda nějak souvisejí s dnešní krizovou situací. A zda tato krizová situace může vést k nějakým ještě dalším, novým iritacím. Na obě otázky odpovídám pro jistotu kladně.

Hospodářské potíže k iritacím určitě povedou, tak je tomu vždycky. Sociální frustrace vždycky metamorfozují do národnostních a náboženských, kulturních napětí. Ekonomické a sociální problémy jsou totiž mnohonásobně komplikovanější, nesrozumitelnější, zastřenější než vztahy mezi „my“ a „oni“, mezi národy, mezi jinověrci. Vždycky se najdou ti, kteří využijí situace a začnou těmi druhými strašit.

Strašit kupříkladu tím, že nás Čechy, Moravany a Slezany dnes konečně, dvaadvacet let po pádu železné opony, spolknou — kdo? Inu ovšem, opět Němci. Slyšíme a čteme, že když se jim to kdysi nepovedlo silou zbraní, udělají to dnes silou své ekonomiky. A pojistí si to tím, že ekonomicky i mocensky ovládnou Unii a ta nás proti naší vůli zbaví posledních zbytků suverenity.

Nejspíše proto jsme dnes, 67 % dotazovaných, proti Unii. Jsme strašeni naším prezidentem také tím, že základní evropská práva a svobody jsou ve skutečnosti nástroje, s jejichž pomocí se Němci vyhnaní ze Sudet dostanou k majetkům, které museli opustit. To kvůli této hrozbě musela celá EU čekat na podpis našeho prezidenta, totiž než byla nucena slíbit nám právo na výjimku. My jediní jsme zřejmě takto bytostně ohroženi, že se proto musíme vzdát evropské ochrany našich sociálních práv a svobod.

Do toho všeho se v těchto dnech provaluje zřejmě další díl nekonečného seriálu skandálů na pokračování: klientelismus, politické strany jako obchodní podniky, korupce na nejvyšších místech. Souvisí tento marasmus s oněmi iritacemi? Vypadá to, že bezprostředně nesouvisí. Ale jen vypadá.

U toho se tu dnes večer chci zastavit trochu déle. A ptát se, proč jsme všechny ta hanebnosti nechali dojít tak daleko. Kdo my? Dejme tomu také my, kteří se vztahujeme k duchovnímu odkazu Bernarda Bolzana, kteří ctíme hodnoty, spjaté s křesťanstvím.

Obávám se, že právě my jsme ti, kteří v čase nacionalistických iritací ztrácejí hlas jako první. My jsme ti, kteří přestávají být slyšet, anebo dokonce nechtějí být slyšeni? Nejsou slyšet proto, že umlkají, anebo proto, že jsou překřičeni? Že nechtějí být slyšeni, je zřejmé: všechno příliš komplikují, jasný, osvobozující obraz vyvedený v černé a bílé, vyobrazující přítele a nepřítele, kazí svými odstíny šedé anebo dokonce barvami.

Vzpomínám na začátek devadesátých let, dejme tomu od roku 1992. O čem se tehdy začalo mluvit, čemu lidé popřávali sluchu? Že Němci bezohledně vykupují naše rodinné stříbro, např. za hubičku Pithartovi dostali automobilku Škoda v Mladé Boleslavi. Že od nás Slováci penězovodem odčerpávají naše české bohatství a zdržují nás na cestě do EU, kde se přece chceme my už už napojit na penězovody evropské. A tak Češi a Slováci už po dvou letech uspěchaného, chaotického dohadování údajně zjistili, že nemohou spolu žít v jednom státě. Ačkoli v něm tak dlouho žili a materiální rozdíly mezi nimi se vůčihledně zmenšovaly. Ty kulturní rozdíly měly být zdrojem vzájemného obohacování, ale nebyly a nejsou.

To tedy byly dobové iritace, a jak byly silné! Nešlo však jen o to, že právě tehdy část před- i polistopadových elit vypadla na delší čas nebo i navždy z politiky, či dokonce z veřejného života, ale také o to, jaká jiná její část, čerstvě upečená v troubě primitivního antikomunismu a národovectví, se dostala k moci. „Nevyprodáme zemi cizincům“ a „Za český národní stát“, tedy „Konečně sami“ (což neznamená nic jiného než polopatističtejší „Čechy Čechům“) - to byla hesla, která vyprovodila Havla a mnohé jeho druhy z politiky. I když Václav Havel na jejím čele nominálně zůstával. Ale bylo záhy zřejmé, že mu ubývá nejen moci, ale i vlivu, autority.

Jistě, byli jsme tehdy otřeseni, ale omlouvá nás to? Ano, na to jsme připraveni nebyli, že rozhodovat bude něco jako první signální soustava politiky: my a oni, našinci a cizinci… Byli jsme otřeseni tím, že místo sporů o povahu státu, o podoby demokracie, o sociální politiku, o charakter práva, se nakonec rozhodovalo především podle nacionalistického mustru. Kuponová privatizace měla přece všechno rozdat právě jen „našim lidem“. Zabránit rozprodání země cizincům.

Byli jsme ale až příliš otřeseni a z toho otřesu jsme se nedokázali dlouhá léta vzpamatovat. Snad mezi ty otřesené mohu počítat i našeho častého vzácného hosta, brněnského spisovatele Milana Uhdeho. Ten nedávno s hořkým politováním sám o sobě napsal — citoval přitom Bertolda Brechta z jeho historek o panu Keunerovi: Chlapci sebral zloděj dva peníze. Kolemjdoucí se chlapce vyptal, zda se bránil a křičel. Chlapec přisvědčil. Křičel´s málo, pravil kolemjdoucí a vytrhl mu i druhý peníz. Milan Uhde dovozuje: ani já jsem neubránil, na čem mi záleželo. Křičel jsem, ale zřejmě to nestačilo, píše. A ptá se, jak dnes zastavit — mor!

Ano, měli jsme mnohem křičet víc. Co máme teď, to si svým způsobem zasloužíme, protože jsme nekřičeli dost. Když se nevzpamatujeme, vezmou nám i ostatním zbytek.

Všichni jsme málo křičeli. Taky nám bylo trapné pořád se obouvat hlavně do jednoho člověka, jehož moc i vliv ale i proto rostly a rostly.

Kdy jsme byli poprvé okradeni? Řada lidí mně v posledních měsících řekla, co jsem od nich do té doby neslyšel: všechno to nejspíše začalo rozdělením státu. Dívají se dnes na minulost s odstupem a vidí, co dříve neviděli. Tím neblahým začátkem nemyslí ani tak samotný fakt rozdělení, třebas byli osobně i pro, třebas si to dnešní stav pochvalují, ale to, jaké síly to rozdělování a rozdělení vybudilo a povzbudilo, jaký typ lidí s tímto dělením na našince a ty druhé, na cizí, šel tehdy nahoru. A kdo tehdy z veřejného života zmizel. Když si dnes vybavím ty typy z vedení tehdejší ODS, její místopředsedy, pochybné existence z podnikatelsko-politické galerky, kteří před námi defilovali na TV obrazovkách večer co večer jako ti, kteří s pochmurnou vážnosti vyjednávali rozdělení státu - a pak brzy zmizeli kdesi v propadlišti, je mi spíše stydno než smutno.

Ale málo platné, naši lidé byli většinou rádi, že Němci právě tehdy, někdy po půli roku 1992, kdy se rozběhla kuponová privatizace, konečně přestali rabovat naše rodinné, národní bohatství, protože to už se dostávalo do rukou nových odvážných českých kapitánů průmyslu. Jejich jména by našim německým hostům nic neřekla, tedy je vynechám. Jsou to jména, která bychom nejraději nikdy neslyšeli. Symbolizují trestuhodnou důvěřivost tehdejších politiků, ale i naivitu milionů.

Chce se dnes mi možná až příliš zevšeobecňovat. Totiž říci, že kdykoli se popřává sluchu nacionálním či náboženským iritacím, kdykoli se pak nakonec cosi rozděluje, odděluje podle národnostního či náboženského hlediska, až příliš snadno prohráváme — my čeští i němečtí Bolzanovci, my čeští i němečtí křesťané. Tehdy jdou univerzalistické hodnoty stranou a my ty partikulární hodnoty - neumíme. A snad ani umět nechceme. Jazyk těch prvních hodnot umíme, těch partikulárních neumíme. Asi neumíme dost přesvědčivě stranit, když strany jsou jen dvě a jdou si po krku. Někteří z toho vyvozují, že vlastně do politiky nepatříme.

Vzpomínám na tuto konferenci před dvěma lety. Jiří Dienstbier a Milan Martin Šimečka tu pronesli mimořádně závažné projevy, které se spíše než iritací týkaly vad systému, který podle nich ztrácel schopnost sebeoprav. Mluvili o závažných poruchách toho, čemu se pořád ještě zdráháme říkat kapitalismus. Možná proto, že si někteří myslíme, že by mohl být kapitalismus i nějaký férovější.

Co k tomu všemu dokážeme říci my? Čeští a němečtí křesťané, čeští a němečtí Bolzanovci? Všude, kde se rozděluje, půlí na dva tábory, jsme otřeseni, ohromeni a ochromeni. Ztrácíme tam půdu pod nohama. Vytrácíme se ze scény. Přitom krize systému, který se dnes neumí sám opravit, nejspíše k iritacím povede, a právě že se bude oddělovat, možná rozdělovat.

Jistěže tato konference je jen jedním z mnoha pokusů domluvit se, povzbudit se, podpořit se na scéně občanské společnosti, ze které bychom se neměli vytratit. Vždyť právě my jsme za těch více než dvacet let dokázali více než dobrou vůli překonávat staré i nové rozdělování, oddělování, vyhánění všeho druhu tehdy i dnes. Vydrželi jsme spolu, i když bychom i dnes ještě dokázali vytáhnout ze skříní staré prapory, zbrocené krví. Neuděláme to. Cítíme jako ti ze samého středu Střední Evropy spoluodpovědnost za zdejší iritace, chceme jim dnes čelit tím, že je přímo pojmenováváme a že usilujeme pokud možno jim porozumět. Jen tak je možné se jim napříště bránit.

To je ten náš křik. Víc a lépe křičet ostatně neumíme. Volby totiž asi nevyhrajeme: ani Balbínova strana, ani Bolzanova strana. Ale umíme, když chceme, mluvit jasně a přímo k věci. Umíme se přátelsky nešetřit, když kličkujeme, uhýbáme, eufemizujeme.

To jsme se původně v Jihlavě a dnes v Brně za více než dvě desítky let naučili a to také od sebe dnes, zítra a pozítří očekáváme. Vždyť delší tradici nemá v této zemi žádné polistopadové setkávání. I to nás zavazuje.