Sociologie středních vrstev a Michal Viewegh
Alena ZemančíkováStřední vrstvy jsou v krizi — jejich příslušníci se bojí o svou pozici, uchylují se k neuspokojivému konzumu nebo se uzavírají do malých alternativních světů. Možná východiska z naší krizové situace ale nejsou schopni hledat.
Před Vánoci jsem si hrozně zavařila, když jsem si koupila celkem útlou knížku Sociologie středních vrstev od Jana Kellera. Četla jsem ji celý měsíc, ne, že bych byla tak nevýkonný čtenář, ale proto, že mě ta četba ničila a nemohla jsem u ní dlouho vydržet. Když jsem si řekla, že to večer konečně dočtu, přistihla jsem se, že hledám úpěnlivě, na co bych se mohla dívat v televizi, abych nemusela číst ty hrozné kapitoly, které mě plní beznadějí.
Do toho zuřila volební kampaň, která jen potvrzovala všechno to, co Jan Keller shromážděním nejrůznějších sociologických terií o středních vrstvách pojmenovává. A teprve když jsem knihu dočetla a mohla o ní začít klidně přemýšlet, došlo mi, že to, co se dělo se mnou, děje se ve vztahu ke středním vrstvám s celou společností.
Nebudu uvádět všechno (přečetěte si to), ale v zásadě: současné střední vrstvy nevědí, kdo jsou. Nerozumějí svým vlastním zájmům, nevědí, s jakou politikou se mají identifikovat. Protože už jejich pozice ve společnosti není založena na vlastním podniku, rodinném majetku, tradicí potvrzeném postavení v obci, na protestantských ctnostech dle Maxe Webera, hledají své postavení v kariéře. Ta ovšem není vůbec závislá na jakékoli tradici, naopak vyžaduje naprostou přizpůsobivost čemukoli (vzpomněla jsem si na film Víta Janečka Závod ke dnu, kde jeden z manažerů zavřené filiálky textilní továrny říká, že mu majitelé jako jedinému nabídli práci v téže firmě v Maroku — a že to vezme, vždyť to znamená jen jednou za čas přiletět z Maroka domů do Jeseníků, aby viděl rodinu, nic horšího).
Přizpůsobení se čemukoli je ovšem darwinovský atavismus, který v důsledku znamená sežrat nebo nechat chcípnout ty, kteří se přizpůsobit nedokážou. Třeba proto, že mají moc dětí. Nebo nemocí. Nebo vazeb na určité místo (jako třeba my, kteří po kouskách a zdlouhavě opravujeme rodinný dům na Chebsku, kde bydlí jeden člen rodiny, a nikdo by nám nemohl, i kdybychom se rozhodli ho v rámci flexibility současných středních vrstev prodat, za něj dát tolik, kolik času a úsilí a práce a dovednosti i nedokonalosti vlastních rukou - protože nikdy nebylo dost peněz- do něj bylo vloženo.)
Píše se zde také o nové střední třídě vzdělaných, kteří, poznavše, že toho nelze mnoho dosáhnout na poli kariéry v produktivní firmě, zaměřili se na sebeformování, přečetli si různé publikace o globalizaci, religionistice, ekologii a psychologii a chovají se v životě pokud možno alternativně. Jenže co bylo před dvaceti lety, není už dnes, a tak se jim nedaří získávat podporu jiných lidí, než jsou ti už přesvědčení, alternativci se uzavírají do sebe, kýžená vyšší kvalita života naráží na stagnující příjmy, proti vzrůstajícímu počtu lidí bez ochrany a bez prostředků je boj za otevřenou kulturu, větší kvalitu potravin a ochranu přírody směšný.
Jeho spisovatelský talent začíná padat na úrodnou půdu.
Popř. čas dozrál a jemu začala vzkvétat pšenka.
Někdy mívám pocit, že už ty svoje mladé doma přestávám chápat. Odsuzují lidi, kteří se zadlužili, ty, co se neumí postarat o rodinu, i ty, kdo spadnou "na úplné dno". Můžou prý si za to sami. - Ale pak si uvědomím, že je těžké mít nadhled, když je člověk v letech, kdy ho zcela pohlcuje starost o vlastní rodinu a on obdivuhodně vynalézavě, což musím uznat, využívá stávající pravidla, aby dostál svému snu o spokojeném a bohatě prožitém životě.
Moji mladí mají tolik starostí zvládat slalom mezi platnými pravidly, že často nevnímají jejich spojitost se zákony schvalovanými zákonodárci v parlamentu. Pravidla vnímají jako možnosti, mezi kterými mohou volit. Mohou si na ně stěžovat, mohou se jim nelíbit,mohou se pokusit najít skuliny, kudy proklouznout, ale dál už často neuvažují, nezbývá jim čas, mají "svých starostí dost".
Svého času ekologové razili heslo: Jednej lokálně, mysli globálně. Oni moji mladí prostě pro samé starosti jednají lokálně a myslí lokálně. Jsou jako myšky lapené v labyrintu, které při hledání cesty ven nevidí lidi, kteří labyrint udělali a kteří ho čas od času mění. Ale ve skutečném životě nejsou žádné myšky. Jsou tu lidé, kteří se jednak pohybují labyrintem a jednak tento labyrint pod svýma nohama mění a obojí probíhá současně. Pokud nebudou, a platí to pro nás pro všechny, chvílemi uvažovat také jako zákonodárci, své situaci neporozumí. Nejen pro ekologa ale pro občana obecně je důležitý imperativ: Jednej lokálně, mysli globálně.