Před Vánoci jsem si hrozně zavařila, když jsem si koupila celkem útlou knížku Sociologie středních vrstev od Jana Kellera. Četla jsem ji celý měsíc, ne, že bych byla tak nevýkonný čtenář, ale proto, že mě ta četba ničila a nemohla jsem u ní dlouho vydržet. Když jsem si řekla, že to večer konečně dočtu, přistihla jsem se, že hledám úpěnlivě, na co bych se mohla dívat v televizi, abych nemusela číst ty hrozné kapitoly, které mě plní beznadějí.

Do toho zuřila volební kampaň, která jen potvrzovala všechno to, co Jan Keller shromážděním nejrůznějších sociologických terií o středních vrstvách pojmenovává. A teprve když jsem knihu dočetla a mohla o ní začít klidně přemýšlet, došlo mi, že to, co se dělo se mnou, děje se ve vztahu ke středním vrstvám s celou společností.

Nebudu uvádět všechno (přečetěte si to), ale v zásadě: současné střední vrstvy nevědí, kdo jsou. Nerozumějí svým vlastním zájmům, nevědí, s jakou politikou se mají identifikovat. Protože už jejich pozice ve společnosti není založena na vlastním podniku, rodinném majetku, tradicí potvrzeném postavení v obci, na protestantských ctnostech dle Maxe Webera, hledají své postavení v kariéře. Ta ovšem není vůbec závislá na jakékoli tradici, naopak vyžaduje naprostou přizpůsobivost čemukoli (vzpomněla jsem si na film Víta Janečka Závod ke dnu, kde jeden z manažerů zavřené filiálky textilní továrny říká, že mu majitelé jako jedinému nabídli práci v téže firmě v Maroku — a že to vezme, vždyť to znamená jen jednou za čas přiletět z Maroka domů do Jeseníků, aby viděl rodinu, nic horšího).

Přizpůsobení se čemukoli je ovšem darwinovský atavismus, který v důsledku znamená sežrat nebo nechat chcípnout ty, kteří se přizpůsobit nedokážou. Třeba proto, že mají moc dětí. Nebo nemocí. Nebo vazeb na určité místo (jako třeba my, kteří po kouskách a zdlouhavě opravujeme rodinný dům na Chebsku, kde bydlí jeden člen rodiny, a nikdo by nám nemohl, i kdybychom se rozhodli ho v rámci flexibility současných středních vrstev prodat, za něj dát tolik, kolik času a úsilí a práce a dovednosti i nedokonalosti vlastních rukou - protože nikdy nebylo dost peněz- do něj bylo vloženo.)

Píše se zde také o nové střední třídě vzdělaných, kteří, poznavše, že toho nelze mnoho dosáhnout na poli kariéry v produktivní firmě, zaměřili se na sebeformování, přečetli si různé publikace o globalizaci, religionistice, ekologii a psychologii a chovají se v životě pokud možno alternativně. Jenže co bylo před dvaceti lety, není už dnes, a tak se jim nedaří získávat podporu jiných lidí, než jsou ti už přesvědčení, alternativci se uzavírají do sebe, kýžená vyšší kvalita života naráží na stagnující příjmy, proti vzrůstajícímu počtu lidí bez ochrany a bez prostředků je boj za otevřenou kulturu, větší kvalitu potravin a ochranu přírody směšný.