Komu by v té naší malé, poněkud nevyvětrané české kotlince, chráněné hraničními pohořími nejen před cizími nepřáteli, ale i svěžími idejemi, nezazněl, ať už chce nebo nechce, v uších zpěv Daniela Landy a skupiny Orlík: „Bílej jezdec jede tmou, bílej meč má nad hlavou / jede cvalem s touhou svou, jede smutnou Evropou…“

Poslední myšlenkou Daniela Landy předtím, než letos oznámil odchod ze zábavního průmyslu, bylo volání po „králi“, který mu schází. 24. listopadu při předávání cen hudebního průmyslu Český slavík však Landa svého bílého jezdce našel: „Můj král králů je Karel. Je to Karel Janeček… Jestli mu budete vyhrožovat, já vám ublížím.“ Až dosud se dle svých slov, nevědomky si půjčujících marxistickou rétoriku, snažil „změnit svět“ svou tvorbou. Nyní víme, jak máme číst slova o jeho odchodu: Poté, co vyčerpal již tak limitované tvůrčí schopnosti, poté, co selhaly jeho groteskně kýčovité pokusy o založení řádů, se rozhodl podpořit projekt miliardářského mesiáše Karla Janečka.

Odhalil nám, že jeho tvorba, cíle a metody byly vždy politické, stejně jako symbol krysaře, vyvádějícího z města příčiny moru. Odhalil nám, že dosud se snažil své politické ideje prosazovat nepřímo, skrze tvorbu, a že nyní je bude prosazovat přímou politickou podporou svého krysaře. Odhalil nám, že jeho tvorba byla pouhým politickým nástrojem, pouhou propagandou a proto nebyla uměním, ale kýčem. Umění je vždy politické, ale přestává být uměním, přestává-li být autonomní a stává-li se pouhým nástrojem ať už zisku jako v neoliberálním kapitalismu, nebo politické propagandy jako v autoritářských režimech.

Z tohoto důvodu Landa nikdy nebyl umělec a jeho dílo nikdy nebylo uměním, ale pouhou politickou agitací. Přestože kýč je jako ideologie u mas populární proto, že jim nabízí falešný pocit nenáročnosti, Landa má pocit, že zřejmě selhal, vítězí-li ve volbách komunisté a nikoli strany vpravo od ODS, DSSS nevyjímaje.

Důvody, proč se Landa vzhlédl právě v Janečkovi, nalezneme v podstatě jeho projektu Pozitivní evoluce, kterou přesně analyzoval politolog Karel Kouba v článku Revoluce a la Pinochet, kde píše, že Janeček „navrhuje, aby poslanci byli voleni v 81 dvoumandátových obvodech. Jedinou zemí, která poslance takto volí, je Chile, kde tento systém zavedl generál Augusto Pinochet, aby uměle posílil volební zisky pravicových stran. Na jedné straně tím umožnil hladký přechod k demokracii, na straně druhé na dlouhou dobu zablokoval možnost politické změny. Z chilské zkušenosti pak vyplývá, že návrh Karla Janečka by neřešil současné problémy české demokracie, ale spíše je prohluboval.“ Protože česká společnost neřeší otázku přechodu k demokracii, smysl Janečkova projektu tkví zřejmě v posílení technokratických tendencí, které si Landa vykládá po svém: vláda tvrdé ruky. Nyní už víme o spojení Landy a jeho krysaře, o kterém bylo napsáno mnoho zajímavých článků. Podívejme se ale na Landu, a to na Landu jak ve smyslu jeho historické úlohy, tak na Landu jako kulturní symbol.

Landa — český Ian Stuart Donaldson?

Ian Stuart Donaldson (1953 — 1993) byl zakladatel britské původně punkové, později neonacistické britské kapely The Skrewdriver a mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour. Prostřednictvím kapely, hrající žánr Rock Against Communism (RAC) neboli white power, získával sympatie pro Britskou národní stranu a její neonacistickou ideologii v řadách tehdejších skinheads, pocházejících vesměs z řad dělnické mládeže, které se měly po vzoru SA stát jejími bojůvkami proti levici a menšinám. Důvodem, proč si vybrali právě skinheads, byla jejich inklinace k hegemonním hodnotám středních vrstev jako autoritářství, nacionální šovinismus, protestantská etika práce a mužská nadvláda. Tedy hodnoty, na kterých stojí i ideologie fašismu.

Tak jak se původně proletářská subkultura skinheads šířila po světě, britský vzor následovali neofašisté všech směrů i jinde, zejména v západním Německu, kde se NPD proměnila v 80. letech ze strany nostalgiků Třetí Říše v reálnou politickou sílu, lovící své členy a stoupence v řadách německých skinheads.

Herbert Marcuse v knize Psychoanalýza a politika ukazuje, že s nástupem postindustriální společnosti po druhé světové válce došlo k proměně politické kultury, kdy mluvčími Nové levice a hippies nebyli straničtí funkcionáři, ale intelektuálové a umělci. Protože však Nová levice i hippies byly záležitostí především středních a vyšších vrstev, došlo k odcizení od kulturně konvenčnější pracující třídy, jejíž některé vrstvy se radikalizovaly doprava. Se vznikem skinheads, stojících v opozici vůči středostavovským hippies, tak pro Novou pravici vzniklo prostředí vhodné pro boj proti levici jejími prostředky v duchu konzervativní revoluce. Tak se v éře pozdního kapitalismu mluvčím neonacistické ideologie nestal vůdce politické strany, jakým byl Adolf Hitler, ale lídr kapely Ian Stuart Donaldson. Tak, jak ve 30. letech dokázal zfanatizovat a vzrušit nejen davy, ale celý národ Adolf Hitler, tak to od 50. let dokázaly například rockové hvězdy. Donaldson to dokázal v řadách neonacistických skinheads.

Úlohu, jakou při propagaci a revitalizaci neonacismu sehrál v západní Evropě Donaldson, sehrál Daniel Landa v provinčních českých podmínkách jako zpěvák skupiny Orlík i jako sólista při revitalizaci krajní pravice a rasistické odnože skinheads, která brzy mj. i pod německým vlivem přešla k neonacismu. Ten stál za sérií rasových vražd i krystalizací hnutí v v politicky organizovanou DSSS. Kdyby se Radola Gajda či Emanuel Moravec narodili v roce 1968, byli by popoví zpěváci.

Landa jako kulturní symbol

Z psychoanalytického hlediska je popularita Daniela Landy a jeho tvorby za poslední dvě desetiletí ukazatelem tužeb a hodnot, které do něj jeho čeští fanoušci projektují. Daniel Landa ve své roli tyto touhy a hodnoty reflektuje. Tuto roli může hrát proto, že se s těmito hodnotami v podstatě ztotožňuje. Proto o něm můžeme hovořit jako o jednom z kulturních symbolů české společnosti.

Kulturní symbol Daniela Landa, který představuje určité hodnoty, je pak produktem české společnosti, jejíž konsensus je po roce 1968 založen na antikomunismu a anticigánském rasismu, jakkoli se Daniela Landa od své rasistické minulosti distancuje, a eufemicky hovoří jen o tzv. nepřizpůsobivých.

Není podstatné, zda se kapela Orlík ve svých textech, či její jednotliví členové osobně distancovali či distancují od německého či jiného fašismu nebo popírají rasismus. Vyjdeme-li z hodnotvého základu, který prezentuje kapela Orlík a Daniela Landa jak ve své tvorbě, tak ve svých postojích za poslední dvacetiletí, nacházíme opakovaně tyto hodnotové vzorce:

a) rigidní lpění na konvencích středních vrstev jako je úcta k autoritě, etnocentrismus, tradiční rodina atd;

b) podřízenost vůči autoritám;

c) agresivita;

d) antiintelektualismus;

e) pověrčivost a stereotypní myšlení;

f) kult síly a ideologie mužské nadvlády;

g) destruktivnost a cynismus;

h) xenofobie a autoprojekce.

Tyto hodnoty tvoří Adornovu F-škálu, škálu fašismu, pomocí které se měří míra autoritářské poruchy osobnosti. Od 50. let se teorie autoritářské osobnosti vyvíjela a byly vypracovány nové modifikace, odpovídající změněným sociálním podmínkám, jako Kohnova škála autoritářského rebela ze 70. let či Altemeyerova RWA-škála, tj. škála pravicového autoritářství z 80. let. I přes vývoj této teorie však zůstává Adornův koncept základem metody, kterou se sociologicky měří míra fašismu jak ve struktuře osobnosti jednotlivce, tak ve škále hodnot společnosti.

Na základě tohoto předpokladu můžeme tedy dojít k tvrzení, že hodnoty Daniela Landy a jeho tvorby jsou autoritářské, jeho tvorba sama pak konvenční. Vzhledem k tomu, že od počátku umělecké dráhy působí v rámci zábavního průmyslu, můžeme na základě kritiky zábavního průmyslu a kritiky jeho tvorby tvrdit, že jde o kulturní fašismus. Kulturní fašismus je výsek zábavního průmyslu, který je z estetického i hodnotového hlediska nejen konvenční, ale i zpátečnický. Je-li pak Daniel Landa jakožto kulturní symbol symbolem kulturního fašismu, rezonující s hodnotami značné části české společnosti, zejména kulturně hegemonních středních vrstev, můžeme říci, že kulturní symbol Daniel Landa je symptomem fašizace české společnosti, tj. posilování autoritářských, protidemokratických tendencí.

Král Žito 44 a Krysař Janeček

Daniel Landa se mýlí, tvrdí-li, že svou aktivitou nezasel sémě. Daniel Landa po dvacet let coby malý český Donaldson propagoval fašistické společenské i estetické hodnoty, které pomáhal legitimovat. Svou roli malého českého Donaldsona, reprezentujícího kulturní frontu Nové pravice, zdá se vyčerpal a kulturní fašista se rozhodl spojit s fašistou politickým, s Karlem Janečkem v projektu Pozitivní evoluce, jenž má pinochetovské poselství. Daniel Landa pod drsnou maskulinní maskou ovšem skrývá slabocha, který potřebuje silného Vůdce. Politický fašismus zároveň potřebuje kulturní fašismus, protože jsou-li lidé zbaveni svobody, například volebního práva, je jim třeba prodat laciné opium.

Nyní tak máme možnost vidět kulturní opium českého maloměšťáka, Daniela Landu, s politickým opiem, Karlem Janečkem, tam, kde mají být. Spolu. Zvítězí-li ale revoluce a nikoli Janeček s Landou, mohou zůstat stále spolu — přijdou si pro ně pánové v kožených kabátech a odvezou je na převýchovu do nějakého německého levicového squatu, kde už jim snad jejich autoritářské tendence vyženou z hlavy.