Televizní studia Brno a Ostrava jsou mezi některými autory z branže braná jako méně hlídaná z centra, a proto poněkud progresivnější a odvážnější. Říká se, že co nepůjde v Praze, půjde možná v Brně nebo Ostravě. V případě aktuálního dokumentu o Landovi je příznačné, že vznikl právě v brněnském studiu. Forma dokumentu napovídá, že důvodem není jen to, že dění okolo Zlatého draka probíhá v Brně, kde uvedení hry v Mahenově divadle způsobilo značný odpor a protesty, ale také dramaturgie, která je na poměry produkce ČT vcelku odvážná. Landův lektvar lásky totiž není zrovna standardně neutrálním či nenápadně lichotivým portrétem zpěváka, hudebníka, režiséra a automobilového závodníka Daniela Landy, jaký by se od ČT dal spíše očekávat. Režisérka snímku Erika Hníková je autorkou, která byla ve svých předchozích filmech (např. Ženy pro měny či Sejdeme se v Eurocampu) zvyklá hledat ve svých tématech kontroverzi, protagonistům hbitě pokládat nečekané a tudíž nepříjemné otázky a otřásat či alespoň zachvívat mikrosystémy samozřejmých věr, na nichž je založena automatická každodenní existence společnosti. Podobným způsobem se snaží přistoupit i k Landovi. Kontroverzi Landovy osobnosti i okolnosti uvedení jeho hry ve významné divadelní instituci však autoritativně nastoluje hned od začátku a proto se nezdá, že hodinový film přinese jakýkoli překvapivý přístup nad rámec otázky po legitimitě slučitelnosti Landovy skinheadské minulosti a uvedení jeho současné hry v čelním brněnském divadle. Zpočátku Landův lektvar lásky neslibuje více než neustálý odkaz na Landovu minulost frontmana shinheadské kapely Orlík na počátku devadesátých let. Občané z Ivančic vyjíždějí na jeho představení hromadným zájezdem, na dotazy štábu nepříliš rozvitými větami sdělují svá ocenění Landova umu a zaslouženého věhlasu, před divadlem minou odpůrce Landy a jeho inscenace, usednou v hledišti a představení může začít. Jednoduchá linka zájezdní návštěvy divadla je prostříhávána sekvencemi záznamů koncertů Orlíku s Landovými jen málo zakódovanými rasistickými texty a pogujícími skinheady na parketu, rozhovory s Landou, v nichž se s přehledem dokáže vykroutit z otázek ohledně své minulosti, rozhovory s uměleckým šéfem divadla Plachým a dramaturgem hry, v nichž nedokážou popsat, o čem hra vlastně je nebo s šatnářkou, která mluví o tom, že nějací skinheadi na hru přišli taky. Otázka, jestli má svou minulostí být Landa ocejchován natolik, že se jeho hry nemají hrát v divadlech, jako je Mahenovo, se zde nikam neposouvá. Nešťastné je obsazení politologa Ondřeje Slačálka, který stojí zcela mimo strukturu protichůdných zájmových či vkusových skupin a má ve filmu roli oficiálního vykladače skutečnosti a žádoucího pohledu na věc.V druhé polovině filmu však Landův lektvar lásky začíná bublat z kotle ven. Začne se projevovat, že umělecký šéf a dramaturg nejenže neumějí příliš rozebrat hru samotnou a neustále se motají v povšechných frázích o tajemství, hloubce a skryté symbolice pradávných moudrostí, ale že zcela propadli Landově osobnosti. Téma filmu se tady odpoutává od Landovy minulosti a soustředí se na společenské implikace jeho hry. Sice jde stále o prosté rozhovory střídající se s fragmenty záznamu inscenace, ale film zde již odkrývá tušení, že nejde jen o divadlo, ale možná o rafinovanou propagaci značně obskurního kultu. Štáb Hníkové dokonce objevuje brněnského primátora Onderku (ČSSD), který nosí klíčový artefakt Tajemství Zlatého draka — kámen obsidián — v kapse saka a na veřejnosti se jím chlubí i při oficiálních příležitostech. Umělecký šéf Plachý a dramaturg hry spřádají sny o postavení chrámu Zlatého draka za dvě miliardy a není jasné, zda jsou včetně Onderky pod vlivem drog či tajemných sil kamene v kapsách, oběťmi magického kultu nebo si ve svém postavení dělají dost nesnesitelnou legraci. Rozhovory s diváky po představení objevují, že Landova hra je pro mnohé fascinující, hluboká a vyjevuje nezměrné moudro, aniž by byli schopni jakkoli říct, proč. Film nakonec, zprvu však neočekávaně, odkrývá, v čem opravdu tkví problém — ve výstavbě kultu Landovy osobnosti, jíž se jako přidavači účastní některé významně postavené osobnosti kulturní a politické sféry, jimž lichotí přízeň charismatické celebrity, kterou Landa bezesporu je. Při vší neurčitosti psychologicko-historicko-okultních blábolů, které ze sebe Landa sype na požádání a film je dokáže výtečně uvést, se objevuje to pravé riziko — jednou bude moci Landa říci cokoli a bude to pro spoustu lidí určující z jednoho prostého důvodu — protože to řekl Landa.Film Landův lektvar lásky je možno zhlédnout na stránkách ČT zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/309294340090001-landuv-lektvar-lasky/Reakce šéfa činohry Národního divadla v Brně a protagonisty dokumentu Landův lektvar lásky Zdenka Plachého v diskusi na stánkách České televize. Jeho autorství Deníku Referendum Zdenek Plachý potvrdil.Jsem spoluatorem a režisérem hry Tajemství Zlatého Draka v Národním divadle Brno. Jsem tím člověkem, který pozval Daniela Landu do Národního divadla. Naše společné představení vidělo rok po premiéře více než 20 000 diváků, téměř vždy se po představení tleská ve stoje. Takový ohlas v kontextu celé České republiky nepamatují ani nejstarší členové souboru činohry. Zlatý Drak je již nyní nejúspěšnějším představením v historii činohry Národního divadla Brno. Velmi pozitivně se o něm vyjádřila velká řada předních intelektuálů této země. Diváci si prostě zamilovali tento příběh obrácení jednoho policajta k vyšším duchovním hodnotám. Je to o možnosti změny, o naději.Dokument Eriky Hníkové „Landův lektvar lásky“ však líčí něco zcela jiného. Předvádí klasickou ukázku mediální manipulace, kdy si tvůrci dokumentu vytvořili předem názor, do něhož se snaží neumětelsky vměstnat různé informace. S trpělivostí jsem jim vysvětlil celý koncept Zlatého Draka. Oni ale chtěli „zkoumat“, zdali je Daniel Landa nebezpečným manipulátorem. Takže se místo hodnověrných informací o představení pouze schematicky dozvídáme, že je Zlatý Drak jakýmsi podivným hybridem, který nemá ani hlavu ani patu. Sestřih záběrů z představení, z generálky a z protestní hříčky studentů - to vše vytváří v hlavách diváků, kteří Zlatého Draka přímo neviděli, jenom neuvěřitelný zmatek. Většina z těch, kdo TZD viděli,ví, že tato inscenace má esteticky vytříbený vizuální a vypravěčský styl, i že její poselství je naprosto zřetelné, nezaměnitelné. - Sám jsem dokumentaristou, a za film „Pokusná zvířata“, kde vystupoval např. Václav Bělohradský, jsem obdržel cenu na Akademia film Olomouc za nejlepší přírodovědný dokument roku. Takže „trošičku“ dokumentaristům do kuchyně vidím a jsem pobouřen, jak Erika Hníková zneužila naší důvěry a pouze zkreslila a zkarikovala naše vystoupení. Místo mého vysvětlení záměrů inscenace, vypadám v dokumentu jako zfetovaný blázen, pro něhož je hlavním tématem, jestli Daniel Landa na Vyšehradě levituje. Tímto dokumentem by se měl zabývat etický panel České televize, protože zde jako „nezávislý politolog“ vypovídá např. šéf českých anarchistů pan Slačálek. Režisérka klade účelové a zavádějící otázky svým respondentům a z obyčejných diváků, kteří na představení přijeli, dělá téměř nesvéprávné a povrchní glosátory. Staňte se kamarádem Daniela Landy a nebude se stačit divit! Mediální vesnice si z něho udělala národního morálního otloukánka. Je to doslova štvanice, která se teď přenáší i na jeho přátele. - Před vznikem Zlatého Draka jsem byl médii hýčkán, jako jeden z nejpůvodnějších tvůrců a režisérů českého divadla. Dnes se o mých představeních v Národním divadle(!) v médiích téměř mlčí. Je to ostrakizace, kterou bych nikomu nepřál zažít na vlastní kůži. Jako skladatel se zabývám především vážnou hudbou, ale hrál jsem i v rockové skupině Dunaj, takže vím, o čem mluvím, když říkám, že hudební tvorba Daniela Landy je mimořádná v kontextu celé české rockové pop music. Je až zábavné, jak si jeho duchovně vyzrálé texty, které by mohly směle vycházet v esoterní revue, zpívají na koncertech desítky tisíc diváků. Je to pozoruhodný fenomén, jenž by bylo dobré analyzovat, to by ovšem novináři museli myslet a nejen kádrovat.Zdenek Plachý, šéf činohry Národního divadla Brno