Vítězem letošních krajských voleb je ve většině krajů sociální demokracie a na Karlovarsku a Ústecku pak zvítězili tzv. komunisté. Jedinou výjimku tvoří pravicové Plzeňsko. Výsledek voleb je především vyjádřením protestu proti neoliberální politice, dále pak signalizuje výrazný posun voličů doleva.

Výrazný úspěch KSČM je mimo jiné způsoben její dvacetiletou neúčastí na exekutivě. Nenesla nikdy vládní odpovědnost, proto se může jevit jako přitažlivá alternativa, která má nyní mnoho nadějí na koalici s ČSSD na krajské úrovni. Jsou však nejen KSČM, ale spolu s ní i ČSSD a dále Zelení a Piráti skutečnou alternativou vůči neoliberálnímu kapitalismu?

Po roce 1989 měla komunistická strana perspektivu transformovat se ze stalinistické státostrany v moderní radikální levici, v subjekt stojící nalevo od sociální demokracie, jako se to podařilo v sousedním Německu Straně demokratického socialismu (PDS), později Die Linke. Namísto toho se stala KSČM, stejně jako obnovená ČSSD, etablovanou součástí systému, neschopnou jej skutečně změnit. Zatímco pro pravicového voliče zůstává strašákem „návratu starých časů“, pro voliče hledajícího změnu nepředstavuje naději. Příčinu rozdílného vývoje německé a české strany můžeme hledat v rozdílnosti politické kultury a sociálního složení jak české a německé společnosti, tak té které strany. Členskou základnou KSČM tvoří především lidé staršího věku, setrvávajících ve straně spíše z nostalgie; proto se její jediný větší klad, vnitrostranická demokracie, stává zároveň brzdou jakékoli změny a příčinou, proč by tato konzervativní strana měla odejít, kam patří — na smetiště dějin. V bývalé NDR si jak početnější a vyspělejší střední třída, tak i pracující třída díky silné tradici dělnického hnutí zachovaly i v éře autoritářského režimu demokratickou kulturu, což sehrálo významnou úlohu při transformaci a obnově německé radikální levice.

Sociální demokracie, která se od roku 1989 pod vedením Jiřího Horáka obnovovala v rámci antikomunistickém konsensu české polistopadové společnosti, se pod tlakem globálního kapitálu, byla-li u moci, stala spolu se sesterskými stranami Socialistické internacionály de facto pouze sociálním proudem neoliberalismu, jakým je tatcherizovaná New Labour Tonyho Blaira. V praxi se to projevilo za jejích vlád privatizací bank a náběhem k neoliberálním reformám školství, zdravotnictví, důchodového systému a dalších veřejných služeb, které naplno prosazuje současná pravicová koalice. Namísto toho, aby byla alespoň umírněně levou alternativou vůči Klausovu „kapitalismu bez přívlastků“, je jen levým křídlem hlavního proudu. Tak se ze strany proletariátu přes stranu lidu stala „firmou nabízející volební hesla“ stejně jako ODS.

Zelení vznikali od konce 70. let z řad levicových aktivistů v západoevropských zemích v reakci na ekologické problémy průmyslové civilizace a také díky úbytku pracující třídy a vzestupu střední třídy s jejím spotřebním životním stylem. Zelení nabídli ekologická témata a postmateriální hodnoty, jako je kvalita života a seberealizace. Po rozpadu SSSR jako „reálné alternativy“ vůči kapitalismu inicioval Joschka Fischer proměnu zeleného hnutí z radikální levice v zelenou odnož sociální demokracie. Nástup globálního kapitalismu však znamená také úpadek střední třídy a reaktualizaci sociální otázky, která v agendě zelených chybí. Ekologická otázka zůstává aktuální, společenská opora zelené strany se však vytrácí. Pokud jde o české zelené, pravé křídlo v čele s Bursíkem prosazuje zelený kapitalismus pod křídly pravicových stran, zatímco levé křídlo v čele se Stropnickým a Markem může svůj program v praxi prosazovat jedině společně s ČSSD.

Piráti vznikli po roce 2000 jako strana reagující na problémy kapitalismu informačního věku. Jejím minimálním konsensem, sjednocujícím ideové proudy od neoliberálů po neomarxisty, je svoboda informací a legalizace a legitimizace jejich společného sdílení (tzv. commons). Radikálnější proudy, například berlínská strana, mají jako součást programu také commonismus, tj. uspořádání společnosti na principu commons. Díky tomu má strana relativní antikapitalistický potenciál. Ve srovnání s německými piráty nepřekračují jejich čeští kolegové rámec depolitizovaného diskursu ani minimálního „liberálního“ konsensu a namísto commonismu propagují svobodné podnikání. V některých krajích dokonce vytvořili volební koalici s krajně pravicovou Stranou svobodných občanů (SSO).

Jediná hnutí v ČR, která se vymezují vůči kapitalismu nebo mají potenciál něco změnit, jsou anarchisté a ProAlt, který bojuje proti neoliberalismu spolu s odbory. Jsou to však protestní hnutí, která prosazují změnu přímou akcí, nikoli politické strany, které by prosadily změnu také převzetím moci ve volbách. Zatímco dosavadní strany znají jen druhou taktiku, protestní hnutí jen tu první. Zapotřebí jsou však obě.

Jan Májíček ve svém článku Změnit svět ze 17. května vyzývá k vytvoření široce pojatého levicového subjektu, který by byl realistickou alternativou jak vůči neoliberálnímu kapitalismu, tak vůči stranám, které jako alternativy selhaly. Nestačí najít příčinu selhání v nízké úrovni politické kultury a v depolitizovaného antikomunistickém diskursu. Jde o to něco změnit. Jde o to vytvořit novou politickou stranu, novou politickou kulturu.

Německá Die Linke, jež vznikla v roce 2007 sloučením východoněmecké PDS a Lafontainovy západní WASG, je sama široce pojatou stranou s mnoha proudy od reformistů po radikální antikapitalisty. Německá společnost, která je vítězem krize, však na rozdíl od poražených zemí postrádá potenciál změny a to oslabuje také levici. Levice v ČR jakožto poražené zemi, zformuje-li se ve stranu, má jiné perspektivy.

Pokud KSČM v budoucnosti získá podíl na vládní odpovědnosti, čeká ji pravděpodobně osud francouzských komunistů za vlády Mitterranda, tedy konečný debakl. Tím jen uvolní cestu: KSČM je jako kresloun, který stojí ve vzduchu nad propastí, ale spadne teprve tehdy, podívá-li se dolů. O zhrzených projektech zemanovců a paroubkovců, motivovaných osobními ambicemi, nemá cenu se zmiňovat.

Význam levicového subjektu spočívá také v jeho protestním potenciálu, protože alternativy existují. Nespokojený volič, toužící po změně, má dvě možnosti: volit levici nebo fašisty. Fašismus vítězí, selže-li levice. Dejme svobodu fantazii a představme si novou levicovou stranu — a poté ji vybudujme.