I když je mapa vítězů krajských voleb 2012 oranžová skoro po celém území republiky, o jejich faktickém vítězi není žádných pochyb. Je jím Komunistická strana Čech a Moravy.

Konkrétní čísla ponechme statistikám a na ně zaměřeným komentářům a věnujme pozornost podstatnému. Česká společnost se po 23 letech nadvlády pravicového smýšlení dostává do bodu obratu. Falešný sen o jediném správném uspořádání mezilidského soužití skrze ničím neomezenou moc ekonomických subjektů, který dosud určoval poměry v zemi, je dosněn. Od této chvíle platí, že kdokoli s ním bude předstupovat před veřejnost, v jednom se nezmýlí: čeká jej politický výprask.

Komunisté u moci?

Ačkoliv to leckomu může připadat jako paradox, návrat komunistů do vrcholné politiky je zcela v logice a řádu věcí; k tomu neopomeňme zdůraznit, že KSČM není KSČ z dob neomezené vlády komunistů u nás.

Máme-li opravdu pochopit úspěch KSČM v krajských volbách, nevystačíme s dosud užívanou argumentací, že jde o hlasy protestní. Sociální barbarství, které ve stále méně snesitelné míře ordinuje česká pravice drtivé většině občanů nejpozději od svého vítězství v parlamentních volbách 2006, vysvětluje mnohé, ale ne vše.

Především lidé s životní zkušeností začínají oceňovat to, nad čím se nikdo v posledním dvacetiletí komunistické éry nepozastavoval a nad čím v prvním dvacetiletí budování kapitalismu ohrnoval nos: sociální jistoty, sociální smír a právní prostředí. Stejné hodnoty začínají postrádat i mladí lidé vstupující do života. Není divu, když po absolvování škol, které jejich rodičům sahají stále hlouběji do kapes, je čeká martyrium pendlování mezi prekarizovanou prací, nezaměstnaností a veřejnými pracemi.

Jistěže nelze o někdejším komunistickém Československu mluvit jako o plnohodnotném právním státě. Nicméně tam, kde se občan držel v mezích, které byly všem dobře známé, právní stát fungoval. Kolosální majetkové podvody byly nemyslitelné. Dnešní Česká republika není právním státem ani v jediné oblasti práva. Také to vnímá stále větší část obyvatelstva, a tak příklonu ke straně, která se dosud ocitala mimo nejvyšší politiku, a tudíž mimo pokušení korupce, se není co divit.

Komunismus jako takový, lze-li vůbec dnes ještě mluvit o jasně vymezeném ideologickém modelu a jeho uskutečňování, jistě žádným řešením není. I přes všechny demagogické nápady, které si tu a tam z útrob KSČM najdou cestu ven, české společnosti nic takového nehrozí. Ostatně, komunismus nevznikl tam, kde společnost přijala jeho ideové koncepty, ale tam, kde se nadvláda kapitálu v podmínkách válečného rozvratu chovala nejbezohledněji.

Sympatie, které KSČM v mnoha lidech ponížených cynismem a arogancí pravice vzbuzuje, totiž nestojí na nějakém konkrétním společenském uspořádání, jak nás bude strašit česká pravice, ale na očekávání sociální spravedlnosti. Konkrétně to znamená státní vlastnictví klíčových podniků, bezplatné zdravotnictví a školství, účinné pracovní právo a funkční sociální systém.

V tom se ovšem mnozí voliči KSČM shodnou snad se všemi občanskými iniciativami odmítajícími praktiky české pravice. Tak jakýpak, prosím, komunismus? Malá poznámka: lze jistě připustit, že kdyby nejvýznamnější občanská iniciativa ProAlt vstoupila na politickou scénu (důvody, proč tak nečiní, jsou však pochopitelné), značná část hlasů KSČM by připadla jí.

Za povšimnutí stojí také, že zřejmě mnoho voličů KSČM nevkládá své naděje do ČSSD. Důvodů je hned několik: skandály regionálních organizací, nesoulad mezi centrem a krajskými organizacemi, David Rath, stále přežívající kult Miloše Zemana a jeho spojenectví s Klausem, podezření z kmotrovství atd. Pro ČSSD je to memento a vážné varování pro příště. Kdyby se v uskutečňování toho, o čem stále jen mluví a co opakovaně vpisuje do programových prohlášení, dokázala alespoň přiblížit svým předsevzetím, byla by to ona, v koho by lidé práce mohli s klidem vložit svoji důvěru. V opačném případě nemusí dlouho trvat a KSČM se stane vedoucí levicovou silou.

KSČM se aktem vítězství v krajských volbách stává druhou nejsilnější stranou v zemi. Její izolace dosud praktikovaná ať už z vlastní vůle, nebo z vůle ostatních stran, je u konce. Pro náš politický systém je to krok dopředu. Dvacet let trvající upírání odpovídajícího politického zastoupení nikoliv nepodstatné části občanstva svědčilo nejen o bídném stavu politické kultury, ale i o strachu z trefné kritiky.

Další trvání Bohumínského usnesení ČSSD o nevstupování do koalice s KSČM je za poměrů sil, které potvrdily krajské volby, neudržitelné. Pokud by jej ČSSD nechtěla anulovat, riskovala by vedle přesunu části svých voličů ke KSČM šance na sestavování příští vlády. Pro ČSSD to úplně lehký oříšek být nemusí.

Čím už pravice nepřekvapí

Že pravici došla marketingová fantazie, bylo znát na jejích předvolebních heslech. Vyšeptalé slogany o tom, jak se ve všem vyzná „více než si myslíme“, o „odpovědnosti“ neznámo komu a o „sociálních dávkách potřebným“, jejichž možnost zneužití nečítá ani jedno procento rozpočtu, jako by tiskařský šotek vyhrabal ze sazby předloňských plakátů.

Strašení komunismem, které ODS praktikovala od roku 1990 před každými volbami, si díky pravicovému fundamentalismu médií užijeme v míře vrchovaté. Vzhledem k tomu, že i prezident Klaus považuje nositelku Nobelovy ceny míru, Evropskou unii, za projekt socialistický, a tedy v očích naší pravice komunistický, nemá nás co překvapit. Jedno nám však pravicová propaganda sdělovat určitě nebude. Totiž že to nebyla KSČM, která by systematickou a dlouhodobou prací přesvědčila voliče o svých kvalitách, ale výhradně česká pravice, která destrukcí státu a sociálním barbarstvím donutila občany rozpomenout se na to dobré, co jim nebylo v éře komunismu odepřeno.

Může být taková motivace pro české občany, ba i samotnou KSČM dostatečná? Na první pohled se chce říci, že nikoliv. Jenže to není motivace jediná. V Čechách již existuje občanská společnost, odbory získávají odpovídající reputaci, studentstvo je ochotno se prát za svou věc, učíme se účinně protestovat. Navíc v tom nejsme zdaleka sami.

Obecné dobro, které má být cílem každé zdravě uspořádané společnosti, nelze ztotožňovat s žádným stranickým programem. Strana totiž vždy představuje zájem pouze určité části obyvatelstva. V tom je slabina stranického systému, že někomu straní a jinému zase nikoliv. Čím širší je spektrum stran, tím více reprezentuje zájem společnosti, a tím spíše — pokud panuje ochota se vzájemně domluvit — se cesta k obecnému dobru otevírá. KSČM do tohoto spektra tedy vstupuje.

KSČM není listem nepopsaným, ale hříchy někdejší KSČ a konspirativní snahy o druhý příchod komunismu jí připisovat nelze.