Němečtí sociální demokraté vyhráli na podzim volby v Berlíně. Mohou se také stát součástí budoucí celostátní vládní koalice. Na pozadí celkové krize levice v Evropě patrně není situace v Německu nejhorší.

Ještě před deseti lety jsme žili v jisté iluzi — že ve většině zemí Evropské unie vládnou sociální demokraté. Prosazovali politiku „třetí cesty“, která nakonec utrpěla porážku. Samotná diagnóza, že tváří v tvář globalizaci a demografickým změnám musejí sociální demokraté sami sebe znovu vymezit, byla v pořádku. Ale ona redefinice proběhla tak, že nevznikla žádná nová levice, jen byly jednoduše převzaty neoliberální myšlenky. Zato sociální demokraté zaplatili, a proto dnes levice málokde vládne, a trvale oslabuje.

Vítězství SPD v německých zemských volbách v minulém roce na tom dojmu nic nemění. Všude, s výjimkou Hamburku, jsme v absolutních číslech ztratili hlasy. Ani dnešní, v řadě ohledů katastrofální politika vlády nám nedovolila získat voliče. Popravdě tak dnes nemáme co dočinění s obrozující se sociální demokracií, ale jen se slábnoucí vládou. To opravdu nutí k zamyšlení.

Co podle vás v takové situaci dělat?

Máme před sebou zásadní programové otázky, kterým se ale v této chvíli dostatečně nevěnujeme. Nemluvím tu přitom jen o SPD, ale o celé Evropě. Pokud je nezačne řešit ta sociální demokracii, která je přese všechny problémy ve střední Evropě nejsilnější, tím větší problém s nimi budou mít další strany. Přitom — a to zdůrazňuji — nejde jen o personální změny, jakkoli je namístě identifikovat lidi také s programovými otázkami.

Personálie jsou ale první věcí, o které se snad v každé zemi hovoří.

Souhlasím, ale není to dobře. Steinbrück, Steinmeier nebo Gabriel… Vždy jde jen o to, kdo bude kandidovat na kancléře, ne o to, co ve skutečnosti chce sociální demokracie, ani o to, na čem se zakládá sociálnědemokratická odpověď pro Evropu. Pokud ale mluvíme o jménech, pak se problém vůdcovství na levici týká také Německa.

Velmi si vážím Sigmara Gabriela, ale není moc jasné, jaký politický program vlastně reprezentuje; jeho profil se prakticky rovná jen politické vůli k moci. Peer Steinbrück je ve straně vnímaný všelijak, ale je dost široce akceptovaný voliči. Frank-Walter Steinmeier se těší velké úctě jak mezi obyčejnými lidmi, tak i v SPD, ale není to typický politik, spíše znamenitý úředník a manažer.

Z tohoto důvodu bude SPD muset spolknout hořkou pilulku a zvolit Steinbrücka, který se sám prezentuje coby „vnuk Helmuta Schmidta“. Problém je to dnes dost příznačný. Jen pragmaticky — a právě pragmatičnost byla známou charakteristikou „starého kancléře“ — nelze sociální demokracii vyvést z krize.

A proč ne? Helmut Schmidt je pořád nejpopulárnější německý politik.

Protože už nežijeme ve dvacátém století. Tehdy stál úspěch sociální demokracie na tom, že se podařilo rozdělit výsledky růstu. Vývoj SPD od marxismu k současné podobě sociální demokracie se odvinul od toho, že se přestalo přemýšlet o vyvlastňování bohatých, ale bojovali jsme — a to i za pomoci progresivního zdanění - o větší rovnost a menší sociální rozdíly.

Protože ale máme čím dál tím více lidí v pokročilém věku, hroutí se dřívější systém sociálního zabezpečení nejen v Německu, ale i v jiných evropských zemích. Do toho viditelně vstupuje globalizace, která přinesla zostření války o konkurenceschopnost. Jedno desetiletí zpátky jsme zkoušeli tento problém vyřešit třetí cestou, což vedlo ke zničení sociální demokracie.

Proto je také hlavním úkolem vypracování takové hospodářské a finanční politiky, která na jedné straně dovolí snížit zadlužení, na druhé dá rozvojový impuls hospodářství a nakonec způsobí, že sociální systém bude spravedlivější a nepromění se směrem k neoliberalismu. Nejsem ekonom, takže takovou strukturu přesně nepopíšu, ale tohle jsou bezesporu mezníky, na které se musíme zaměřit.

I když jsou rámovány novými podmínkami, jde o dost klasické problémy.

Existují také úplně nové problémy — v moderní společnosti především problém participace prostřednictvím nových médií. To je výzva pro všechny strany včetně SPD. Nakolik budeme otevření faktu, že mladí lidé hledají nové formy, jak se účastnit práce, a že nebudou vždycky chtít pracovat v místní organizaci, která je plná starších straníků. Mám strach, že tenhle problém nebereme dost vážně.

Když mluvíte o nových podmínkách, ve kterých musí sociální demokracie pracovat, popisujete je jako výsledek objektivních procesů. Ale reformy důchodových systémů nebyly ve světě výlučně výsledkem demografických změn. Svůj význam měl i tlak finančních trhů, které se chtěly rozšiřovat do nových oblastí.

V německém případě ale šlo o problém financování důchodových účtů. Zrovna s tím finanční trhy neměly moc co dočinění. Největší problém přitom byl, že zvýšení věku odchodu do důchodu na 67 let, stejně jako další reformátorské nápady, nestačilo. A co je horší, obvykle se spojilo s úlevami pro nejzámožnější a zatížením nejslabších částí společnosti. To platí i o vládách červeno-zelené koalice. Nešlo o přestavbu systému, ale jen o přerozdělení nákladů.

Nejhlasitější německá debata posledních let ale přeci začala tezí Petera Sloterdijka, že je to právě naopak. Že stát příliš zatěžuje ty pracovité a výkonné a financuje za to lenochy na dávkách.

To považuji za úplný nesmysl a ohlupování veřejného mínění. V té debatě bohužel chyběly sociálnědemokratické hlasy.

Polemiky ze strany levice byly, velmi ostře protestoval Axel Honneth.

Debata zahrnující širší společenské vrstvy zásadně chybí. Moc se neděje ani na půdě Evropského parlamentu. Jerzyho Buzka z křesťanskodemokratické strany nahradil socialista Martin Schulz, ale to je jen procedura bez vlivu na směřování debaty. Právě intelektuálové nespokojení s daným stavem věcí by se konečně měli dát do práce a takovou debatu začít.

Pokud mluvíme o nové sebedefinici levice, musím se zeptat na zelené, kteří nepochybně posilují. Jde podle vás o výsledek událostí, jako byla katastrofa v elektrárně Fukušima, nebo jde o odraz hlubších společenských procesů?