Fotografie nově zvoleného předsednictva Strany zelených říká vše. Sbírka vesměs staronových tváří, které se ve větší či menší míře podílely na laciné směně vlastního programu za funkce ve vládě Mirka Topolánka, se tu tísní na pódiu kulturního sálu českotřebovského internátu; pod oponou na malém jevišti připomínají unavenou kočovnou divadelní společnost při derniéře kusu, který by se mohl jmenovat Sedm nešťastných.

Strana, kde včera již znamená zítra

Strana zelených dala svými personálními volbami na sjezdu najevo především to, jak se dívá na svá selhání v minulosti. Martin Bursík řekl, že je třeba stavět na obhajobě úspěchů, kterých zelení dosáhli v Topolánkově vládě, a dostal více hlasů nežli nejhlasitější vnitrostranický kritik této vládní účasti, Matěj Stropnický.

Spolu s Bursíkem se vrací do nejužšího vedení další tváře z minula. Nekompetentní ministryně školství Dana Kuchtová, která nejprve pomohla Martinu Bursíkovi v zelených k moci, ale pak se s ním rozhádala po té, co jí právě kvůli její nekompetenci z funkce ministryně nechal odvolat. Do předsednictva vstupuje také Bursíkova loajální úřednice z ministerstva životního prostředí Eva Tylová.

A samozřejmě předsedou zůstává Bursíkův původně spojenec a nyní protivník Ondřej Liška, o kterém jsme před dvěma lety v článku Zelená hrozba 2014 napsali: „Liška vidí daleko dopředu, a tak nepochybně počítá s tím, že by se mohl na vlně deziluze v roce 2014 do Sněmovny vrátit jako pro řadu voličů slušnější varianta Věcí veřejných a TOP 09, kterou věru jeho Strana zelených je. A hrozba spočívá v tom, že pokud by se mu to podařilo, může se znovu tak jako v roce 2006 Strana zelených stát trojským koněm české pravice.“ Přesně touto hrozbou se nyní Strana zelených stává.

Liškovou rétorikou se nenechme zmást. Ve vládě, která zřídila ÚSTR a ocenila bratry Mašíny, zasedal s Langrem, Řebíčkem a Julínkem, na ministerstvu školství provozoval vyloženě neoliberální politiku a ještě krátce před volbami prohlašoval, že by rád do vlády Petra Nečase. Je bystřejší a pružnější než mnozí jiní, ví, že by s takovou rétorikou už dnes nepochodil, takže se nyní tváří takřka jako sociální demokrat. Věřit se mu to ale nedá, pořekadlo „kam vítr, tam plášť“ musel snad vymyslet někdo, kdo se s ním znal osobně.

Jakkoli v předsednictvu zůstává „za radikály“ Matěj Stropnický, o žádné „sjednocování“ se ovšem nejedná, nadále platí, že pro valnou část zelených zůstává takovýto politický útvar tělesem reprezentujícím především zájmy českého pravicového establishmentu, částečně snad zájmy některých svých představitelů, ale nikoli zájmy přírody. Jsou zde desítky zelených, pro něž reálná zelená politika ve skutečnosti teprve někde u pozic Matěje Stropnického začíná.

Současnou Stranu zelených pokládají za podnik, vedený zdiskreditovanými lidmi, kteří hrubě poškodili zelené zájmy a sami se ze zeleného politického proudu svou účastí na koalici s ODS vyloučili. Co to znamená pro budoucnost zelené politiky?

Před dvěma lety jsme uvedli tyto možné varianty dalšího vývoje:

1. Zvrat uvnitř Strany zelených,
2. vytvoření silné zelené platformy uvnitř ČSSD,
3. vznik nového subjektu.

Po právě proběhlém sjezdu se možnost vnitřní obrody zelených rapidně vzdálila. Ukazuje se, že oportunisté jsou ve straně silnější nežli idealisté. Strana zelených bude nadále prospívat řadou svých komunálních politiků, leč v politice celostátní bude nadále představovat hrozbu, že stáhne část hlasů dezorientovaných či nevyhraněných voličů do politického tábora pravice.

Zelení se rádi a často opájejí tezí, že na politické mapě mají své přirozené místo. Málokdo je přesvědčen o potřebnosti principiální zelené politiky jako my, ale tvrdit, že nárok na parlamentní zastoupení vzniká jaksi automaticky, je pro tuto stranu tak typickým nerealistickým lhaním si do kapsy.

Ve velké většině zemí bývalého sovětského bloku Strany zelených trvalé parlamentní zastoupení nemají, jedná se vyloženě o výjimky, nikoli o princip. A v těch západoevropských zemích, kde trvalejší místo v politické krajině obsazují (ani těch není mnoho), jsou stranou vyhraněně levicovou, obvykle stojící vlevo od sociální demokracie.