Fotografie nově zvoleného předsednictva Strany zelených říká vše. Sbírka vesměs staronových tváří, které se ve větší či menší míře podílely na laciné směně vlastního programu za funkce ve vládě Mirka Topolánka, se tu tísní na pódiu kulturního sálu českotřebovského internátu; pod oponou na malém jevišti připomínají unavenou kočovnou divadelní společnost při derniéře kusu, který by se mohl jmenovat Sedm nešťastných.

Strana, kde včera již znamená zítra

Strana zelených dala svými personálními volbami na sjezdu najevo především to, jak se dívá na svá selhání v minulosti. Martin Bursík řekl, že je třeba stavět na obhajobě úspěchů, kterých zelení dosáhli v Topolánkově vládě, a dostal více hlasů nežli nejhlasitější vnitrostranický kritik této vládní účasti, Matěj Stropnický.

Spolu s Bursíkem se vrací do nejužšího vedení další tváře z minula. Nekompetentní ministryně školství Dana Kuchtová, která nejprve pomohla Martinu Bursíkovi v zelených k moci, ale pak se s ním rozhádala po té, co jí právě kvůli její nekompetenci z funkce ministryně nechal odvolat. Do předsednictva vstupuje také Bursíkova loajální úřednice z ministerstva životního prostředí Eva Tylová.

A samozřejmě předsedou zůstává Bursíkův původně spojenec a nyní protivník Ondřej Liška, o kterém jsme před dvěma lety v článku Zelená hrozba 2014 napsali: „Liška vidí daleko dopředu, a tak nepochybně počítá s tím, že by se mohl na vlně deziluze v roce 2014 do Sněmovny vrátit jako pro řadu voličů slušnější varianta Věcí veřejných a TOP 09, kterou věru jeho Strana zelených je. A hrozba spočívá v tom, že pokud by se mu to podařilo, může se znovu tak jako v roce 2006 Strana zelených stát trojským koněm české pravice.“ Přesně touto hrozbou se nyní Strana zelených stává.

Liškovou rétorikou se nenechme zmást. Ve vládě, která zřídila ÚSTR a ocenila bratry Mašíny, zasedal s Langrem, Řebíčkem a Julínkem, na ministerstvu školství provozoval vyloženě neoliberální politiku a ještě krátce před volbami prohlašoval, že by rád do vlády Petra Nečase. Je bystřejší a pružnější než mnozí jiní, ví, že by s takovou rétorikou už dnes nepochodil, takže se nyní tváří takřka jako sociální demokrat. Věřit se mu to ale nedá, pořekadlo „kam vítr, tam plášť“ musel snad vymyslet někdo, kdo se s ním znal osobně.

Jakkoli v předsednictvu zůstává „za radikály“ Matěj Stropnický, o žádné „sjednocování“ se ovšem nejedná, nadále platí, že pro valnou část zelených zůstává takovýto politický útvar tělesem reprezentujícím především zájmy českého pravicového establishmentu, částečně snad zájmy některých svých představitelů, ale nikoli zájmy přírody. Jsou zde desítky zelených, pro něž reálná zelená politika ve skutečnosti teprve někde u pozic Matěje Stropnického začíná.

Současnou Stranu zelených pokládají za podnik, vedený zdiskreditovanými lidmi, kteří hrubě poškodili zelené zájmy a sami se ze zeleného politického proudu svou účastí na koalici s ODS vyloučili. Co to znamená pro budoucnost zelené politiky?

Před dvěma lety jsme uvedli tyto možné varianty dalšího vývoje:

1. Zvrat uvnitř Strany zelených,
2. vytvoření silné zelené platformy uvnitř ČSSD,
3. vznik nového subjektu.

Po právě proběhlém sjezdu se možnost vnitřní obrody zelených rapidně vzdálila. Ukazuje se, že oportunisté jsou ve straně silnější nežli idealisté. Strana zelených bude nadále prospívat řadou svých komunálních politiků, leč v politice celostátní bude nadále představovat hrozbu, že stáhne část hlasů dezorientovaných či nevyhraněných voličů do politického tábora pravice.

Zelení se rádi a často opájejí tezí, že na politické mapě mají své přirozené místo. Málokdo je přesvědčen o potřebnosti principiální zelené politiky jako my, ale tvrdit, že nárok na parlamentní zastoupení vzniká jaksi automaticky, je pro tuto stranu tak typickým nerealistickým lhaním si do kapsy.

Ve velké většině zemí bývalého sovětského bloku Strany zelených trvalé parlamentní zastoupení nemají, jedná se vyloženě o výjimky, nikoli o princip. A v těch západoevropských zemích, kde trvalejší místo v politické krajině obsazují (ani těch není mnoho), jsou stranou vyhraněně levicovou, obvykle stojící vlevo od sociální demokracie.

To neznamená, že nikdy neuzavírají koalice přes politický střed, ale takové případy jsou výjimečné a vždy jsou podmíněny existencí partnera, který je vstřícný vůči základním principům zeleného programu; zpravidla se jedná o strany křesťanské.

Koalice s neoliberály, nacionalisty a ultrakonzervativci, do které vstoupila v roce 2006 čistě z utilitárních důvodů Strana zelených, vedená v podstatě totožnými lidmi, kteří ji vedou dnes, by nikde jinde v Evropě nebyla myslitelná, a stala se ranou, z níž, jak se ukazuje a jak ostatně bylo možné předvídat, Strana zelných není s to vzpamatovat.

Koalice s Topolánkovou ODS a Čunkovými lidovci od počátku neměla demokratickou legitimitu, stála na několika nakoupených hlasech, u moci se držela i za cenu ohýbání justice v kauze Jiřího Čunka, do vlády jako „zeleného“ přivedla Karla Schwarzenberga a svými hlasy podporovala radar v Brdech, zdravotnické poplatky, přípravy školného i přípravy všech současných kvazireforem.

Diskreditace zelené politiky, která vyústila v sérii volebních nezdarů a v to, že političtí protivníci přestali být nuceni brát SZ vážně, se promítla i do způsobu, jakým ODS začala devastovat resort po volbách v roce 2010. I to je ovšem zákonitý a předvídatelný důsledek politiky Martina Bursíka, Ondřeje Lišky, Dany Kuchtové a spol. Drobil a Chalupa jsou stejným výsledkem ministerského působení Martina Bursíka jako cokoli, co ve své funkci vykonal.

Fakt, že SZ nemá síly na to, aby se lidí spjatých s touto hanbou zbavila, ba že dokonce právě naopak vybaví silným mandátem člověka, který je zosobněním tohoto úpadku a chce stavět na „obhajobě úspěchů“, jichž zelení v té době údajně dosáhli, ukazuje, že věřit v jakýkoli obrat zde, je snad ještě pošetilejší než dosud.

Kde je místo zelené politiky

Ondřejem Liškou na sjezdu popsaná antikvární představa zelených stojících na vrcholu trojúhelníku jako předvoj v nové ose politiky nad pravicí a levicí, byla inspirativní v 70. letech, kdy ji Petra Kelly a Jonathon Porritt zformulovali poprvé. Byla to doba silné střední třídy, soustavně se snižujících sociálních rozdílů a robustních sociálních států.

V dnešním světě radikálně znovu-nastolené sociální otázky už je to jen z kontextu vytržený citát bez praktického smyslu. V politice dnes neobstojí nikdo, kdo jasně neřekne, kde ve znovu brutálně obnaženém konfliktu lidí s kapitálem stojí.

Tento konflikt žene občany v Evropě a ve světě do ulic, dává zrod novým masivním sociálním hnutím a zcela nově formuluje místo a prostor pro zelenou politiku. Také u nás už není adekvátní myslet o politice, jako by byla v zajetí konfliktu mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem o pojetí demokracie.

Liška ovšem o programatice mluví vyloženě intuitivně, není to člověk silných vizí a už vůbec ne zásadový idealista, program pro něj nikdy nebyl zvláště důležitý. V dnešní Straně zelených je ale jediným politikem dobře ovládajícím řemeslo, a není tedy divu, že je také jediným, kdo odjel ze sjezdu zřetelně posílen, z jedné strany mu stojí Bursík, hráz proti KSČSSD, z druhé Stropnický, údajný agent levice (kéž by jím aspoň byl!), a Liška stojí vprostřed, přesně tam, kde to má rád.

Leč přes svou programovou i personální zpustlost by se Strana zelených mohla v příští sněmovně ocitnout. Z minulých voleb víme, jak bizarního charakteru může zoufalé občanské volání po změně nabývat. Pokud by zelení byli schopni v nějaké širší alianci schovat svou v tuto chvíli těžce poškozenou značku, jako se jim to podařilo tam, kde uspěli v minulých krajských a senátních volbách, nelze vyloučit, že by jich pár mohlo do Sněmovny proklouznout. A nalejme si čistého vína: právě o to několika lidem v předsednictvu jde ze všeho nejvíc.

Pro povolební konstelaci je to reálná hrozba. Za vyloženě nepříznivých okolností se může stát, že populistický středový slepenec, jehož bude Strana zelených součástí, výrazně oslabí levicovou většinu, anebo v krajním případě dokonce zabrání jejímu vzniku; jinak řečeno, že se Bursíkovi ještě jednou podaří být onou hrází, hrází mimo jiné i proti skutečné zelené politice, což se mu tak dobře dařilo během poslední vládní účasti.

Z více důvodů to ale není příliš pravděpodobné. Může se to stát navíc pouze tehdy, pokud se v rámci demokratické levice u nás nenajde prostor pro uplatnění autentické zelené politiky. Ta se totiž v nadcházející éře může uplatňovat u nás i ve světě jedině v těsném spojení s levicí, která hledá způsob, jak zkrotit kapitál.

Ekologické hrozby jsou navzdory tomu, že často zůstávají skryty za závojem mediálního balastu, čím dál tím naléhavější. Čím dál rapidnější klimatické změny, ničení přírodní rozmanitosti i krajiny, vyčerpávání zdrojů — to vše má jedno společné: děje se to takřka vždy v zájmu korporací a privátních zisků a takřka vždy je náklady zatěžována celá společnost a v nejtěžší míře zpravidla ti nejzranitelnější.

Rozbíjení sociálního státu a pustošení přírody má totožné systémové příčiny v nekontrolované moci z řetězu utržených korporací a finančního kapitálu. Pro ekologické zájmy by bylo osudovou chybou, kdyby jejich obhájci připustili, aby vznikl dojem, že ekologické otázky lze řešit bez vztahu k otázkám sociálním, anebo dokonce, že oba zájmy stojí proti sobě.

Ekologická stabilita není kratochvílí pro spokojenou střední třídu či vyšší vrstvy, které si kromě jiných radovánek chtějí dopřát i biftek v bio-kvalitě; není to luxus. Je to jednak nutná podmínka naší existence, a jednak základní lidské, sociální právo. Přehlíží se často, že právě nejkřehčí segmenty společnosti zpravidla na ekologickou devastaci nejvíce doplácejí svým zdravím. I u nás se ekologická devastace v rostoucí míře stává sociálním problémem.

Přitom čím dál mohutnější a dnes i jednoznačně nejslibnější proud ekologického myšlení ukazuje, že problémy lze, ba je i nutné zvládat v rámci řešení, jejichž ekologické a sociální komponenty se navzájem doplňují a posilují. Klasickým příkladem může být přechod od energetiky postavené na fosilně-jaderném mixu k energetice postavené na obnovitelných zdrojích.

Dnes tedy ještě více nežli dříve platí, že místo zelené politiky je na levici. A tedy mimo stávající českou Stranu zelených.

Zelený prostor je na levici

Návrat Strany zelených do vlastní ponuré minulosti nastoluje otázku, jaké jiné se otevírají pro zelenou politiku možnosti. Naše starší analýzy zůstávají v platnosti, takové možnosti se stále nabízejí dvě: zelený prostor v ČSSD, anebo vznik nového subjektu.

Povězme si upřímně, že stávající profil České strany sociálně-demokratické v ekologické oblasti je spíše žalostný. Disponuje sice několika odborníky a zásadovými politiky, jména jako Petr Petržílek, Václav Zemek, Robin Böhnisch se těší mezi mnoha obhájci ekologických zájmů uznání. Sociálním demokratem je jedna z největších osobností českého ekologického myšlení Erazim Kohák.

Také ve stínové vládě má několik osob, které v minulosti prokázaly ochotu stavět se k zájmům přírody vstřícně, za všechny jmenujme Vladimíra Špidlu, Lubomíra Zaorálka nebo Jiřího Dienstbiera. Potíž je v tom, že ani jeden z nich není stínovým ministrem životního prostředí.

Tuto úlohu obsazuje jihočeský hejtman Zimola, jehož pověst bohužel není dobrá, a to nejen vinou jeho dřevařského náhledu na Šumavský národní park. Kvůli postojům v otázce těžebních limitů i v jiných pro ekologické hnutí podstatných tématech i kvůli počínání řady svých hejtmanů má ČSSD v ekologické oblasti špatné renomé. Mezi řadovými politiky ČSSD je bohužel posud běžný instinkt spontánně stavět sociální zájmy apriori proti zájmům ekologickým. Na tom je nutné pracovat.

ČSSD ale stojí s výhledem na sněmovní volby před strategickou otázkou, jak širokou platformu chce reprezentovat. Pokud bude čekat, že jí vítězství samo spadne do klína, nejspíše se dočká, ostatně i v roce 2010 se dočkala vítězství, to ale může mít znovu podobně hořký charakter.

Navíc, pokud ČSSD nechce získat jen aritmetické vítězství, pokud nechce jen s malými korekturami pokračovat ve stávající politice, ale bude chtít opravdu výrazněji proměňovat charakter společnosti, nejen obsazovat funkce svými lidmi, ale měnit mentalitu, bude muset nejen v oblasti ekologické, ale také v oblastech kulturní, vzdělávací, v mediální politice i ve vztahu k občanské společnosti přijít s mnohem velkorysejšími přístupy, než jaké zatím vykazuje.

To jistě nepůjde samo, předpokládá to svést o takový prostor uvnitř strany politický střet, ale lze dovozovat, že právě jeho výsledek bude jedním z indikátorů způsobilosti ČSSD uspět po převzetí moci v konfrontaci s korporacemi, s finančním kapitálem s korupčně-klientelistickými a technokratickými ložisky ve vlastních řadách.

Pokud sociální demokraté neobstojí, je pravděpodobné, že v další etapě české politiky se bude, i díky postupnému procitání z iluzí, jimiž je dnes mezi mnoha voliči opřádána KSČM, konstituovat vedle ČSSD nový levicový subjekt. Je to ostatně tendence, kterou lze pozorovat v celé Evropě.

Energie protestních hnutí proti prohlubující se společenské nespravedlnosti, pokud ji nedokáže absorbovat a zastupovat sociální demokracie, si bude muset najít jinou parlamentní reprezentaci. Samozřejmě ani pak nepůjde o čistě zelené politické subjekty, ale skutečná zelená politika bude nalézat uplatnění právě v prostoru demokratické levice; a již dnes by si měla právě zde budovat své předpolí.