V diskusích na (radikální) levici se rádo opakuje, že kdyby volby mohly něco opravdu změnit, dávno by je zrušili, a že navzdory vší režimní rétorice nežijeme v poměrech opravdu demokratických. Jistě, obrovskou moc globalizovaného kapitálu volba té či oné politické strany (nebo nezávislé „osobnosti“) nezmění; volby mají ale také revelační význam. Ukazují nám s jistým zjednodušením, kdo jsme, co si myslíme, komu věříme či nevěříme, co si přejeme. A v tomto smyslu byly právě volby do krajů a první kolo volby do třetiny Senátu proběhnuvší minulý víkend milým překvapením. Ba přímo katarzní zkušeností — jakoby společnost ze sebe setřásla příkrov navršený z letitých manipulací a stereotypů.

Štěpení jako úkol k překonání

Katarzně působí např. překonání budovatelského stereotypu utahování opasků nabádajícho k sebeoběti ve jménu systému a jeho lepších zítřků. Voliči se rozhodli tentokrát neobětovat sebe sama ve prospěch „vyrovnaných rozpočtů“. Snad by se to dalo formulovat přímo liberálně: jednotlivý volič už nepodléhá rétorickému tlaku systému.

Ekonomická krize a strašlivá Nečasova vláda zdá se také rozpustily ritualizovaný strach z komunistů — to je patrné ani ne tak ze samotného výsledku KSČM, procentuálně dokonce nižšího než v krajských volbách v roce 2000, jako spíše z reakce společnosti a větší části médií na fakt, že komunisté se stali druhou nejsilnější stranou v zemi. Ta reakce je podivuhodně racionální a chladná — nedostavilo se žádné apokalyptické třeštění, s komunisty se mluví, hejtmanský post pro ně se bere jako fakt a kupř. Jindřich Šídlo v podstatě vyzval k tomu, aby v příští vládě dostali nějaká ministerstva: jinak se jich podle něj prostě nezbavíme nebo je neproměníme.

Novináři a antikomunisticky naladěná část veřejnosti si našli jiné místo na ventilaci frustrace — sociální sítě. Tam se strachuje a drsně žertuje o poznání více, než v prostoru plně veřejném a jaksi oficiálním. Veřejná intimita Facebooku či Twitteru je asi ideálním médiem pro odžívání odporu či strachu, na nějž byli mnozí dvacet let navyklí; reálný politický provoz už to ale neurčuje. A lze snad očekávat, že čím budou komunisté ve veřejném prostoru přítomnější, tím „intimnější“ a menší ten strach bude. Je to snad jedna z mocí politického života — moc zveřejňovat působí terapeuticky. Sebereflexe německé společnosti po druhé světové válce je toho asi nejznámějším příkladem.

Tím, že komunisty přestaneme střídavě schovávat (izolovat) a vytahovat jako strašidlo, budeme moci zažít, že schéma my-oni už s komunisty neplatí, že jsou prostě součástí společnosti se stejným nárokem na veřejný prostor a podíl na moci, jaký uplatňujeme i my ostatní; a třeba si i budeme moci uvědomit to, že komunistická („pokroková“) kultura bývala po většinu dvacátého století významnou částí české kultury. A že komunismus je idea původně radikálně demokratická.