Když jsem jako mladičká učitelka učila na střední romské škole předmět, jehož součástí byl i „romský dějepis“, byla jsem celá nedočkavá, abych svým žákům sdělila, jakých hrůz se na jejich předcích dopouštěl režim, který zde vládl před rokem 1989. Dopisovala jsem tehdy totiž diplomovou práci, ve které jsem se zabývala důsledky asimilační politiky v letech 1948 až 1989 na české Romy. Prostudovala jsem za tímto účelem stovky materiálů a dobových dokumentů, a měla jsem v oné otázce poměrně jasno.

I když jsem byla připravená na to, že moji žáci nebudou k tématu lhostejní a nebudou ode mne nekriticky přebírat mou interpretaci té doby, vlna odporu proti mému výkladu mě přeci jen zarazila. Argumenty, proč před rokem 1989 bylo lépe, jsem sice dobře znala, protože jsem strávila hodně času v terénu v romských rodinách, ale tam jsem působila v naprosto jiné roli. Jako výzkumnice jsem se hodnocení a vlastních analýz mohla, ba měla, zdržet, jako pedagožka jsem měla za cíl své žáky něčím obohatit a dovést je ke kritickému myšlení.

Zda se mi to podařilo nevím, doufám, že ano. Oni mě obohatili rozhodně. Tomu pocitu frustrace, kdy na sebe narazí dva světonázory, vycházející ze zdůraznění jiných hledisek a z odlišné historické zkušenosti, dobře rozumím. Velmi dobře tedy chápu, co zažívají antikomunisté, když se snaží vysvětlit, proč je pro ně komunismus nepřijatelný, a také, co zažívají ti druzí, kteří z různých důvodů antikomunistickou ideologii nepřijímají.