V září minulého roku ohlásil bývalý předseda, dnes místopředseda senátu Přemysl Sobotka úmysl kandidovat na místo prezidenta České republiky. V jeho mateřské organizaci liberecké ODS se tento akt setkal s nadšeným ohlasem. Na svém plánu kandidovat setrval i přesto, že senát posvětil navrhovanou přímou volbu prezidenta.

Odhlédněme od klasických frází o tom, jak se politik cítí být zavázán důvěrou do něj vloženou svými spolustraníky. Předpokládejme, že u člověka s prezidentskými ambicemi existuje jistá sebedůvěra - ve vlastní osobu, schopnosti a myšlení. Předností Přemysla Sobotky má být skutečnost, že není politikem, jenž by byl dosud pošpiněn korupčním skandálem.

Na tomto minimálním morálním předpokladu bychom však neměli ustrnout. Jsem přesvědčen, že myšlení a názory osoby s takto vysokými ambicemi, by mělo být podrobeno o něco více detailnějšímu rozboru, než jak tomu bylo doposud.

Podívejme se na to, jaké hodnoty vyzdvihuje Přemysl Sobotka a co utváří jeho myšlení. Sobotka, jak bychom od pravicového politika čekali, přirozeně představuje a hájí konzervativní hodnoty, což potvrzuje projevem na posledním kongresu ODS: “Přestaňme občany mást a řekněme jim jasně, že jsme strana konzervativní. Jsme jasní zastánci tržního hospodářství, vyrovnaných rozpočtů, parlamentní demokracie, duchovních tradic českého národa, opírajících se o Husa, Komenského, Palackého, Masaryka a Čapka, jsme zastánci hodnot rodiny, zodpovědnosti za sebe a své společenství.”

Co může ostatně pravicový politik dělat jiného, než se hlásit k odkazu tradice. Zazní zde akcent eticko-sociální (rodina), ekonomický (víra ve svobodné trhy) i národně laděný: V rámci odkazu české prvorepublikové pravice, však pravděpodobně není moc na koho navazovat a tak jako vzor v rámci zkratky a symbolu poslouží pro pravicového politika i Masaryk.

Reprezentant liberecké ODS

Přemysl Sobotka je neodmyslitelně spjat s Libercem, kde celý život žije a k němuž se vyjadřuje s láskou patriota. Je však také spjat s místní organizací ODS, která zde dvacet let vcelku nerušeně úřadovala a stihla, v očích mnohých občanů, vytvořit pro místní radnici pověst místa, kde vládne klientelismus a korupční chování.

Svůj názor na situaci v Liberci jsem myslím jasně vyjádřil před posledními volbami do zastupitelstva v protest songu Pozdravy z Liberce. O propojení radnice s firmou Syner a dalšími podnikatelskými subjekty či „menším” tunelem v podobě mistrovství světa v klasickém lyžování (které Sobotka aktivně podporoval již dřív) toho bylo napsáno i na celorepublikové úrovni mnoho. Analýzou tohoto problému se však nezabývám.

Podstatné jsou výsledky: Liberec, který se dnes dá charakterizovat ponejvíce jako zadlužené město obchodních domů, a podnikatelského „ducha”, utrpělo rány, které již nejdou lehce zahladit. ODS skončila po volbách v opozici a ex primátor Kittner, který se v médiích také přirozeně hlásil ke konzervativismu, nakonec „našel nové místo” jako ekonomický ředitel liberecké nemocnice.

Mudr. Sobotka byl před volbami zcela přirozeně podporovatelem místní ODS a Jiřího Kittnera v čele radnice. Razantní kritické zhodnocení místní situace jsme z jeho úst však přirozeně neslyšeli. I to je způsob, jakým politik hájí daný status quo. Nechci nikoho nálepkovat jako gangstera a tuneláře — tuto činnost přenechám jiným. Spíše poukazuji na skutečnost, která v reálu vyplývá z logiky deklarovaného konzervativního myšlení a jaké má neoddiskutovatelné výsledky: zadlužení města, prázdné obchody v přemnožených nákupních centrech i na hlavních tepnách libereckého centra, díry v zemi uprostřed města zaviněné neprozíravým prodejem daných lokalit soukromému investorovi, atd.

Bavíme-li se tedy o hájení statu quo či nějaké tradice, pak je vždy nutné zbystřit a položit si otázku, jaké hodnoty takto vyzbrojený politik pravice hájí. Je totiž faktem, že je to levice, která se dnes vlivem více okolností dostala do pozice, kdy právě ona musí hájit určitou tradici — tedy civilizační výdobytky sociální politiky.

Levice by měla i dnes energicky a přitom trpělivě vysvětlovat tuto skutečnost občanům (což se jí nedaří) a čelit tak společensky destruktivní a neúprosné logice privatizační mentality pravice. Téma tradice pak nemusí být přenecháno pravici jako její podvědomě nárokované „vlastnictví“.

Muž jednoho tématu

Jako předseda senátu se Přemysl Sobotka vyjadřoval k mnohým tématům, povětšinou ve formě projevu či krátkého vyjádření. Nejpodstatnějším a trvalým pozadím Sobotkova myšlení je po jím deklarovaných konzervativních hodnotách bytostný antikomunismus. V tomto ohledu je doopravdy důsledný. Tak důsledný, až se zdá, že nemá co jiného vlastně nabídnout.

Mnozí autoři jako Václav Bělohradský nebo Slavoj Žižek dobře poukazují na skutečnost, že neustále dokola omílaný antikomunismus blokuje mnohé debaty o potřebných změnách současné politické situace. Tento antikomunismus je však pro většinovou část středových voličů stále velice účinným politickým strašákem. Že Sobotka vnímá antikomunismus jako svou agendu, patrně i tu prezidentskou, potvrzuje tímto výrokem: „Pokud bych byl zvolen, jistě nebudu ani Václavem Havlem, ani Václavem Klausem, ale Přemyslem Sobotkou. Mé názory jsou dlouhodobě známé, jsem pravicový politik a odmítám, aby byli zrevitalizováni komunisté," (Idnes). Nezůstaňme však u současnosti a podívejme se i minulost na tohoto Sobotkova „světonázoru“.

Přemysl Sobotka, jakožto člověk usilující o prezidentské křeslo, se nemůže vykázat žádnou knihou ucelených úvah. Prostorem, kde Přemysl Sobotka od roku 1998 sděluje lidem své názory, se stal Kalendář Liberecka, magazín a firma nechvalně spjatá se některými členy liberecké ODS (Tomáš Hasil). Udělal jsem si tedy čas a poctivě pročetl většinu jeho příspěvků, abych zjistil, jaké kontury má Sobotkovo myšlení.

Sobotka se zde profiluje jako politik, který se jen zřídka pouští do hlubších, filozofičtěji motivovaných úvah, spíše z jasně dané perspektivy pro občany komentuje stávající politické dění. Občas také pozdraví občany, popřeje pěkné svátky („Přeji vám klidné Vánoce a občas si vzpomeňme jak vypadaly Vánoce 1988 a dřív.“ 12/2009) nebo se rozplývá nad krásami Liberce („Každý hovoří o krásách a prosperujícím městě.” 10/2002).

Vícekrát pak hájí potřebu instituce senátu — přirozeně i zde antikomunismus sehrává zásadní roli: „Senát v situaci, kdy naší politické scéně hrozí šestnáct let po listopadu 1989 devastace směrem ke kvalitám husákovského ‘reálného socialismu‘, není přepychem.“. Jestliže již přistupuje k váženějšímu zamyšlení, týká se většinou „vzývání paměti národa“ a je motivováno znovu antikomunismem.

Symptomatické jsou především samotné závěry článků, které můžeme vnímat jako poučení plynoucí z daného textu. Jedná se často o morální, jak jinak než antikomunisticky laděný, apel k občanům. Podívejme se tedy na to, jak šel čas s Přemyslem Sobotkou. Zde je stručný výtah:

Již před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 1998 straší Josefem Luxem a Cyrilem Svobodou, jakožto socialisty a nejvíce se bojí vlády ČSSD s tichou podporou KSČM: „Potom se budeme teprve divit, co se v této zemi bude dít“ (4/98).

Dále se Sobotka profiluje jako stranický ideolog, když každou další parlamentní stranu očerní, jen ODS vyzdvihne a zakončuje: “Já beru volby jako zásadní rozhodnutí, jestli jít doprava a budovat demokracii, nebo doleva a vrátit se k rovnostářství a prapodivné sociální politice.“ (6/98).

Volby následně zhodnotí: „Přes 50 procent voličů zvolilo demokracii.” (7,8/98) — ČSSD mu z palety demokratických stran vypadla. Pravice tak logicky představuje právě „onu demokracii“. V dalším čísle znovu na úplný závěr textu varuje, když srovnává českou a britskou mentalitu: „Britové nepotřebují ústavu. Oni totiž nezapomínají, my bohužel ano. A v tom je ten největší a nejtragičtější rozdíl. Bojme se proto ztráty paměti.“ (10/98).

V roce 2001 v reakci na malou volební účast do krajských voleb píše: „Opravdu jsme tak nepoučitelní, opravdu jsme zapomněli, co bylo čtyřicet let realizace totalitního systému?” (1/2001) A následující rok pokračuje: „Nepodléhejte iluzi, že levicový stát se o nás nejlépe postará, umí to špatně a hlavně nehospodárně.” (2/2002)

Následně vytahuje heslo, s kterým ODS zabodovala při posledních volbách do Parlamentu: „Bojujeme proti levici, připravovaný státní dluh budeme muset všichni zaplatit a budou to naše děti, které nám budou vyčítat, jak jsme v těchto volbách volili.” (8/2002). Heslo o dětech, „za které to někdo bude muset platit“, účinné při posledních volbách do poslanecké sněmovny, posloužilo tedy Sobotkovy již v roce 2002. Ač se Přemysl Sobotka hlásí k ateismu, tak si při pomyšlení na většinové vítězství ČSSD posteskne: „Bůh nás i tuto zemi ochraňuj před takovým scénářem posledních voleb supervolebního období.”

V roce 2004 znovu připomíná, že nám má jít hlavně o budoucnost našich dětí: „Přeji nám všem chladnou hlavu při volbách a nenechme se uplatit lacinými sliby v budoucnu to budeme muset zaplatit my nebo naše děti.” (9/2004) Následuje rok 2005, který má být podle Sobotky složitý. „Vláda sociální demokracie a její spolupráce s KSČM při hlasování je varováním a tomu musíme zabránit.“ (1/2005) Na jiném místě znovu nezapomene připomenout: „Cizí tanky z naší země zmizely. Ideologie 41 let totality však bohužel místy zůstává a je nutné na to nezapomínat. I to je odkaz 21. srpna 1968.“

V roce 2008 si všímá symboliky historických osmiček: „Za rok budeme slavit dvacet let od sametové revoluce. Zdá se, že naše revoluce byla příliš sametová, protože dnes mají někteří politici, prahnoucí po moci za každou cenu, tendenci vrátit komunisty do hry.“ (12/2008) Jak konec roku uzavírá, tak do něj i vstupuje: „Věřím, že se totalita s návratem KSČM do veřejného života, umožněného sociálními demokraty, skutečně nevrátí. Jenže komunisté u moci, a ne totalita? To je jako povodeň bez vody, nebo žhář bez sirek.“ (1/2009)

U posledních voleb do poslanecké sněmovny se zamýšlí: „Považuji za symbolické, že právě tyto volby se konaly po dvaceti, a nutno dodat, po úspěšných dvaceti letech obnovené demokracie u nás. (…) Osobně vnímám rovněž výrazné potlačení vlivu komunistické strany na veřejné dění a jsem přesvědčen, že tento trend bude pokračovat.”

V rámci vzpomínky na Únor 48 pak reaguje na odmítnutí zákona O třetím odboji ze strany sociálních demokratů, znovu ze zúžené perspektivy logiky antikomunismu: „Přirozeným spojencem socialistů jsou komunisté. Titíž komunisté s rudou vlajkou, srpy a kladivy, kteří na čtyřicet let umlčeli svobodu v této zemi za cenu vraždění, věznění a potlačování. Právě proto si „vítězný únor“ musíme připomínat. I v současném parlamentu sedí představitelé stran, kteří svobodu a oběti jejích zastánců nehájí. To může být první krůček k tomu, aby jednoho dne byla senátní deska v Nerudově ulici odstraněna, zapomenuta. Nepřipusťme to.” (2/2011)

Antikomunista Havel, antikomunistická EU

Tolik tedy k některým závěrům Sobotkových textů adresovaných občanům. Přikládám ještě jedno ilustrativní vyjádření z nedávné doby. Po smrti Václava Havla jsme slyšeli mnohé názory na jeho osobu a myšlenkový odkaz.

Příspěvek Přemysla Sobotka je předvídatelný: „Pevně věřím, že po jeho smrti se česká společnost nestane více tolerantní vůči komunismu a že se z naší společnosti nevytratí étos boje proti komunistické ideologii a totalitě.” (Parlamentní listy, 19. 12. 2011). Že se jedná o podstatnou redukci Havlova odkazu a maže zcela jeho porevoluční působení a kritiku daných poměrů dodávat nemusíme. Naopak Sobotka se v č. 7/2000 Kalendáře Liberecka vyjadřuje kriticky k Havlovi za používání jeho termínu „mafiánský kapitalismus”, který lidi přivádí k „negativní náladě“.

Můžeme se na věc samozřejmě podívat z druhé strany a vnímat tento typ antikomunistického étosu jako přirozenou součást identity pravicového politika. Je třeba si však položit otázku, jestli ve skutečnosti tato identita jednoduše nezakrývá žalostný nedostatek promýšlení aktuálních a palčivých témat současné politiky.

Sobotka v jednom rozhovoru (Právo) tvrdí, že představa nadstranického prezidenta je falešná. Je to upřímný názor politika, který nám Václav Klaus neblaze potvrzuje svojí praxí. Sobotka se však v době, kdy EU neprožívala dnešní masivní otřesy, deklaroval proevropsky.

Je jistě zajímavé, ale po přečtení tohoto článku již ne tolik překvapivé, že dokonce jeho vztah k EU je jistým způsobem motivován logikou antikomunismu: „Evropská unie nám však zaručuje, že zde již nikdy nebude komunismus ani socialismus — z toho mám největší radost.” (7/2003).

Tím, že Sobotka není tak dogmaticky protievropský se liší od některých svých spolustraníků, avšak jinak ničím nepřekvapuje: Většinu období kdy byl na scéně Jiří Paroubek se zabýval právě jím, při stávkách byl přirozeně proti-odborářský, varoval občany „Řeckem“ a v otázkách radaru, ale i války v Íráku se vyjadřoval proamericky, jak velí stranická doktrína.

Přemysl Sobotka je tedy možná člověkem konzervativního smýšlení, člověkem, o kterém můžeme tvrdit, že je v názorech konzistentní, ideově ukotvený a tudíž pro případný budoucí vývoj a své možné kritiky i více transparentní. Je však otázkou, jak dynamické a živoucí myšlení se za těmito postoji skrývá: tento nárok můžeme přiznat i konzervativnímu myšlení.

Tvrdím však, že to co nám Přemysl Sobotka nabízí nestačí, naopak, je to velice málo. Jak trefně poznamenává v knize „Zle se vede zemi“ Tony Judt: „Skutečný problém, jemuž musíme po roce 1989 čelit, není otázka, co si máme myslet o komunismu. Vize totální organizace společnosti leží v troskách. Ale otázka, jak zorganizovat společnost ku společnému prospěchu, zůstává stále stejně aktuální.“

Domnívám se, že je povinností po představitelích naší „politické elity” chtít mnohem více než prázdná tradicionalistická hesla a rétoricky ohraný antikomunismus, u něhož se zdá, že nabývá až obsesivních podob. Ten sice můžeme vnímat jako legitimní součást postoje pravicového politika, ale nelze z něj udělat páteř svého myšlení. To by mělo platit nehledě na skutečnost, z jaké strany politického spektra na věc nahlížíme.