V září minulého roku ohlásil bývalý předseda, dnes místopředseda senátu Přemysl Sobotka úmysl kandidovat na místo prezidenta České republiky. V jeho mateřské organizaci liberecké ODS se tento akt setkal s nadšeným ohlasem. Na svém plánu kandidovat setrval i přesto, že senát posvětil navrhovanou přímou volbu prezidenta.

Odhlédněme od klasických frází o tom, jak se politik cítí být zavázán důvěrou do něj vloženou svými spolustraníky. Předpokládejme, že u člověka s prezidentskými ambicemi existuje jistá sebedůvěra - ve vlastní osobu, schopnosti a myšlení. Předností Přemysla Sobotky má být skutečnost, že není politikem, jenž by byl dosud pošpiněn korupčním skandálem.

Na tomto minimálním morálním předpokladu bychom však neměli ustrnout. Jsem přesvědčen, že myšlení a názory osoby s takto vysokými ambicemi, by mělo být podrobeno o něco více detailnějšímu rozboru, než jak tomu bylo doposud.

Podívejme se na to, jaké hodnoty vyzdvihuje Přemysl Sobotka a co utváří jeho myšlení. Sobotka, jak bychom od pravicového politika čekali, přirozeně představuje a hájí konzervativní hodnoty, což potvrzuje projevem na posledním kongresu ODS: “Přestaňme občany mást a řekněme jim jasně, že jsme strana konzervativní. Jsme jasní zastánci tržního hospodářství, vyrovnaných rozpočtů, parlamentní demokracie, duchovních tradic českého národa, opírajících se o Husa, Komenského, Palackého, Masaryka a Čapka, jsme zastánci hodnot rodiny, zodpovědnosti za sebe a své společenství.”

Co může ostatně pravicový politik dělat jiného, než se hlásit k odkazu tradice. Zazní zde akcent eticko-sociální (rodina), ekonomický (víra ve svobodné trhy) i národně laděný: V rámci odkazu české prvorepublikové pravice, však pravděpodobně není moc na koho navazovat a tak jako vzor v rámci zkratky a symbolu poslouží pro pravicového politika i Masaryk.

Reprezentant liberecké ODS

Přemysl Sobotka je neodmyslitelně spjat s Libercem, kde celý život žije a k němuž se vyjadřuje s láskou patriota. Je však také spjat s místní organizací ODS, která zde dvacet let vcelku nerušeně úřadovala a stihla, v očích mnohých občanů, vytvořit pro místní radnici pověst místa, kde vládne klientelismus a korupční chování.

Svůj názor na situaci v Liberci jsem myslím jasně vyjádřil před posledními volbami do zastupitelstva v protest songu Pozdravy z Liberce. O propojení radnice s firmou Syner a dalšími podnikatelskými subjekty či „menším” tunelem v podobě mistrovství světa v klasickém lyžování (které Sobotka aktivně podporoval již dřív) toho bylo napsáno i na celorepublikové úrovni mnoho. Analýzou tohoto problému se však nezabývám.

Podstatné jsou výsledky: Liberec, který se dnes dá charakterizovat ponejvíce jako zadlužené město obchodních domů, a podnikatelského „ducha”, utrpělo rány, které již nejdou lehce zahladit. ODS skončila po volbách v opozici a ex primátor Kittner, který se v médiích také přirozeně hlásil ke konzervativismu, nakonec „našel nové místo” jako ekonomický ředitel liberecké nemocnice.

Mudr. Sobotka byl před volbami zcela přirozeně podporovatelem místní ODS a Jiřího Kittnera v čele radnice. Razantní kritické zhodnocení místní situace jsme z jeho úst však přirozeně neslyšeli. I to je způsob, jakým politik hájí daný status quo. Nechci nikoho nálepkovat jako gangstera a tuneláře — tuto činnost přenechám jiným. Spíše poukazuji na skutečnost, která v reálu vyplývá z logiky deklarovaného konzervativního myšlení a jaké má neoddiskutovatelné výsledky: zadlužení města, prázdné obchody v přemnožených nákupních centrech i na hlavních tepnách libereckého centra, díry v zemi uprostřed města zaviněné neprozíravým prodejem daných lokalit soukromému investorovi, atd.

Bavíme-li se tedy o hájení statu quo či nějaké tradice, pak je vždy nutné zbystřit a položit si otázku, jaké hodnoty takto vyzbrojený politik pravice hájí. Je totiž faktem, že je to levice, která se dnes vlivem více okolností dostala do pozice, kdy právě ona musí hájit určitou tradici — tedy civilizační výdobytky sociální politiky.

Levice by měla i dnes energicky a přitom trpělivě vysvětlovat tuto skutečnost občanům (což se jí nedaří) a čelit tak společensky destruktivní a neúprosné logice privatizační mentality pravice. Téma tradice pak nemusí být přenecháno pravici jako její podvědomě nárokované „vlastnictví“.